Za křesťany v Istanbulu

Istanbul je obrovské město. Počet obyvatel dnes se odhaduje na něco více než 15 milionů, což je úctyhodné číslo, ovšem je to právě jen číslo. Když jsem jel z letiště nazvaného po pilotce Sabize Gökçenové, adoptivní dceři zakladatele moderního Turecka Mustafy Kemala Atatürka, na asijské straně města do centra, žasl jsem nad tím, jak je město nekonečné. Jako by to bylo několik měst vedle sebe. A to je stejně velká či ještě větší část města na evropské straně Bosporské úžiny. Někdejší centrum římské, později byzantské a osmanské říše je fascinující nejen svou velikostí a pulzujícím životem, proti němuž Praha vypadá jako ospalé maloměsto. Istanbul je místem, kde se velká a slavná historie prolíná se současností, ne vždy slavnou, ale rozhodně zajímavou. Hledat v tom všem přítomnost křesťanů ovšem trochu připomíná hledání jehly v kupce sena.

Minikonference Mezinárodního ekumenického společenství (IEF) v Istanbulu se konala 8. až 12. října 2021, kvůli covidové pandemii se podařilo konferenci uskutečnit až ve třetím termínu. Působivé bylo ubytování, v pětihvězdičkovém hotelu ve čtvrti Şişli (čteno Šišli) poblíž náměstí Taksim, centra města – či přesněji jednoho z center, protože Istanbul dnes už kvůli samotné rozloze má center několik. Hotel byl sice luxusní, ovšem stačilo se jen trochu projít dolů po dlouhé ulici Dolapdere a sejít do bočních ulic, a člověk se ocitl v pestrém světě kontrastů, křivolakých schodišť, proluk plných odpadků, malých krámečků, autodílniček a pouličních stánků, a také spousty koček. V biografické knize slavného tureckého spisovatele Orhana Pamuka Istanbul, plné lásky a okouzlení tímto výjimečným městem, kterou jsem si přibalil s sebou, jsem se ostatně dočetl něco o pověstném případu vraždy v Dolapdere... Nám se naštěstí žádný zločin nepřihodil. A vlastně jsem si ve městě připadal dost bezpečně. Dokonce i v extrémně rušném provozu. Zdálo se totiž, že řidiči jsou mu dokonale přizpůsobení, a všichni ostatní obyvatelé také. Včetně koček, které doslova tančily mezi auty.

Cílem naší ekumenické výpravy byli místní křesťané, ovšem dostalo se i na řadu dalších věcí. Náš hlavní průvodce, jak se ukázalo, byl velmi přesvědčený turecký sekularista. Několikrát nám důrazně vysvětloval, že Turecko je sekulární, ne islámská země. To, že je tu početní většina muslimů, na tom nic nemění. Když jsme procházeli po náměstí Taksim k arménskému uniatskému kostelu, schovanému v jedné z ulic vedle náměstí, a míjeli pomník Atatürka, jakési symbolické místo moderních sekulárních Turků, vykládal nám s neskrývanou nelibostí o velké zbrusu nové mešitě, která se dnes tyčí v rohu náměstí, na dohled ikony tureckých sekularistů. Se zjevným škodolibým potěšením náš průvodce komentoval fakt, že na jedné straně do mešity na první pohled nesmyslně zajíždějí tramvajové koleje.

Podobně kriticky hodnotil i dnešní stav nejslavnější památky ve městě, chrámu Hagia Sofia, který se po dobytí města Osmany v roce 1453 stal mešitou, po Atatürkově republikánské revoluci muzeem a v roce 2020 za prezidenta Erdoğana opět mešitou. To, že se dnes nedá dostat například na ochoz v patře, kde je k vidění nádherná mozaika Deisis, zřejmě nemrzí jen návštěvníky jako jsem byl já, ale i mnohé Turky. Vadí jim, že slavný chrám dnes není možné vidět v celé jeho slávě. Mozaiky Krista a Marie jsou zakryté pruhy látky, aby nerušily muslimy při modlitbě. Nutno ovšem dodat, že zakrytí je někdy značně nedbalé, u mozaiky Krista nad hlavním vstupem do chrámové lodi byly látkové pruhy svěšené, nebo snad spadlé, to jsme nezjistili. U mozaiky Marie v jedné ze vstupních chodeb vůbec nebyly. Navštívil jsem chrám před deseti lety a měl jsem tedy štěstí, že jsem viděl mozaiky, ale i původní kamennou podlahu, která je dnes kompletně zakryta zeleným kobercem. Až na malý čtverec v místě, kde se konaly korunovace byzantských basileů, což je nutné ocenit.

U tureckého sekularismu je zajímavá ještě jedna věc, totiž jak dobře se snáší s nacionalismem. Pro našeho průvodce například turecká genocida Arménů během 1. světové války a po ní žádnou genocidou nebyla. Zjevně se držel oficiálního tureckého postoje, který arménskou genocidu odmítá a považuje ji za prostředek politické hry a mezinárodního nátlaku na Turecko a jeho svrchovanost. Musím ale říct, že mě překvapilo až šokovalo, když jsem při návštěvě arménského uniatského kostela viděl na zdi v setkávací místnosti mezi portréty představitelů církve podobiznu Atatürka v elegantním bílém smokingu. Zakladatel sekulárního Turecka je zřejmě pro křesťany významný právě tím, a nehraje roli, že jde o Armény a že to byl turecký nacionalista. Anebo se jednalo o úlitbu veřejnému kultu Atatürka, který je skutečně pozoruhodný. Různá jeho vyobrazení jsem viděl v restauracích, na fotbalovém stadionu Beşiktaşe, na vlajkách, na zdech...

Mottem naší konference bylo Dýchat oběma plícemi. Myšleno plící východního a západního křesťanství. Úvodní přednášku obstaral italský dominikán Claudio Monge, který působí v Istanbulu, spravuje tamní knihovnu dominikánského centra a je aktivní i v ekumenickém životě ve městě. Jak jsme se měli stále přesvědčovat, v Istanbulu fungují ekumenické vztahy velice dobře a intenzivně. Má to ale i své paradoxní stránky. Například Claudio Monge byl jednou požádán, jestli by nevedl přípravný kurz pro kněží arménské církve. Zde je nutné dodat, že od 70. let nesmějí církve provozovat semináře a výchova kněžského dorostu je pro ně problém. Nicméně pointa příběhu je v tom, že onen kurz měl být v arménštině a jaksi se předpokládalo, že se otec Claudio arménsky během měsíce dvou prostě naučí...

Víc o tom, jak fungují ekumenické vztahy ve městě, jsme se dozvěděli během návštěvy patriarchátu arménské orientální církve. Sídlo dnes největší křesťanské církve v Turecku se nachází ve čtvrti Kumkapi na jihu evropské části města, u Marmarského moře. To prozrazuje přítomnost mohutných mořských racků v ulicích a jejich znepokojivý křik. Vstup do budovy patriarchátu je střežený, je nutné projít malou vrátnicí. Ve čtvrti Kumkapi je prý v poslední době nebezpečno, mnoho arménských křesťanů se odsud odstěhovalo do jiných částí města. Stále tu ale je kromě sídla patriarchy i církevní škola.

Arménská orientální církev je jednou ze starobylých církví křesťanského východu, spolu s asyrskou (nestoriánskou), koptskou, syrskou, etiopskou, eritrejskou a indickou. Arménie se dokonce uvádí jako první země, která oficiálně přijala křesťanství – v roce 301 tak učinil král Tiridatés III., a o něco málo tak předběhl římského císaře Konstantina. Hlavním sídlem arménské církve je Ečmiadzin (dnes Vagharšapat) v Arménii, kde sídlí hlava celé arménské církve (od roku 2011 je jím Garegin II.), dalšími důležitými centry církve jsou Jeruzalém a právě Istanbul. V roce 2019 se 85. patriarchou konstantinopolským stal Sahak II. Mashalian.

Právě patriarcha Sahak nás v sídle patriarchátu osobně přijal, a přijetí neslo některé rysy audience v osmanském stylu. Patriarcha seděl v křesle s nohama na podložce pokryté koberečkem v síni zdobené třpytivými lustry a lampami. Poté, co jsme se usadili po obou stranách místnosti, procházeli kolem nás postupně komorníci s dezinfekcí s příjemnou citronovou vůní a poté s velikou dřevěnou krabicí s čokoládkami. Po setkání jsme se vyfotografovali na slavnostním schodišti, které tak trochu připomínalo zmenšeninu pompézního schodiště z moderního paláce osmanských sultánů na břehu Bosporu, Dolmabahçe. Patriarcha sám byl ale překvapivě civilní a jeho názory se dost podobaly pohledu Hanse Künga na zhoubný vliv spojení se státní mocí na církev a její poslání.

Je to logické, protože v Turecku jsou dnes křesťané opravdu maličkou menšinou, tvoří podle údajů na Wikipedii pouhých 0,2 až 0,4 %, převedeno na číselné údaje 100 000 – 320 000 křesťanů v zemi, která má přes 83 milionů obyvatel. Jak ukazuje velký rozptyl údajů, je dost těžké počet křesťanů v zemi přesně vyčíslit. Zajímavé je, že sami arménští křesťané se kloní k ještě nižším číslům, mluvili o nějakých 85 000 křesťanů v celé zemi, hned ale dodali, že ve skutečnosti je to ještě o něco méně... Možná i tato silně menšinová přítomnost v převážně muslimské zemi, navíc se sekulární ústavou, přispívá k tomu, že se dnes ekumenismu v Turecku, nebo přinejmenším v Istanbulu, opravdu daří. Patriarcha Sahak nás podaroval několika exempláři knihy Křesťanství – základní učení, což je anglický překlad jakéhosi ekumenického shrnutí základů křesťanské víry v turečtině, na němž se podíleli zástupci konstantinopolského pravoslavného patriarchátu, arménské orientální církve, syrské církve, římskokatolické církve a sdružení protestantských církví. Kniha to není obsáhlá, ale práce na ní trvala ekumenické komisi několik let.

A to není jediný společný projekt tureckých křesťanských církví, pracuje se na ekumenickém překladu Bible do turečtiny. Tady je důležité podotknout, že většina tradičních křesťanských církví na území Turecka si nese své národní a jazykové dědictví, jsou to tedy křesťané řečtí, arménští atd. Nyní, jak se zdá, usilují o to, aby se stávali více i křesťany jazykově tureckými. Projekt ekumenického překladu bible do turečtiny je plánován na 30 let, překladatelská komise se schází každý čtvrtek ráno a společná práce velmi pomáhá utužovat ekumenické vztahy. Alespoň nám to tvrdil pověřenec patriarchy pro ekumenické vztahy. Pracuje se i na projektu ekumenických učebnic náboženství pro školy. Tuto původně vládní zakázku sice turecká vláda přestala podporovat, ale práce pokračují. Křesťané různých církví v Istanbulu se také společně účastní ekumenického týdne modliteb za jednotu křesťanů každý rok v lednu. V Istanbulu jsou prý zkrátka nejlepší ekumenické vztahy na světě.

Měli jsme příležitost navštívit hlavní kostel či katedrálu patriarchátu. Původně patřil řecké církvi, od níž jej převzala církev arménská a adaptovala jej pro své potřeby. Návštěvníka z křesťanského západu zaujme třeba opona, která se v určitých úsecích liturgie zatahuje a zase roztahuje. Většina arménských kostelů má na hlavním oltáři vždy Marii – Theotokos s dítětem Ježíšem. Není naopak nutné, aby v kostele byl obraz toho světce, jemuž je kostel zasvěcen.

Arménská uniatská (katolická) církev v Turecku je podstatně menší, stejně jako arménská orientální se však hlásí k starobylé tradici křesťanství v zemi. Při nedělní liturgii v kostele sv. Jana Chrysostoma skrytém poblíž Taksimu, jen pár kroků od proslulého pěšího bulváru Istiklal („Třídy svobody“), jsme viděli stejnou oponu jako v arménském orientálním kostele. Arménský uniatský kostel je zajímavý spojením stavební dispozice upomínající na křesťanský východ (s centrální kupolí) a výzdoby takřka výhradně v západním, latinském stylu. Arménské zpěvy sboru zněly ovšem majestátně, a nechyběly ani svíce zapíchnuté v „popelníku“ na vysokém podstavci. Zajímavá byla beseda po liturgii s místním farářem, otcem Vartanem. Mluvilo se o velkých postavách historie arménského křesťanství, jako je svatý Řehoř z Nareku, teolog 2. poloviny 10. století a jedna z největších postav arménské literatury, jemuž papež František udělil v roce 2015 titul učitele církve. Ale také o tom, jak se arménská uniatská komunita vyrovnávala s omezeními danými covidovou pandemií.

Vrcholem naší výpravy měla být audience u konstantinopolského ekumenického patriarchy Bartoloměje, významné postavy současného křesťanství, který mimo jiné jako jeden z prvních začal zdůrazňovat důležitost teologie stvoření a ekologického uvědomění. S patriarchou samotným jsme se nakonec nesetkali, byl právě v Římě, přijal nás vikář patriarchátu. Celé místo na mě ale učinilo hluboký dojem svým klidem. Jako by odpovídalo postavení konstantinopolského patriarchy, který je jakožto jeden z původních pěti patriarchů starého křesťanství (Řím, Antiochie, Alexandrie, Jeruzalém a Konstantinopol) nositelem zvláštní autority mezi všemi pravoslavnými, ale nevládne žádnou pravomocí nad ostatními pravoslavnými autokefálními (nezávislými) církvemi. Dá se říci, že je primus inter pares, prvním mezi rovnými, a zaujímá tak vlastně postavení, jež v ještě nerozdělené církvi patřilo patriarchovi či biskupovi římskému.

Patriarchální kostel svatého Jiří je poměrně malá, nenápadná stavba, vyniká v ní nádherný renesančně-barokní zlatý ikonostas a ozdobný patriarší stolec. Na nádvoříčku před kostelem právě sázeli bramboříky, na sluníčku se rozkošnicky vyhřívaly všudypřítomné istanbulské kočky. Budovy, ve kterých patriarcha dnes přebývá, jsou v typickém istanbulském dřevěném stylu. Současné sídlo ve čtvrti Fener na dohled Zlatého rohu, zálivu uprostřed evropské části města, je v pořadí třetí, ve kterém konstantinopolský patriarcha ve městě sídlí. Fener je část města dříve obývaná početnou řeckou (a také židovskou) menšinou. Dnes jsou zde a v blízké sousedící čtvrti Balat převážně kavárničky a turisté.

Přímo u nábřeží Zlatého rohu stojí bulharský pravoslavný kostel svatého Štěpána, pozoruhodná stavba z konce 19. století. Je to údajně jeden z pouhých dvou kostelů na světě, sestavených výhradně z kovových dílů. Druhým do páru je katolický kostel svatého Marka ve městě Arica na severu Chile, navržený slavným tvůrcem pařížské dominanty Gustavem Eiffelem. Interiér kovového kostela připomíná útroby obří lodi či ponorky, září zlatem a zní tlumenou reprodukovanou hudbou. V parčíku kousek od kostela dozrávají granátová jablka. Nedaleko od kostela, kousek od jedné z mnoha částí věčně se rozpadávajících hradeb města z byzantské éry, kdosi připravil na zemi pod stromem improvizované posezení – dvě prkna položená na betonových kvádrech jako sedátka, uprostřed na dalším kusu betonu skleněná deska, na ní bílá přeložená utěrka, květiny, větve, šišky a nějaké plody. Vypadá to velmi liturgicky. Jako pozvání k ryze osobnímu setkání…

Istanbul je úžasné místo, na které se nedá zapomenout. Takže to vypadá na další výpravy a další nečekané objevy a setkání.