Jste zde

Stále ještě neuskutečněný koperníkovský obrat

 

Vztah mezi teologií a právem z pohledu teologie

1

V roce 1971 pronesl belgický kardinál Leo Suenens na kongresu časopisu Concilium tato slova, týkající se koncilové konstituce Lumen gentium: „Jak už bylo řečeno: Tím, že původně zamýšlená třetí kapitola [dokumentu] byla předsunuta a stala se nakonec kapitolou druhou, že se tedy nejprve hovořilo o celé církvi jako o Božím lidu, došlo ke koperníkovskému obratu. Jsem o tom přesvědčen: Tento posun nás takříkajíc nutí k trvalému přehodnocování názorů, jehož důsledky si ještě neumíme úplně představit.“

Pojem „koperníkovský obrat“ se po koncilu používal k označení hluboké proměny v sebechápání církve. Tato proměna se dotkla teologicko-kulturního modelu církve, jenž latentně existoval více než tisíc let a ovlivnil všechny formy církevního života.

Význam gregoriánské reformy v 11. století, jejímž ústředním principem bylo posílení papežovy autority, nelze dost zdůraznit. V dějinách západní církve znamenala obrovský zlom. Gregoriánská podoba církve, přinejmenším co se týká podstatných struktur, zůstala zachována dodnes, navzdory pozvolným změnám. Navíc se v současných strukturách církve, zejména římskokatolické, projevuje silný vliv někdejších společenských struktur západní Evropy, jinými slovy, v církevní praxi přetrvává způsob vedení typický pro evropské monarchie 18. století. Tento zděděný hierarchicko-monarchický model s jasnými „prioritami“ (přednost má světová církve před místními církvemi, nositelé úřadu před obcemi, monarchická centralizovaná struktura před kolegiální strukturou, funkce před charismatem a jednota před rozmanitostí) byl ve druhé polovině 20. století zejména díky II. vatikánskému koncilu podroben radikální revizi, což se dotklo každé jednotlivé z vyjmenovaných „priorit“.

To je stručně řečeno historický a teologický rámec zmíněného „koperníkovského obratu“, tedy myšlenky Božího lidu, zdůrazňující stejnou důstojnost všech Božích dětí a jejich společnou příslušnost k církevnímu společenství bez ohledu na odlišný stav, funkci, úřad, službu nebo charisma. Je logické, že cesta k novému sebechápání církve bude dlouhá, že onen hluboce zakořeněný a vše ovlivňující model nebude možné proměnit bez „trvalého přehodnocování názorů“.

Současně s „přehodnocováním názorů“ musí probíhat neoddělitelná odpovídající „institucionální revoluce“. Důležitý je v této souvislosti vztah mezi teologií a právem, a to zejména vzhledem k četným nedostatkům Kodexu církevního práva z r. 1983, jehož hlavním úkolem bylo převést koncilové učení o církvi do právnického jazyka.

V následujícím textu uvádím několik příkladů, které ukazují metody používané v posledních desetiletích, odhalují mentalitu v jejich pozadí a upozorňují na systémový problém, v jehož důsledku nebyl „koperníkovský obrat“ dosud z velké části uskutečněn.

Tři příklady jedné metody

1. Diecézní pastorační rada

Diecézní pastorační rada je nová instituce, vytvořená koncilem, která přísně vzato nemá v dějinách církve obdoby. Vzhledem ke složitosti apoštolátu na úrovni diecézí se již v přípravné fázi koncilu objevil návrh na její zřízení; z počátku s menšími nároky, ale v průběhu koncilu – a také pod dojmem ekleziologických debat – s cílem vytvořit nástroj pro veškerou pastorační činnost místní církve. „Je velmi žádoucí, aby se v každé diecézi ustavila zvláštní pastorační rada, které předsedá diecézní biskup a k níž náležejí zvlášť vybraní klerici, řeholníci a laici.“ (Christus Dominus 27) II. vatikánský koncil vidí její účel v analýze, kritickém posuzování a plánování pastorační činnosti: „Úkolem tohoto grémia bude zkoumat vše, co souvisí s pastoračním působením, radit se o tom a vyvozovat praktické závěry.“ (Christus Dominus 27) I když komise odpovědná za tento text byla přesvědčena, že zřízení takové rady je „skutečně nutno doporučit“, stanovila, že vytvoření této instituce není povinné a že je věcí biskupa, jenž jí předsedá, aby rozhodl, zda její charakter je, či není konzultativní (Acta synodalia IV, II, 577). Christus Dominus neobsahuje tedy požadavek radu zřídit, ale její existenci označuje za „velmi žádoucí“ (valde optandum est).

Dokument Ecclesiae sanctae z r. 1966 se k formulaci „velmi doporučeníhodné“ (valde commendatum) vrací, přičemž konstatuje, že rada má mít „pouze poradní hlas“ (ES 16,2). Biskupská synoda v roce 1971 své přání zdůrazňuje slovy „magis desiderandum“ ještě silněji (Acta apostolicae sedis 69, 1971, s. 921). Avšak Kodex kanonického práva z r. 1983 volí tón zcela odlišný: „V každé diecézi, pokud tomu radí pastorační okolnosti, se ustaví pastorační rada…“ (CIC kán. 511). Tato formulace není přímým doporučením zřídit pastorační grémium, a především jí chybí ona naléhavost („velmi žádoucí“), jakou se vyznačovaly všechny předchozí dokumenty.

V pokynech pro pastýřskou službu biskupů z roku 2004, kde se připomíná „svoboda“ vyhrazená biskupovi podle kanonického práva, najdeme další zdrženlivý souhlas: „Navzdory svobodě, kterou [biskupovi] kanonický řád ponechává, je dobré ustavit v každé diecézi diecézní pastorační radu jako institucionální formu umožňující účast všech věřících jakéhokoli kanonického stavu na poslání církve.“ (Apostolorum succesores 184)

V této souvislosti se poslední výrok Mezinárodní teologické komise z r. 2018 může jevit jako zdůraznění: „Vzhledem ke svému úkolu, pravidelnosti setkání, postupům a cílům své činnosti je diecézní pastorační rada nejvhodnější trvalou strukturou umožňující uplatňovat synodalitu v místní církvi.“2

Takto stručně načrtnutá historie grémia vytvořeného II. vatikánským koncilem odhaluje typické ekleziologické akcenty a postupy uplynulých desetiletí:

a) Vývoj odporuje duchu koncilu, přičemž CIC představuje významný krok zpět.

b) Důrazně se hájí „svoboda“ biskupa, jeho rozhodovací pravomoc na základě jeho úřadu.

c) Stále častěji používaná velkolepá teologické rétorika (mluví se o synodalitě a spoluúčasti) nemá dopad na situaci ve sféře organizační a právní.

d) Rozhodovací funkce rady se zdá být od samého počátku pokoncilového vývoje vyloučena, což ovšem – vycházíme-li z otevřeného učení II. vatikánského koncilu – nebylo původním záměrem koncilu.

Významná je i další aktuální skutečnost: Podle nedávné situační zprávy z Austrálie chybí trvalá pastorační rada ve dvou třetinách tamních diecézí. Tento stav rozhodně není v rámci světové církve výjimečný. Takže 55 let po II. vatikánském koncilu nemůže být o nějakém „koperníkovském obratu“ ani řeči!

2. Rada kněží

Rada kněží nemá být především nově vytvořeným grémiem: Koncil výslovně formuloval záměr obnovit již tehdy existující instituce – dómskou kapitulu a poradní kolegium. (Presbyterum ordinis 7) Reakcí na pochybnosti některých koncilových otců týkající se nejasného výrazu „rada neboli senát reprezentující kněžstvo“, což připomíná politické zkušenosti s fungováním parlamentu, je opatrná formulace „…aby kněžská rada mohla svými návrhy (suis conciliis) biskupovi účinně pomáhat v řízení diecéze“. (PO 7) Teologické a historické argumenty hovořící pro vznik této kněžské rady ponechávají nicméně konkrétní způsob této „pomoci“ otevřený, a to i po stránce přesné právní úpravy.

Již dokument Ecclesiae sanctae (1966) stanoví, že hlas kněžské rady může být poradní, a podle CIC (1983) je biskup v sedmi přesně definovaných případech povinen radu svolat. Je ovšem také řečeno, že její souhlas potřebuje „pouze v případech výslovně právem stanovených“ (CIC can. 500,2). Jenže církevní právo ani jediný takový případ neuvádí! A my se pak po desetiletích divíme, že naprosto chybí iniciativa, která by prosazovala výraznější spoluúčast kněžského grémia, s níž už kanonické právo počítá, totiž právo rozhodovat.

Tato zcela zjevně kuriózní situace odráží obecnou tendenci: Zatímco „svoboda“ biskupa je chráněna, účasti jeho nejbližších spolupracovníků při posuzování problému a rozhodování se nevěnuje náležitá pozornost. V této souvislosti často používaný terminus technicus zní: „… aniž by byla dotčena plná moc biskupů jednat ve všech záležitostech svobodně“ (srov. Ecclesiae sanctae, úvod). V souladu s určitým ekleziologickým postojem se církevní právo vyjadřuje s neskrývanou opatrností, jen aby snad nebyla biskupská autorita nějakým rozhodovacím procesem omezována nebo vázána na nějaký konsensus.

3. Vyšetřování případů zneužívání

Třetí příklad se týká zneužívání nezletilých a jednoho z nejčastějších omylů provázejících soudní procesy v různých zemích. Návrhy učiněné biskupskými konferencemi, diecézemi a řádovými společenstvími, resp. kongregacemi mají společný rys, který odhaluje závažnou systémovou vadu, vyplývající z platného církevní práva. Ukážeme si to na konkrétním textu, Chartě na ochranu dětí a mladistvých, kterou vydali severoameričtí biskupové (2002, rev. 2018). Má řadu dobrých rysů, ale vykazuje podstatnou mezeru. Počítá sice se zřízením „zkušebního výboru, který má biskupovi nebo apoštolskému administrátorovi sloužit jako důvěrný poradní orgán a podporovat jej při výkonu jeho povinností“ (Normy, čl. 4), avšak nezmiňuje se o nevyhnutelné závaznosti konzultace poskytnutých tímto výborem. Jediná osoba, biskup (apoštolský administrátor), smí rozhodnout, zda je věc racionálně akceptovatelná, věrohodná a jestli existuje „dostatečný důkaz“, že došlo ke zneužití, aby pak zahájil vyšetřování (Normy, čl. 6). Severoamerická Charta není v tomto ohledu pochopitelně žádnou výjimkou. V odpovídajících dokumentech z Irska, Kanady, Austrálie, Chile, Mexika, Argentiny atd. se setkáváme s týmž přístupem. Ani Kodex kanonického práva (kán. 1717, §1), ani okružní list Kongregace pro nauku víry z r. 2011 (vydaný „jako pomoc pro biskupy při stanovení směrnic pro zacházení s případy sexuálního zneužívání nezletilých duchovními“) nekladou jiné požadavky.

Dnešní situace v této oblasti vypadá takto: Zřizují se zkušební komise nebo rady přísedících při biskupstvích, v diecézích a řádových společenstvích, avšak nic nezaručuje jejich bezpodmínečnou konzultaci, ani v právním smyslu. Vidíme jeden z mnoha příkladů široce rozšířené a zároveň zásadní systémové chyby v katolické církvi v její současné teologicko-kulturní podobě: prostor pro vlastní uvážení vyhrazený jednotlivé osobě při výkonu hierarchické funkce. Jedinec – biskup, apoštolský administrátor, představený řádu – by přece neměl mít právo vynášet takové rozhodnutí bez právně zaručené a zavazující konzultace s profesionálním výborem, jehož maximální nezávislost zvyšuje pravděpodobnost správného rozhodnutí. Jako by se z vlastních omylů nikdo nepoučil, ani z toho nejrozšířenějšího a nejčastějšího: Biskupové nebo představení řádů v nejrůznějších zemích pod ochranou církevního práva (které od nich nic takového nežádá) nezahajují vyšetřování nebo je provádějí bez institucionálně zaručeného poradního postupu, aniž by před svým rozhodnutím museli skládat účty nějaké osobní či institucionální instanci.

Františkovu papežskému dokumentu Vox estis lux mundi z května 2019 se všeobecně dostalo dobrého přijetí. Vztahuje se pouze na žaloby vznesené proti biskupům, kteří se dopustili zneužití, nebo na srovnatelné případy, které jsou přímo v papežově kompetenci. V textu je stanovena povinnost takové případy oznámit, chránit osoby, které o nich podaly svědectví, zřídit vyšetřovací struktury v každé diecézi atd. Ale zdá se, že tento bod nekoriguje, tj. nijak nemění kán. 1717, §1. Začlenění laiků do poradního procesu je nadále nepovinné a rovněž konzultace zůstávají dobrovolné. Dalo by se říci, že tento dokument ve srovnání s předchozími více zdůrazňuje odpovědnost biskupa, ovšem pouze odpovědnost vůči papeži, nikoli vůči obcím, které biskup spravuje.

Co mají tyto tři příklady společného?

Různé formulace vyjadřují vůli nevázat církevního představitele na jakoukoli institucionální nebo personální instanci patřící k obcím, které dotyčný řídí. Citované příklady ukazují: Proběhnou-li konzultace, pak jedině díky dobré vůli toho, kdo konzultačnímu procesu předsedá. Pouze v případě kněžské rady má její poradní hlas v několika přesně definovaných situacích závaznost. Jinak se poradní funkce sice zmiňuje jako možnost, jenže to zní jako výsměch: Zákon nejmenuje jediný konkrétní příklad pro její použití. Přesně na tom je založena argumentace některých významných mezinárodních zpráv o zneužívání mladistvých (např. německé nebo australské), v nichž se jako specifické nebezpečí uvnitř katolické církve označuje klerikalismus. Co v církvi chybí, je systém odpovědnosti. Církevní představitelé nemusejí nikomu skládat účty. Nevyžaduje se od nich, aby předávali informace, radili se s odborníky z různých oborů, dokonce i nejjednodušší forma účasti Božího lidu se ponechává na jejich libovůli. Pastýři možná vědí, jak „páchne stádo“, ale jejich vedení má typické znaky autoritarismu. Je bezpodmínečně nutné zavést nějakou formu skládání účtů nejen Římu (tuto linii teď Vatikán vlažně prosazuje), nýbrž i církevním představitelům na téže úrovni, a především obcím, v jejichž čele pastýři dle práva stojí.

Co bylo ústředním bodem „koperníkovského obratu“? Úřad biskupa nestojí „nad“ Božím lidem, nýbrž je především vykonáván „uprostřed“ Božího lidu, je zakotven uprostřed církevních obcí, k nimž náleží jako jejich součást.

Tento spíše horizontální, právně podepřený vztah nemá být považován za pouhé omezení biskupské autority – znamená jiný způsob výkonu této autority. Teologicky to lze chápat jako silnější vazbu na Ducha svatého prostřednictvím silnější vazby na subjekty Božího lidu, neboť platí: „Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.“ (1K 12,7) Hledání konsensu, zaručující, že učiněná rozhodnutí budou ochotněji přijata a také rychleji a lépe realizována, přispívá navíc k růstu živého společenství.

Dva již formulované výchozí body

Už sám Kodex kanonického práva nabízí vhodné výchozí body, avšak ty zůstávají nevyužity. Jestliže se uznává, že k rozhodnutí v hospodářské oblasti potřebuje biskup v určitých případech souhlas jiných osob (CIC kán. 127), neznamená to přece, že možnost konzultace je jednoduše totéž jako nemístné zavádění parlamentární demokracie, čehož se někteří obávají. Že „představený“ v určitých případech potřebuje „souhlas nějakého sboru nebo shromáždění osob“, bez něhož je jeho jednání právně neplatné, to už je v platném církevním právu zakotveno (CIC kán. 127).

Vzhledem k principu formulovanému v kán. 127 a k výroku v kán. 129, §2, že řídící moc (sacra potestas) může být přenesena či delegována na laiky („při výkonu této moci mohou podle ustanovení práva spolupracovat křesťané laici“), lze konstatovat, že pro intenzivnější rozvoj strukturální synodality již existují výchozí body, a to prakticky body rozhodující. Spornou teoretickou otázku, jestli se mají laici na výkonu řídící moci „spolupodílet“, anebo při něm „spolupracovat“, můžeme nechat otevřenou. Toto téma musejí rozebrat a precizovat teologové. Zákonodárci se nakonec rozhodli pro druhý, slabší termín „spolupracovat“. Je třeba zdůraznit, že ho museli prosadit proti názoru významných jednotlivců, kteří ho chtěli škrtnout a laikům upřít jakoukoli formu účasti na řídící moci. Kodex kanonického práva rozhodně prohlašuje podíl laiků na řídící moci v různých případech za legální – pracují jako soudci, obhájci manželského svazku (defensor vinculi3), právníci, diecézní a farní finanční ředitelé, vedoucí a členové laických institucí zasvěceného života nebo společenství apoštolského života. Je tedy jasné, že na základě platného práva má církev plnou moc dovolit laikům provádět úkoly a zastávat úřady zahrnující výkon řídící moci, má-li být proveden právní (legislativní, exekutivní nebo judikaturní) akt obsahující rozhodnutí závazné pro život církve. Rozmanité historické zkušenosti a samo kánonické právo ukazují, že se při diskusi o tom, kdo smí vykonávat řídící moc, samozřejmě nepohybujeme v oblasti nezměnitelného Božího zákona, nýbrž pouze v oblasti církevního zákona, který se může měnit a také se měnil, pročež je velmi pravděpodobné, že bude procházet dalším vývojem. Zmíněná „spolupráce“ při řízení, tak jak byla potvrzena, je dostatečným východiskem pro důležité kroky směřující k rozsáhlé synodální reformě kodexu.

Nový kontext: zneužívání moci, zneužívání svědomí a sexuální zneužívání

Debata nyní probíhá v novém kontextu. Ztratila takříkajíc „nevinnost“, neboť enormní potenciál zneužívání, charakteristický pro analyzovanou formu řídící moci, je zcela očividný.

Různé mezinárodní studie se snaží odkrýt specifické rysy, jimiž se katolická církev liší od výchovných zařízení nebo sportovních svazů, kde se případy zneužívání rovněž vyskytují. Jak se píše v německé studii, odborníci se při diagnostickém zkoumání „systémové povahy“ problému zaměřují na „specifické rizikové a strukturální znaky“ katolické církve, které „usnadňují sexuální zneužívání nezletilých nebo znesnadňují jeho prevenci“.4

Právě citovaná studie podobně jako další analýzy a teologické plány na reformu jasně ukazuje, kde je třeba hledat jádro věci: „Sexuální zneužívání znamená vždy také zneužívání moci, které může být usnadňováno autoritářsko-klerikální strukturou katolické církve.“ Proto studie vyžaduje „změnu struktur klerikální moci“, tj. „zásadně nový přístup ke kněžskému úřadu, změnu chápání jeho role vůči osobám bez svěcení.“ A dále se říká, že výslovné uznání problému, potrestání provinilců, finanční odškodnění obětí a vypracování konceptů prevence jsou nutná, „ale v žádném případě dostačující opatření“. Pokud se odpověď církve omezí pouze na ně, mohou tyto samy o sobě dobré kroky dokonce vést „k zachování struktur klerikální moci, neboť se zaměřují výhradně na symptomy chybného vývoje, čímž brání diskusi o zásadním problému klerikální moci.“ „Koperníkovský obrat“ nenavrhují dnes biskupové a teologové, jako tomu bylo na II. vatikánském koncilu, nýbrž jej vyžadují psychologové, psychiatři, právníci – a především oběti.

Z časopisu Concilium 2021/2 přeložila Helena Medková

1 ThDr Carlos Schickendantz (nar. 1957 v Argentině) promoval na Eberhard Karls Universität v Tübingen (Německo). Vyučuje a vědecky pracuje v Teologickém centru University v Santiagu de Chile.

2 Dokument Mezinárodní teologické komise „Synodalita v životě a poslání církve“, čl. 81.

3 Zvláštní typ advokáta, který podle kanonického práva katolické církve brání manželský svazek při soudním procesu, tj. v rámci řízení o neplatnosti manželství oponuje tvrzení o neplatnosti („obhajuje svazek“) (pozn. překl.).

4 Jedná se o studii, která byla vypracována v letech 2014-2018 z pověření Německé biskupské konference a zveřejněna v září 2018. Označení studie (MHG-Studie) je zkratkou názvů tří měst, z jejichž univerzit pocházeli autoři studie: Mannheim, Heidelberg a Giessen (pozn. MV).