Jste zde

Teologie jako překračování hranic

autor: 

Poučení z ubytovny pro uprchlíky

1

Jednou z nejzásadnějších životních zkušeností mimo rodnou Nigérii se pro mne staly tři měsíce strávené v Itálii v ubytovně pro uprchlíky, kterou zřídila arcidiecéze Perugia. Odtud jsem pravidelně dojížděl do italské jazykové školy na Universitě pro cizince v Perugii. Tento přechodný pobyt mi dal vzácnou příležitost seznámit se s bolestnými osudy uprchlíků a ilegálních přistěhovalců do Evropy. Bydlel jsem se šesti muži ze šesti různých zemí (Somálsko, Džibuti, Palestina, Haiti, Kuba, Súdán). Ani jeden z nich neměl papíry pro legální pobyt v Itálii a všichni vyprávěli o nebezpečích, která prožili na cestě: někteří jeli přes Středozemní moře, někteří přešli hranice mnoha států a jiní „zázračně uprchli“ s pomocí nějaké agentury či některé z bezohledných zločineckých sítí, které vykořisťují bezbranné lidi z Latinské Ameriky, Afriky a Blízkého Východu.

Jedno jsme ovšem měli společné – byli jsme cizinci v neznámé zemi. Jeden na druhém jsme viděli něco ze svých vlastních potřeb, ze svého sociálního vykořenění a zranitelnosti a ve vzájemném styku jsme hledali sociální ukotvení a lásku. Takto konkrétně jsme si uvědomovali naše společné lidství. I když jsme byli pestrá skupina – katolíci, protestanti, muslimové z různých koutů světa a z odlišného kulturního a jazykového prostředí –, vznikla mezi námi úžasná vzájemná blízkost. Na mne to působilo jako malý příslib nebe. Začal jsem si představovat, že by podobná atmosféra vládla nejen v Evropě, nýbrž v celém světě, kde etnické, „rasové“, genderové a náboženské rozdíly často vedou k diskriminaci, nesnášenlivosti a vylučování celých společenských skupin, což poškozuje naši kolektivní existenci a brání rozkvětu lidství.

V následujícím článku se chci rozdělit o poznatky, které mi soužití s bratry přineslo. Týkají se (1) naší společné lidské identity, která je dnes často popírána; (2) církve jako prostoru pro setkávání s druhým v Boží lásce, která činí naše bytí a naše dějiny centrem dynamiky veškerého stvoření; (3) teologie, která překračuje hranice a nekonečnou Boží lásku přenáší do pastorační a sociální praxe. Tato teologie překračování hranic může vzniknout, jedině když teologové přijmou vlastní zranitelnost i zranitelnost druhých, kteří na okrajích lidské společnosti zakoušejí vykořenění a sebeodevzdání.

Za hranicemi identity a odlišnosti

Život s uprchlíky na ubytovně mi dal pocítit sounáležitost a přátelství zcela jiného druhu, než jaké jsem dosud zažil mimo toto společenství. Už při počátečním styku s bílými lidmi mimo skupinu migrantů jsem silně pocítil, že akceptovatelná barva kůže je jedině bílá a že být černý znamená ocitnout se na konci takto zakódovaného barevného spektra. Zároveň mne to přinutilo rozšířit svůj pohled mimo vlastní zkušenost, zaměřit se na to, po čem hladovějí všichni lidé. Přemýšlel jsem o tom, čím mohou víra, církev a teologie přispět k pochopení lidské sounáležitosti a k jejímu uplatňování v praxi, aby každý mohl plně prožívat pravý smysl své existence jakožto osoba uvnitř společenství (srov. Fratelli tutti, 182). Ale k tomu je nutné pochopit důvody vytyčování hranic a analyzovat roli mocenských struktur při diskriminaci lidí na základě jejich odlišnosti. Toni Morrison řekla: „My lidé, tento vysoce vyvinutý živočišný druh, máme sklon považovat každého, kdo nepatří k našemu vlastnímu kmeni, za nepřítele, kořist, za méněcenného tvora. Tento sklon má dávnou historii, ale nevyznačovali se jím jen naši zvířecí předchůdci v pravěku: rozlišovacím hlediskem byla vždy rasa, právě tak jako majetek, třídní příslušnost a gender – a vždycky šlo o moc a podrobení.“

Papež František píše, že ve světě, který je jako za časů sv. Františka „plný strážných věží a obranných zdí“, musíme vzhledem k „současným tendencím druhé lidi eliminovat nebo ignorovat“, budovat svět bez hranic; takový svět, kde můžeme „snít jako jedno jediné lidstvo, jako souputníci, kteří mají všichni totéž tělo a jsou dětmi téže země, která nás všechny hostí, každého s jeho pokladem víry nebo jeho přesvědčení, každého s jeho vlastním hlasem, nás, bratry a sestry“ (Fratelli tutti, 8). To je ideál, který se snaží uskutečnit teologie překračování hranic. Máme-li tento svět bez hranic (ve smyslu teologickém i metaforickém) realizovat, musíme si být vědomi jednak důvodů, proč lidé stavějí zdi, jednak rozmanitosti světových názorů. Jako záminky k budování zdí, které mnohým slouží jako znamení vlastní identity, se často využívá lidského strachu, kulturních projektů a náboženských narativů.

Problém identity – vlastní skupina proti cizí skupině – je problém vpravdě lidský, který způsobil v dějinách strašlivé zlo: rasismus, vyvražďování národů, nacismus, sexismus, náboženské války a pronásledování, nacionalismus, homofobii či nenávist k přistěhovalcům. Lidská identita se v dnešní době stává „tekutou“ (Zygmunt Bauman): je proměnlivá, přechodná a sporná. Teoložky Pamela Young a Heather Shipley při svém nedávném etnografickém výzkumu mezi kanadskými mladistvými zjistily, že většina z nich se především považuje za autory vlastní identity a že jejich vnímání toho, kým jsou, se v důsledku trvale probíhající sebe-rekonstrukce stále proměňuje. Na druhé straně je dnes identita většiny lidí často definována společenskými normami a přijetím (či odmítnutím) role uvnitř jasně definovaných, neposunutelných hranic. Podívejme se na všechny ty nálepky, které dáváme lidem na základě identity. Některé z těchto nálepek jsou vytvářeny podle společensko-konstruktivistických modelů. Vidíme, že stigmatizace identity vychází ze sociálních vztahů a tradic, jejichž důsledkem jsou marginalizující hierarchie, praktiky a systémy. Proti tomu je nutno, jak zdůrazňuje Cathy Cohen, formovat identity, které by dokázaly ony dominující normy zpochybňovat.

Její argumentaci převzal africký filozof Anthony Appiah, který polemizuje s neměnnou klasifikací lidí podle kategorií jako náboženství, sexualita, národnost, kultura, třída a „rasa“. Ve své knize Kosmopolita zdůrazňuje, že společnost si musí osvojit kosmopolitního ducha a naučit se odlišnosti akceptovat a tolerovat. V knize Svazující lži říká, že identita je často pouhá nálepka. Tyto identifikační nálepky většinou naznačují motivaci těch, kdo jednají proti lidem (nebo na obranu lidí) mimo vlastní identifikační skupinu. Appiah nicméně navrhuje identity neabsolutizovat. Místo toho bychom se měli zaměřit na skutečnost, že identity poskytují systémům a mocenským strukturám normativní důvody pro exkluzi (a proti inkluzi) jednotlivců v rámci konkrétní identifikační skupiny nebo lidí mimo identifikační skupinu. Appiah proto říká, že bez identit se sice nemůžeme obejít, „ale chceme-li je jinak utvářet, musíme je lépe chápat a zbavit se omylů, starých často několik století. Jejich nebezpečí spočívá v tom, že lidi rozdělují a staví proti sobě.“

Hranice mezi příslušností a vyloučením, vytyčené podle národnosti, kultury, „rasy“, pohlaví a třídy, jsou často falešné. Zygmunt Baumann tvrdí, že projekty hranic často slouží „sebedefinujícím a identifikujícím záměrům svých propagátorů“ v boji o hospodářskou nebo politickou moc. Hranice se nevytyčují, aby se zabránilo možným střetům nebo systémovým změnám, nastolujícím větší sociální spravedlnost, nýbrž kvůli celé řadě faktorů. Na základě těchto faktorů, jež jsou často důsledkem dlouholetého zastírání reality, vznikají falešná stereotypní vyprávění o druhém, dochází k „nesourodému mísení“ typů a rámců, které druhého definují, aniž by ho nechaly promluvit, které druhému připisují nectnosti nebo popírají jeho hodnotu, aby ho bylo možno odmítnout.

Neměli bychom zůstávat uvězněni ve svých rozmanitých lidských identitách – kulturních, národních, „rasových“, etnických, náboženských. Ty by nás měly naopak osvobozovat, abychom se milovali a poznávali, že pro Boha je každý člověk krásný. Pojem „Boží dítě“ je identita, která je základním kamenem teologické antropologie – lidská osoba je stvořena k obrazu, k podobě Boha. Příběh křesťanského Boha ve Starém a Nové zákoně nás může dovést jedině k přesvědčení, že lidé jsou bratři a sestry v jedné jediné lidské rodině, která je bez hranic. Africká teologická antropologie přitakává mezilidskému spojení ve společenství v nejobsáhlejším smyslu toho slova. Africká antropologická představa společenství trvá na svatém spojení lidí s Bohem, přírodou a mezi sebou navzájem jako podmínce udržení a rozvíjení obecného blaha, tj. plného, bohatého života všech. Takto viděno můžeme svoji pravou identitu poznat jedině tehdy, sdílíme-li radosti a starosti s druhými. Jestliže tedy posilujeme společný svazek lásky, účasti a vzájemnosti skrze činy solidarity a sebeodevzdání, jestliže přijímáme myšlenku společenství přesahujícího nás samé, vytváříme tím podmínky pro rozkvět lidstva a kosmu.

Spory okolo identity, vylučování, odmítání, právě tak jako stereotypní představy o druhých, tak typické pro dnešní globální svět s jeho hierarchicky uspořádanou společností, lze nakonec pochopit jedině analýzou a kritikou mocenských struktur a privilegií. Tato analýza mocenských struktur a zájmů pomůže odhalit jednak hlubokou nejistotu, individualismus a krátkozraké zájmy několika málo „vyvolených“, jednak slabá místa a skryté rány našeho dnešního světa. Zápas probíhající v tomto světě a patos, s nímž do něho vstupuje tolik lidí, ukazují, že nové výzvy jsou důsledkem jak dějinných nespravedlností a ničivých globálních ekonomických systémů, tak kulturních, náboženských a (ne)ekologických praktik, které způsobily ve světě diskriminaci, rasismus, nacionalismus, nenávist a utrpení.

Myšlenka inkluze [zahrnutí všech] se ve světě a v církvi začne prosazovat teprve tehdy, až najdeme odvahu vyjít z opevnění našich lidských, kulturních, nacionálních, „rasových“ a teologických tvrzí. Je třeba nového pohledu na lidskou rozmanitost a také soucitného přístupu ke všem těm, kdo trpí exkluzí [vylučováním] v důsledku nejrůznějších zdí, postavených náboženskými, hospodářskými a politickými systémy. Tato nová vize by teology a představitele církve mohla přivést k vytrvalému hledání nových cest k opětovnému navázání našich sociálních vztahů, aby se církev stala obrazem světa, v němž jsou zjevná znamení eschatologických plodů Božího království.

Církev jako polní nemocnice bez hranic

Bydlení s migranty mi přineslo ještě jednu zkušenost. Právě na tomto místě jsem cítil, že církev může vypadat úplně jinak. Prožíval jsem zde jiný způsob přímého setkání s Kristem v druhých, setkání skutečné a konkrétní. Tyto momenty jsem vnímal při našem společném jídle, které se konalo zpravidla jednou za týden. V těchto vzácných okamžicích mé vlastní osobní pouti za církví bez hranic jsem překračoval vlastní předsudky, obavy a jistoty, pronikal do oblastí transcendence a cítil radikální blízkost druhých, která mi zprostředkovávala reálnou přítomnost božského a byla zrcadlovým obrazem mého pravého já.

Při přípravě těchto večeří jsme se střídali; každý měl uvařit tradiční jídlo své země. Když jsme se shromáždili a podali si ruce k modlitbě, pronesl každý modlitbu své vlastní náboženské tradice ve svém jazyce. Pak jsme jedli, popisovali zážitky z uplynulého týdne, vyprávěli si anekdoty ze své kultury, sdíleli radosti a starosti spojené se sháněním papírů nutných k pobytu a hledáním práce, jež by umožnila krýt potřeby vlastní i potřeby rodiny doma. U stolu všechny rozdíly a obavy mizely. Modlitby vyslovoval každý za všechny. Učili jsme se jednotlivá slova z cizích jazyků a osvojovali jsme si společenské způsoby jiných kultur. Všichni jsme nepřetržitě překračovali nejrůznější hranice a nechali se vyprávěním druhých proměňovat.

Hostitelem byl pokaždé někdo jiný. Nikdo neměl výsadní postavení; všichni jsme společně zakoušeli, co to je přijímat a dávat lásku, sloužit solidárně jeden druhému. Tato pozoruhodná setkání umožnila katolická arcidiecéze v Perugii tím, že otevřela dveře cizincům. Dala nám prostor, kde jsme sdíleli své příběhy a cítili se doma. Při tomto soužití se naše individuální identity nerozplynuly, nýbrž se proměnily ve vzájemnost, která nás přenesla do oblasti integrace, kde odlišnosti nehrály roli, protože jsme si byli bratry. Byl jsem v naší skupině jediný katolík, ale vzniklé přátelství rozdíly relativizovalo a účinek solidárního slavení byl harmonizující.

Ubytovna pro uprchlíky mi umožnila transnacionální pohled, což pro mě bylo osvobození a zároveň výzva. Začal jsem tušit, že napětí mezi kosmopolitním universalismem a nacionalistickým, etnocentrickým nebo rasistickým partikularismem lze udržet ve zdravé rovnováze. Transnacionální přístup (říká socioložka Peggy Levitt) „vychází z představy světa bez hranic a poté zkoumá, jaké druhy hranic existují a proč vznikají v určité chvíli na určitém místě. Nezdůrazňuje příliš ani globální, ani lokální hlediska, nýbrž se snaží obě krajnosti i všechno, co je mezi nimi, udržet v produktivním dialogu […]. Uznává, že některé společenské procesy probíhají uvnitř národů, zatímco mnohé jiné, i když mají kořeny v národech, jejich hranice překračují.“ Církevní transnacionální přístup je v pravdě přístup katolický, neboť od nás žádá, abychom katolicitu našich náboženských společenství a našeho světa nahlíželi optikou rozmanitosti, která je odrazem trojičního zdroje křesťanského a církevní života. Vyzývá nás, abychom si představili, jak by církev vypadala, kdybychom viděli lidi a svět tak, jak je vidí Bůh – mimo existující rámce a stereotypy, které jsou výplodem meta-narativů, které se snaží nekonečnou rozmanitost našich lidských příběhů vtěsnat do jediného příběhu.

Církev je místo, kde se dnes příběh evangelia, popisující radosti a strasti Božího lidu, vypráví nově. V Perugii jsem text evangelia četl na místě, které vybudovala katolická společnost. Sdílet se spolubydlícími svoji vlastní naději i bezradnost a naslouchat jejich obavám, starostem, úzkostem a snům pro mne znamenalo setkávat se každý týden s Božím slovem, jež bylo zvěstováno novým způsobem. Viděl jsem, jak vypadá církev, když lidem, kteří na útěku překročili nejednu hranici, poskytne domov bez hranic, kde se potkávají láska a přátelství. Zde jsem cítil onen nejhlubší svazek lásky, o němž Gaudium et spes mluví jako o trinitárním základu církve a lidské rodiny (GS 1).

Církev je víc než obrovské katedrály a skvělé paláce. Církev je Boží lid všude tam, kde covidová pandemie způsobila bolest a nejistotu; církev jsou moji spolubydlící z Perugie. Církev je tam, kde my lidé můžeme přijímat a dávat lásku, a tím reálně zpřítomňovat Krista. Církev v žádném případě není pevná struktura; je to dynamický pohyb Božího lidu, jenž je právě v dnešní době povolán kráčet bolestnou cestou slz, mlčení a bolesti v naději ve zmrtvýchvstání. Tato ekleziologická představa je pro církev výzvou hledat Kristovu tvář ve zraněných tvářích dnešního světa. Tato představa by měla otřást pevnými hranicemi, diskriminujícími praktikami a zastaralými tradicemi. Právě tak by měla otřást kultickými úkony a hierarchickým uspořádáním, které církev a její členy často táhnou zpět do minulosti, a rutinním jednáním, které otupuje schopnost duchovně vnímat překvapivé projevy Ducha svatého, vidět znamení doby a nacházet Boha na neobvyklých místech.

Obraz církve jako polní nemocnice nám připomíná, že jsme na této zemi poutníky a že poutníkem je rovněž církev. Tato skutečnost zpochybňuje závaznost jejích nároků, které vycházejí z pocitu kulturní převahy a z nejrůznějších komplexů nadřazenosti. Slovo „obec“ (paroikos) ve skutečnosti označuje poutníka, toho, kdo žije někde přechodně, cizince v cizí zemi. Covidová pandemie nám tento význam přiblížila: vzpomeňme na provizorní nemocnice, potravinovou pomoc a všechna místa, kde se praktikuje víra a nově rodí láska. Pro mne se pomíjivost našeho společného poutnického života a otevřenost církve vůči druhým staly v ubytovně pro migranty v Perugii živou, konkrétní skutečností.

Teologie překračující hranice: svatý tanec s Bohem

Ubytovna pro migranty mi přenesla trojí poučení, trojí návod, jak teologicky pracovat.

Zaprvé: Opustil jsem vlast a byl jsem přijat v ubytovně pro uprchlíky. – Teologie jako překračování hranic začíná pohnutím srdce, pocitem vykořenění. Ten bývá často iniciován zážitkem vlastní odlišnosti nebo setkáním s odlišností, které teologa zbavuje jistoty. Je to druh mystické zkušenosti, kdy člověk přestane být soustředěn na vlastní já a zcela se rozplývá při objevu Boží tváře v druhém. Jde tedy o posun od centra k okrajům. Tento pohyb otřese naší jistotou, prolomí zdi lhostejnosti a omezující hranice; náhle vidíme všechny věci tak, jak je vidí Bůh – pohledem vpravdě katolickým, přesahujícím lidský obzor.

Toto přemístění vyvolá nejistotu, člověk se jako cizinec bojí, ztrácí pevnou půdu pod nohama. Ovšem půda, na kterou za hranicemi lidské zkušenosti vstupujeme v přítomnosti druhého, je půda svatá, zejména jsou-li tito druzí stejně jako my vyhnanci a hledají domov. Tímto posunem se teologovi otvírá široký pohled, takže může – mimo vlastní sféru jistoty – vidět stále nová a nová místa božího jednání v dějinách.

Mluvím-li o teologii, která je překračováním hranic, představuji si nás teology, jak – poctivě uznávajíce limity vlastních jistot, nedokonalostí a utkvělých názorů na realitu a na druhého – pokorně bereme do náruče ony Boží příběhy, s nimiž se setkáváme v příbězích druhých. Tímto pohybem vystupujeme z našeho vlastního světa a vstupujeme do světa nového, který je větší než naše zkušenosti, kulturní zvyky, nálepky, modely a ega. Vstupujeme do nového prostoru, v němž náš pocit sounáležitosti s druhými roste a naše osobní hranice se otevírají.

Zadruhé: V ubytovně pro uprchlíky, kde nikdo z nás neměl výsady, jsem našel společný domov, kde vládlo přátelství a solidarita. – Teologie jako překračování hranic posunuje náš způsob myšlení a rámec našeho zkoumání. Jde o to, nalézt nové pevné místo. Teolog si musí uvědomit, že pro něho jsou místem zvěstování místa Boží přítomnosti ležící mimo vyježděné silnice. Africký teolog Jean Mac Ella navrhuje, aby teologie „byla cestou sebeobjevování, po níž kráčíme společně s druhými za Kristem, u něhož se všechno sbíhá“. Na této cestě musí teolog své vlastní stanovisko vypnout a naslouchat příběhům lidí. Stává se spolu s druhými účastníkem dramatu, přestává být pouhým divákem či nezaujatým komentátorem. Na této cestě s druhými může jako milosrdný Samařan pomáhat uzdravovat ty, kdo se stali oběťmi našich diskriminujících sociálních, ekonomických, kulturních a církevních praktik.

I my teologové jsme zraňováni, i my víme, co jsou slzy. Když jako teologové a pastýři s touto zkušeností přinášíme naději zraněným, představujeme si naše společenství nově: jako živé církve, jež lidi přijímají a uzdravují, nebo jako matky rodící v bolestech nový život. Když svá srdce otvíráme Boží milosti a provázíme ty, jejichž srdce hledají lásku, přijetí a uzdravení, zjišťujeme, že naše lidské srdce se stává místem, kde se z individuální i společné slabosti rodí život, láska a naděje. Tuto proměnu podporuje nekonečná, neomezená Boží láska, působící skrze proměňující milost vždy, když přijímáme druhé tak, jak by je chtěl přijmout Bůh.

Zatřetí: Začal jsem nově koncipovat společnou budoucnost a z našich společných příběhů a snů na ubytovně pro uprchlíky tvořit nový příběh. – Teologické překračování hranic je řemeslo srdce, umění intelektu a duchovní cvičení vedoucí k naplnění – pro teologa je to způsob života, na němž se podílí jeho srdce, hlava i ruce. Je to obrácení celé osoby pod dojmem pravého setkání a vede k identifikaci s druhým. Tento přístup může dnes teologii jako vědu i povolání teologa proměnit tak, že teologové budou schopni dualismus a rozpory ve světové církvi a v širší společnosti překračovat, aby v druhých objevovali Boží tvář.

Takový přístup k teologické práci může být právem označen jako teologická perichoreze,2 neboť se snaží spojit v celek celé množství vzájemně se křížících lidských cest. Tento přístup zaměřuje naši pozornost ke skvostnému nástěnnému koberci utkanému z krásných a pestrých lidských příběhů, který můžeme přirovnat ke svatému tanci tří osob v jediném Bohu. Tři božské osoby sdílejí týž život a přátelský vztah a vzájemně se přijímají v rozmanitosti svého působení a v jednotě své podstaty – a podobně funguje i teologická perichoreze jakožto překračování hranic, při němž druhého v jeho odlišnosti bereme do náruče, aniž bychom tím rozdíly potlačovali nebo smazávali. Podobně jako tři božské osoby skrze své spolupůsobení v jedné dynamice lásky dávají život všemu stvoření, zachovává teologická perichoreze ve zdravé rovnováze rozmanité lidské identity, kosmické skutečnosti, rozdíly názorů, přesvědčení a praktik, takže z nich v naší teologické představivosti a praxi vzniká stále nový příběh, nové stvoření a nové chápání.

Tento způsob teologické práce, který ukazuje rozmanité příběhy jako stopy Boha v dějinách, činí teologii autentickou, estetickou, věrohodnou, konkrétní a plnou naděje. Taková teologie se pak může stát formou denní praxe, která spočívá v doprovázení druhých, a proměňovat jak teologa, tak společenství věřících, aby jednali podle Boží vůle a budovali společenství živé a odolné. Tento posun od vykořenění k pevnému místu a od místa bez hranic ke konstrukci nového příběhu prostřednictvím doprovázení druhých dává vyrůstat církevní kultuře setkávání díky teologické otevřenosti vůči všemu překvapivě novému, co se rodí ve stálé obnově stvoření skrze Ducha svatého. Je to jak umění, které musí být kultivováno, tak jistá forma bohoslužby. Jedině překračováním hranic odlišnosti můžeme skutečně dospět k onomu pravému středu nekonečné lásky, totiž ke Kristu, který naše hranice otevírá vždycky, když se s ním setkáváme v lidech nemocných, zapomenutých, opuštěných, v cizincích a ve všech, kdo žízní po lásce a přijetí.

Z časopisu Concilium 2021/1 přeložila Helena Medková

1 Stan Chu Ilo, DSc. působí v Centru pro světový katolicismus a interkulturní teologii na De Paul University, Chicago, USA a je čestným profesorem teologie a religionistiky na Durham University v Anglii.

2 Řecky perichórésis – teologický pojem používaný k označení vzájemného prolínání jednotlivých osob Nejsvětější Trojice (pozn. překl.).