Jan Tauler

Jan Tauler se narodil kolem toku 1300 ve Štrasburku v bohaté rodině. Přibližně v roce 1315 vstoupil k dominikánům a studoval osm let, jak bylo stanoveno. Nenavštěvoval však zřejmě univerzitu v Kolíně nad Rýnem. Brzy poté se začal věnovat kázání a pastoraci. Papežský interdikt, jenž postihl Štrasburk v letech 1329–1353, a edikt Ludvíka Bavorského donutily dominikány odejít do exilu v Basileji (1338–1343). V dalších letech Tauler několikrát navštívil Kolín nad Rýnem, stýkal se s Přáteli Božími a až do své smrti 13. června 1361duchovně vedl sestry dominikánky. Hájil též hnutí bekyň, když je jasně odlišil od Bratří svobodného ducha. Zachovalo se celkem čtyřiaosmdesát Taulerových promluv (kázání a přednášek), jež zaznamenali jeho posluchači a v nichž se odráží vnitřní Taulerova pouť po jeho druhém obrácení (1339 nebo 1346). Zdůrazňoval, aby člověk vstupoval do sebe a odhaloval před Bohem své nejhlubší já.

Na počátku taulerovské mystagogie stojí poznání sebe sama a zkušenost vlastních mezí. Odtud se rodí intenzivní touha po Bohu, po osvobození, povznesení a proměnění, což má doprovázet askeze, zapojení všech mohutností duše do duchovního úsilí. Je třeba očistit „dno“ našeho nitra, aby se v něm zažehla „jiskra“, duchovní podstata lidské duše, směřující k sebezmaření v Bohu, aby člověk mohl přijmout Boží sebedarování. „Tato jiskra létá tak vysoko, že ji nejsme s to poznávacími schopnostmi sledovat: nezná odpočinek, dokud nespočine v propasti, z níž pochází a v níž se nacházela ještě před stvořením“ (Promluva 53).

K poznání sebe sama se u Taulera připojuje nutnost kontrolovat činnost rozumu, vůle a gemüt, nejvznešenější části lidské duše, která dynamicky, jednoduše, formálně a esenciálně, směřuje k Bohu. Gemüt se liší ode „dna“, tj. receptivní části duše, má ale zapotřebí stále znovu odhalovat překážky, jež člověku v nitru brání v povznesení k Bohu. „Dno“ a gemüt tvoří společně mens, mysl. Ke sjednocení s Bohem, jež je Božím darem a vylitím Boží lásky, dochází na nejvnitřnějším dně duše. Chceme-li k němu dospět, musíme v duchovní chudobě a v pokorné odevzdanosti Bohu projít „třemi cestami“. Když se odpoutáváme od světa a od sebe samých a když se vnitřně usebíráme, procházíme vnitřní pouští a následujeme dějinného Ježíše Krista v jeho utrpení. V Kristu, který je měřítkem našeho duchovního života, zakoušíme proměnu v Boha a to, že se v našem nitru rodí Slovo. Čím hlouběji se rodíme do Kristova sebezmaření, tím intenzivněji se náš duch proměňuje do nestvořeného Božího Ducha. Při této proměně zakoušíme, že jsme jedno s Bohem, a cítíme, že jsme zahrnuti do života Nejsvětější Trojice, čímž se předjímá věčná blaženost. Člověk se tak navrací k svému věčnému Původu (princip novoplatónské emanace).

Tauler vidí v tomto proměňujícím sjednocení završení křesťanského života, podotýká však, že zakoušení tohoto tajemství na této zemi je pouze přechodné, týká se nemnohých, a není tedy nezbytné k dosažení spásy. Síla Taulerovy nauky spočívá v tom, že uměl narýsovat cestu vedoucí k této zkušenosti. Tauler na základě své duchovní zkušenosti, už méně s užitím systematické spekulace a s pomocí biblických citátů a metafor rozvíjí mystickou teologii, jež má těsné sepětí s každodenním životem a vnímá zkušenost jako prostor pro naše setkání s Bohem.

V češtině vyšel výbor z Taulerových kázání Propast k propasti volá v překladu Martina Žemly v nakladatelství Krystal OP, 2003, starší překlad kázání O cisternách a studnicích vyšel v nakladatelství Krystal v roce 1937. Níže uvádím výňatek z kázání na 1K 12,6n, přeložený Janem Sokolem v jeho výboru Mistr Eckhart a středověká mystika, vydaném v nakladatelství Vyšehrad v roce 2019.

„Člověk má vykonávat dobrou, užitečnou práci, jaká mu připadne, ale starosti má svěřit Bohu. Svou práci má konat velmi pozorně a v tichosti, má zůstávat sám v sobě, vtahovat do nitra Boha a často hledět do sebe s myslí obrácenou dovnitř, velmi vroucně a zbožně; a také má v sobě sledovat, co ho k té práci nutí a ponouká. Člověk má také vnitřně pozorovat, kdy jej Duch Boží napomíná k odpočinku a kdy k činnosti, aby poslechl každou pobídku a jednal podle vedení svatého Ducha: teď odpočívat, teď konat, a aby pak konal svou práci v dobrotě a pokoji.“

Vybráno z textu Giovanny della Croce v překladu C. V. Pospíšila