12. neděle v mezidobí C

1 Kr 19, 1-15a; Ž 42; Ga 3, 23-29; L 8, 26-39

(2010)

Co se svobodou

List Galatským je dokladem Pavlova urputného boje za svobodu křesťana. Ne každý totiž o dar svobody stojí. Někdo je radši součástí anonymního davu takzvaného věřícího lidu, odkojeného konzumním stylem styku s realitou. Nemíním se tady a teď nad tím pohoršovat. Ale musím svědčit: Svoboda patří k našemu povolání v Krista pokřtěných nejen jako dar, ale také jako výzva. Nevyplatí se člověku svobodu obcházet. „Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši,“ slyšeli jsme dnes Pavla.

Svoboda je uměním. Dostáváme ke svobodě šanci, ale proměnit šanci v osobní funkční realitu, to je už umění. Každé umění se děje jen tak, že kandidát doplní darované nadání spoustou své práce. Kandidát svobody musí dodat spolehlivé „řemeslo“ získané trpělivým cvikem. Křtitel, Pavel, ale také Nazaretský se tomu řemeslu učili pobytem v polopoušti.

Pustiny se tehdy považovaly za ideální prostředí pro existenciálně důležitou reflexi, protože člověku tam nezbývá než vést dialog na nejrůznější strany. Bývala v té souvislosti řeč o démonech nebo také běsech, kteří, jak se věřilo, přebývají nejraději právě v pustinách. Netřeba tu teď řešit, zda démoni jsou fikcí nebo reálnou či bytostnou mocností. Netřeba připomínat, že dnes kvůli tomu Evropané vyhledávají třeba na několik týdnů klášterní cely. Jde o to, že rozproudit takový dialog mezi já s tlaky a výzvami jeho okolí je nutnou podmínkou lidské zralosti, ke které osobní svoboda nezastupitelně patří.

Možná máme každý své démony

Démonem rozumím nezanedbatelnou moc, schopnou pudit mne k rozhodnutí. Škodil by sám sobě, kdo by řadil komunikaci s démony do pohádek jako rozhovor se zlatou rybkou nebo svádění poutníků bludičkami do bažin. Nezakoušíme přece jen nepřátelské tlaky. Pro efekt ve výchově k odpovědnosti není důležité, zda tou mocí disponuje idea, bytost či symbol čehosi nadpřirozeného. Berme to jako šifru něčeho schopného nás provokovat. Občas nás to pokouší ke skoku do zbytečných krizí. Ale je to při díle také tam, kde usilujeme překonat sami sebe, například překonat v otevřené kanoi divokou řeku.

Ideový střet mezi proroky Baálovými a prorokem Jahvovým Elijášem, vrcholící popravou údajně tří set lidských bytostí vyvolal jistě velkou krizi osobní i společenskou. Jaký užitek mohl mít Bůh či člověk z toho, že se Elijáš rozběsnil? Dosažený výsledek sám Elijáš hodnotí trpce: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám“… A Bible k tomu pro Elijáše toužebné absolutorium nenabídla. Proto musel Elijáš prchat i před Jezábel, které se dosud nebál.

Můžeme diskutovat, zda Elijášovi démoni byli zlou či dobrou mocí; je to nedůležité. Vrchol toho dramatického Elijášova činu je už jistě mimo dosah světa démonů, je v setkání Elijáše s Hospodinem tváří v tvář; tak Elijáš nachází konečně šálom. Je pro nás také důležité, že když prorok doklopýtá pustinami až na boží horu Choreb, Hospodin nepoužije své přesily, nechá ladem příležitost znásobit efekt své převahy hromobitím a vichřicí. Hovoří s Elijá­šem o té sporné věci hlasem jemným a pokojným. Nás ten Elijášův příběh vybízí a povzbuzuje, abychom i v tom světě pro nás nepřehledných a naléhajících osobních i společenských démonů dokázali věřit a doufat v lidskou svobodu jako dar právě svatodušní.

Učíme se odpovědné svobodě

Pavel v listu Římanům přiznává, že právě Zákon umožňuje, aby člověka svázal a přemáhal hřích; i Pavel pak „dělá, co nechce a nedělá, co by rád dělal“. Ale Zákon není totéž co hřích a není totéž co duch nečistý. Pavel důsledně přiznává Zákonu spásnou roli. Ovšem dočasnou. Jako u těhotenství dítěte lidí i při dospívání dětí božích přenošení plodu znamená ohrozit jeho schopnost zrát.

Poslušnost Zákona funguje jako záchrana člověka, dokud člověku v Kristu dospívajícímu víra nenabídne - nezjeví jinou cestu za spásou, totiž ospravedlnění naroubováním na Krista. Ale ani Zákon nás nenutí ten krok vstříc Kristu udělat. A nikdo z Kristem povolaných by neměl protahovat ona pedagogická léta déle, než je nutné. Morálka křesťanů je dospívajícímu člověku pedagogickou autoritou. Nicméně: Zákon tuhle požehnanou roli dohraje, jakmile se stane dospělou naše osobní víra: „Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši.“

Jinými slovy: Dokud neuzrála odvaha důvěřovat evangeliu se vším všudy, musí nás ve světě různých démonů a pocitů bezmoci autoritativně formovat Zákon. Ale díky Zákonu je pak každý také zajatcem své vlastní minulosti, protože se zákonem vždy přichází i hřích a zároveň potřeba ospravedlnění klasickou cestou – pokáním.

Dnešní Lukášův úryvek vypráví o těch, kteří se svými démony nevedou dialog dobrovolně jako Pavel, Křtitel nebo Ježíš. Vypráví příběh člověka svázaného osudově jakousi démonickou, tedy tajemnou mocí kdoví odkud. Když je Ježíšem takový ubožák osvobozen, porozuměl, že ta darovaná svoboda potřebuje ještě zrát, a proto prosil Ježíše, aby směl zůstat v Ježíšově blízkosti. Rozuměl správně, Ježíš to lidem obvykle nejen dovoloval, ale přímo doporučoval, aby jej následovali a získali tak větší zralost své víře trvalou komunikaci s putujícím Ježíšem. Tentokrát volí Ježíš jinou cestu za zralostí: Chce, aby jeho nový kandidát nebeského království dozrál díky poslání svědčit. Proto jej Ježíš povolal k martyrii, k vyznávání moci božího království nad královstvím s démony běžného světského prostředí Dekapole.

Shrnuji

Ani Zákon, ani jiní běsové nesmí člověka povolaného ke svobodě svazovat, učí nás Pavlova zkušenost ze zápasu o svobodu dětí božích. Nežehrejme na démony, nežehrejme ani na pedagoga jménem Zákon. Dialogem s nimi lze uzrávat. Jsme přece v Kristu Ježíši božími syny. Ale jsme jimi vpravdě do té míry, do jaké dokáže naše srdce uvěřit tomu slovu o synovství. Slovu nejen Pavlovu, ale také božímu. A právě tak se děje, že člověka zachrání víra. Není to vůbec laciná záchrana, ale je v posledku sladká podobně jako příslib, že vše bude zdarma přidáno, co kvůli království božímu neměli čas dobývat běžnými osvědčenými postupy