Apostolicita v pojetí Církve římskokatolické a Církve československé husitské

Církev obecně potřebuje osoby s autoritou předávání svědectví o životě a vzkříšení Ježíše Krista a odpovědností zachovávat jednotu a kontinuitu s apoštoly. Autorita samotných apoštolů byla již od vzniku křesťanských církví považována za garanci kontinuity mezi Ježíšovým učením a církví. Apoštolové byli považováni za první instanci výkladu Ježíšových výroků a kontinuita s učením, vírou a praxí apoštolů se tak záhy stala kritériem ortodoxie a ortopraxe vznikajících křesťanských obcí a přirozeně tak jejich legitimity a autority.

Křesťanské církve ve svém Vyznání vyjadřují sebe samé jako apoštolské, tj. že žijí v kontinuitě s apoštoly a jejich zvěstováním. Pojetí apostolicity se však v různých církvích historicky měnilo a dnes se stále různě vykládá. Pro srovnání současného chápání apoštolské posloupnosti jsem zvolil svou domovskou Církev římskokatolickou církev a Církev československou husitskou, ve které zhruba před 20 lety proběhla krize spojená právě s tématem apoštolské posloupnosti.

Počátky

Evangelia hovoří o dvanácti vyvolených apoštolech, jejichž autoritu potvrzují i další novozákonní texty. Počet dvanáct je evidentně symbolický, vybraní učedníci měli zastupovat dvanáct židovských kmenů jako obnovený Izrael. Autorita původních dvanácti byla v prvních křesťanských obcích významná. Po smrti a vzkříšení Ježíše se stávají přirozenými zvěstovateli evangelia a vůdci vznikající křesťanské obce – církve. Nicméně samotný termín apoštol byl zřejmě užíván volněji. Na jedné straně se apoštoly stávají například Pavel z Tarsu nebo Barnabáš (Skutky apoštolů 13), kteří mezi přímé učedníky Ježíše nepatřili, zatímco o většině z dvanácti apoštolů se nic dalšího už nedozvídáme. Z raných křesťanských pramenů vyplývá, že někteří apoštolové, jako právě Pavel s Barnabášem byli určeni k misii, cestovali a zakládali nové křesťanské obce, dohlíželi na dodržování pořádku a správného chápání Ježíšova učení. Pro správu a vedení založených církevních obcí pak sami vybírali a ustanovovali vhodné lidi, aby byli dále garanty vývoje obce, např. Titus, Timotej a další. V křesťanských obcích na různých místech se postupně vyskytuje pestrá řada autorit, které postupně procházely vývojem. Kromě apoštolů to byli také proroci a učitelé, starší (presbyteři), diakoni (jáhni) a postupně stále na významu nabývající episkopové (biskupové). Proroci mluvili ve vytržení a vedli modlitby, učitelé se zabývali výukou a přípravou katechumenů. Sbor starších osvědčených osob vedl a organizoval křesťanskou obec, případně se ujímal soudních pří. Jáhni sloužili při bohoslužebných úkonech a měli na starosti hmotné potřeby církve. Často se uvedené služby prolínají a nejsou ostře vymezeny a požívají v různých obcích různé vážnosti.

V některých textech (Skutky apoštolů, 1. a 2. list Timoteovi, Didaché) se při ustanovování uvedených autorit objevuje kombinace modlitby k Duchu svatému a vkládání rukou. Vkládání rukou se objevuje zvláště u ustanovování služeb apoštoly (Skutky apoštolů), nicméně lze se setkat i s náznakem ustanovování episkopů a jáhnů z členů křesťanské obce (Didaché). Některé služby jsou zastávány ženami jako například prorokyně (dcery jáhna Filipa ve Skutcích apoštolů 21), jáhenky (Foibé v Římanům 16) či dokonce apoštolky (Junia v Římanům 16). U některých je také zmiňováno ustanovování vkládáním rukou.

Ze zpočátku splývající funkce presbyterů a episkopů při správě a vedení křesťanské obce se v souvislosti s rozmachem křesťanství vyděluje funkce episkopa jako dohlížitele nad více obcemi a garanta společné jednoty s učením apoštolů, zatímco presbyteři se stali vůdci místních obcí. Nicméně v prvním století ještě nebyla správa ani struktura služeb křesťanských církví rozesetých po římské říši jednotná, někde byly obce pod větším vlivem proroků a presbyterů, někde je naopak více episkopů v jedné křesťanské obci (Filipanům 1,1). Ve druhém století se postupně vymezuje vnímání episkopa jako zásadní prvek jednoty a fungování obcí a v průběhu 3. století se v důsledku stále se stupňujících konfliktů s různými herezemi v církvích (gnóze, montanismus a další) episkop stává garantem pravověrnosti a uzavírá se model episkopální správy ve snaze udržet jednotu již rozvinuté církve. V křesťanské církvi se postupně ustálila a institucionalizovala potrojná struktura služby episkop-presbyter-diakon.

V zápase s gnostickými představami ve 2. století rozvíjí Irenej z Lyonu koncept apoštolské posloupnosti biskupů ve svém díle Adversus haereses (dále jen AH, Proti bludným naukám). Snaží se vymezit proti tvrzení gnostiků, že učení apoštolů se uchovává skrze tajné tradice mystérií. Irenej zdůrazňuje naopak veřejné uchovávání tradice v životě církve: „Podání apoštolův tedy, v celém světě zjevné, lze v každé církvi shlédnouti všem, kdo pravdu viděti chtějí; a nám lze vyčísti biskupy od apoštolův ustanovené i nástupce jejich až po nás, kteří ničemuž takovému neučili, aniž cosi takového znali, jakož oni blouzní (AH III. kniha 3,1). Apoštolskou posloupnost chápe jako kritérium, že křesťanská víra dané obce je shodná s učením apoštolů: „Pravé poznání jest: učení apoštolské a prvotná ustanovení církevní po celém světě a význačné znamení těla Kristova dle následnictví biskupův, jimž oni [apoštolé] církev na tom kterémž místě založenou odevzdali, a úplné podání písem, kteráž bez klamu zachována došla nás bez přidání, bez ujmy ...“ (AH IV. kniha 33,8).

Irenejův koncept apoštolské posloupnosti navazuje na dvě předchozí pojetí známé v křesťanské tradici přelomu prvního a druhého století, na jedné straně představované Klementem Římským a jeho důrazu na časově posloupnou linii odkazující až k apoštolům a na druhé straně představované Ignácem z Antiochie a jeho chápáním katolicity jako shromáždění okolo Kristovy eucharistie (Noble, 2004, str. 127). Klement Římský ve svém listu korintské obci, v reakci na spory okolo biskupského úřadu, nastiňuje posloupnost Bůh-Kristus-apoštolové, která je pak apoštoly rozšiřována ustanovováním svých žáků za episkopy a diakony (1. List Klementův, 42) a předávání této služby dalším osvědčeným mužům (1. List Klementův, 44). Z Klementovy reflexe ordinované služby vychází pak celý koncept apoštolské posloupnosti jako historického předávání úřadu v nepřerušené linii k apoštolům. Biskup je v tomto pojetí následníkem apoštolů, který zajišťuje kontinuitu a jednotu.

U Ignáce z Antiochie je garance jednoty a kontinuity s apoštoly vyjádřena slavením eucharistie celou místní církví, biskupem, presbytery a ostatními. Přestože biskup je pro Ignáce zásadním svorníkem obce, za následníky apoštolů nevnímá Ignác pouze biskupy, ale celý sbor presbyterů, jak o tom píše v dopise do církve ve Smyrně: „Všichni se přidržujte episkopa, jako Ježíš Kristus Otce, a presbyterů jako apoštolského sboru. Diakony ctěte jako přikázání boží. Bez episkopa ať nikdo nedělá nic, co by se týkalo církve. Za platnou považujte takovou eucharistii, kterou slaví episkop nebo někdo, komu to on povolil. Kdekoli se episkop objeví, tam ať jsou všichni, tako jako kdekoli je Ježíš Kristus, tam je obecná církev. Není dovoleno bez episkopa ani slavit večeři lásky, ale to co on usoudí, bude se i Bohu líbit, aby všechno, co se dělá, mělo pevný základ a bylo platné.“ (Smyrenským 8, 1-2).

V podobném duchu se Ignác vyjadřuje také v dopise do církve v Magnesii na Meadru poblíž Efezu: „Napomínám vás, abyste se ve svornosti boží všecko snažili dělat, pod vedením episkopa na místě božím a presbyterů na místě sboru apoštolů a jáhnů mně nej-dražších, kterým je svěřena služba Ježíše Krista, který jest u Otce od věků a na konec se zjeví“ (List Magneským 6,1), a také v dopise do církve ve městě Tralles, taktéž poblíž Efezu: „Všichni ať také ctí diakony jako Ježíše Krista, stejně jako episkopa, který je obrazem Otce, a presbytery jako radu boží a sbor. Bez nich se nemůže říkat církev“ (List Tralleským 3,1).

Ze všech uvedených úryvků vyplývá, že biskup je pro Ignáce nenahraditelným a jasným vůdcem obce, nicméně vlastním nositelem jednoty s apoštoly pro Ignáce není pouze samotný biskup, ale biskup vždy ve sboru s presbytery a diakony v podobě „uvitého věnce“ (List Magneským 13,1), potažmo celá shromážděná církev okolo přítomného Krista. Protože aktuální shromáždění církve je dílem přítomného Ducha a předjímá plnou podobu církve v budoucnosti vyjadřuje takové znamení apoštolské posloupnosti především eschatologickou jednotu.

Irenejova syntéza tak spojuje eschatologickou a historickou jednotu s apoštoly ve vzájemném korektivu. Epikletický důraz na církev budoucnosti, která je mocí Ducha shromážděna již teď, ve slavení eucharistie, koriguje redukci apoštolské posloupnosti na normu předávání úřadu jednotlivcům. Anamnetický důraz staví na tom, že Bůh vstoupil do dějin, že v nich realizuje spásu, na pozemského Krista a na konkrétní lidi, již dál nesli a předávali jeho zvěst, a i jeho uzdravující moc. (Noble, 2004, str. 129).

Církev římskokatolická

Církev římskokatolická se v otázce apoštolské posloupnosti na více místech (Katechismus katolické církve, věroučná konstituce o církvi II. vatikánského koncilu Lumen Gentium) odvolává na již zmíněný text Adversus heareses od Ireneje z Lyonu, který sice uznává apostolicitu jiných církví, avšak římskou církev dává jako měřítko vytrvání jednotlivých církví v tradici apoštolské víry: „Ale že by velmi dlouhé bylo v takovém díle všech církví posloupnosti vyčítati, připomeneme podání církve největší a nejstarší a všem známé, od nejslavnějších dvou apoštolů Petra a Pavla v Římě založené a ustanovené, kteréž od apoštolů přijala, a víru lidem zvěstovanou, která posloupností biskupův až k nám se dostala, a zahanbíme tím všecky ty, kteří jakýmkoli způsobem, buď samolibostí, buď marnou slávou, buď zaslepeností a zlomyslem přes míru mudrují. S tou církví zajisté potřebí jest, aby souhlasila pro její výtečnější přednostenství každá církev, t.j. věřící odevšad, poněvadž v ní povždy od těch, kteří jsou odevšad, zachovalo se podání od apoštolů pocházející.“ (AH III. kniha 3, 2). V dalším odstavci pak následuje seznam římských biskupů od Petra až po tehdejšího Eleuthera, dvanáctého v pořadí, jako doklad o zmapované historické posloupnosti předávání apoštolské víry. Problematičnost takové historicity a následovnictví římských episkopů je zřejmá z různorodosti informací pozdějších autorů jako jsou Eusebius, Jeroným, Tertulián a další (Spisy apoštolských otců, 1981, str. 67). Navíc samotná instituce episkopátu je v té době ještě v zárodcích.

Postupně vyvinutý biskupský úřad v raných církvích je v římskokatolické církvi chápán jako nositel kontinuity apoštolské služby a zárukou pokračování apoštolské tradice slova a života. Papež Benedikt XVI. k tomu píše: „Tato kontinuita, kterou spatřujeme nejprve v historické kontinuitě úřadu, musí však být chápána také v duchovním smyslu, protože nástupnictví v apoštolském úřadu je výsadním polem působnosti a sdělování Ducha svatého.“ (Benedikt XVI, 2008). Posloupnost nepovažuje za prosté hmotné propojení, ale historický nástroj, jejž používá Duch svatý, aby zpřítomňoval Ježíše Krista prostřednictvím těch, kdo jsou posvěceni pro službu vkládáním rukou a modlitbou biskupů.

Konstituce Lumen Gentium, přijatá jako dokument církve na II. vatikánském koncilu, shrnuje v kapitole 3 o episkopátu názor římskokatolické církve, že biskupský sbor je následníkem apoštolského sboru tehdy, pokud je v jednotě s římským biskupem a jemu jako hlavě podléhá:

„Jako z rozhodnutí Pána svatý Petr a ostatní apoštolové tvoří jeden apoštolský sbor, právě tak jsou odpovídajícím způsobem mezi sebou spojeni římský biskup, Petrův nástupce, a biskupové, nástupci apoštolů. Sborovou povahu a sborový ráz biskupského stavu naznačuje už prastará kázeň, podle níž biskupové, ustanovení po celém světě, udržovali společenství mezi sebou i s římským biskupem ve svazku jednoty, lásky a pokoje, a rovněž svolávání koncilů, na nichž se společně rozhodovalo o důležitých záležitostech usnesením vyneseným po uvážení mnoha názorů.“

A dále pokračuje:

„Biskupský sbor či těleso má však pravomoc, jen když se chápe spolu s římským biskupem, Petrovým nástupcem, jakožto hlavou sboru, jehož moc primátu nade všemi, ať pastýři nebo věřícími, zůstává nedotčena. Římský biskup ze svého úřadu Kristova náměstka a pastýře celé církve má totiž nad církví plnou, nejvyšší a všeobecnou pravomoc a je oprávněn ji vždycky svobodně uplatňovat. Biskupský stav však, který je nástupcem sboru apoštolů v učitelském úřadě a v pastýřském vedení, v němž dokonce apoštolský sbor stále trvá, je spolu se svou hlavou, římským biskupem, a nikdy bez této hlavy, také nositelem nejvyšší a plné pravomoci nad celou církví.“ (Lumen Gentium, 22).

Katechismus katolické církve – soubor nauky římskokatolické církve – chápe apostolicitu církve ve třech úrovních. Církev byla vybudována apoštoly poslanými Kristem, střeží a předává učení slyšené od apoštolů a je do návratu Krista „poučována, posvěcována a vedena apoštoly, díky jejich nástupcům v pastorálním poslání: biskupskému sboru“ (Katechismus, 857). Apoštolská posloupnost je chápána jako posloupnost biskupské služby. „Právoplatně svěcení biskupové, to jest ti, kteří jsou v linii apoštolské posloupnosti, udělují platně tři stupně svatosti kněžství.“ (Katechismus, 1576). Bez biskupa v linii apoštolské posloupnosti pak není ani možná místní církev jako „společenství věřících křesťanů ve společenství víry a svátostí s jejich biskupem posvěceným v apoštolské posloupnosti.“ (Katechismus, 833).

Encyklika Jana Pavla II. Ecclesia de Eucharistia ve své třetí kapitole konstatuje podobně vztah existence církve a apoštolské posloupnosti: „Apoštolská posloupnost v pastoračním poslání nutně zahrnuje svátost kněžského svěcení, neboli nepřetržitou řadu platných biskupských svěcení, sahající až k počátkům. Tato posloupnost je nezbytná k tomu, aby existovala církev ve vlastním a plném slova smyslu“ (Ecclesia de Eucharistia, 28). To je pak dále rozvíjeno z pohledu služby eucharistie: „Společenství, které se shromažďuje ke slavení eucharistie, má zcela nutně zapotřebí posvěceného kněze, který mu předsedá, aby se jednalo opravdu o eucharistické shromáždění. Na druhé straně není komunita s to dát si posvěceného služebníka sama. Ten je darem, který komunita dostává prostřednictvím biskupské posloupnosti sahající až k apoštolům. Je to biskup, kdo prostřednictvím svátosti kněžského svěcení ustavuje nového kněze a udílí mu moc proměňovat eucharistii.“ (Ecclesia de Eucharistia, 29). Pomineme-li pochybné vyjádření, že ustanovený kněz „má moc proměňovat eucharistii“, Jan Pavel II. v uvedených textech opouští koncilní důraz na sbor biskupů, a naopak vyzdvihuje problematickou historičnost apoštolské linie. Takové pojetí komplikuje jak společné slavení eucharistie s kněžími jiných církví s jiným pojetím apoštolské posloupnosti, tak přístup k eucharistii římskokatolickým věřícím v jiných církvích.

Určitou nadějí do budoucna zůstává relativně smířlivé koncilní vyjádření uznávající, že jde pouze o současný pohled římskokatolické církve: „Ačkoliv církevní společnosti od nás odloučené nežijí s námi v plné jednotě vyplývající ze křtu a ačkoliv se domníváme, že neuchovaly původní a úplnou podstatu eucharistického tajemství, především proto, že jim chybí (je narušena) svátost kněžství, přesto, když při večeři Páně připomínají jeho smrt a vzkříšení, vyznávají, že je to znamení života ve společenství s Kristem, a očekávají jeho slavný příchod.“ (Unitatis redintegratio, 22).

Společný studijní dokument komise pro sjednocení sdružující luterské a římskokatolické teology nazvaný Apoštolskost církve odkazuje v článku 291 historické a individualistické chápání posloupnosti do příslušných mezí: „Je katolickým učením, že jednotlivý biskup není v apoštolské posloupnosti tím, že je součástí historicky ověřitelného a nepřerušeného řetězu vkládání rukou prostřednictvím svých předchůdců až k apoštolům. Namísto toho je podstatné, že je ve společenství s celým úřadem biskupů, kteří jako celek následují apoštolský sbor a jeho poslání. Shoda biskupů mezi sebou je rozhodujícím znakem apostolicity jejich učení.“ a naznačuje současný římskokatolický teologický pohled na apoštolskou posloupnost.

Církev československá husitská

Církev československá vznikla v lednu 1920 původně jako národní církev oddělením od římskokatolické církve. Její vznik iniciovali modernističtí kněží z Jednoty katolického duchovenstva jako důsledek nepřijatých snah o reformu, avšak v pozadí nevyhnutelně stály i politické motivy doby těsně po vzniku Československé republiky. Církev se však záhy potýká s nedostatkem kněží pro uspokojení potřeb velkého množství věřících. Intenzivně se hledá způsob organizace církve, a především zajištění její legitimity, zvláště ve vztahu s ostatními církvemi, zejména pak s církví římskokatolickou.

Proto v té době do popředí vystupuje snaha o získání biskupů v linii apoštolské posloupnosti od jiných církví než římskokatolické. Tehdejší vedení církve navázalo styky jednak se srbskou pravoslavnou církví (národní autokefální církev zastoupená biskupem Dositejem), jednak se Svobodnou katolickou církví ve Francii (biskup Winnaert). Sbližování s pravoslavnou církví, která nepřijímá reformní povahu Církve československé, a naopak prosazuje bezpodmínečnou podřízenost, vede k rozdělení Církve československé na dva proudy. Reformní proud zastoupený Karlem Farským je zpočátku oslaben svěcením Matěje Pavlíka na biskupa (se jménem Gorazd) v apoštolské linii pod jurisdikcí srbského pravoslaví. Až do roku 1923 probíhá komunikace s biskupem Winnaertem o možnosti biskupského svěcení kněží Farského a Stejskala bez kladení nároků na podřízenost. Vzhledem k rostoucímu napětí mezi oběma proudy se ozývají dokonce hlasy k opuštění episkopálního zřízení. „Farský tento názor odmítá, neboť viděl v získání apoštolské posloupnosti a v episkopálním zřízení posílení církve československé vůči Římu“ (Růžička, Kadeřávek, 1971). Reformní Farský je však pro srbskou pravoslavnou církev nepřijatelný a zároveň pro něj je pravoslavná církev nereformovatelná. Poté, co se v roce 1924 stává v přímé volbě patriarchou církve, „navrhuje na sněmu svěcení kněžstva kněžstvem za účasti staršovstva církve. Svěcení biskupské vysvětluje jako úkon pravomoci, kterým církev zmocňuje kandidáta k dozorčí činnosti nad životem církevním určitého okruhu“ (Růžička, Kadeřávek, 1971). Dochází tím k odmítnutí apoštolské posloupnosti ve smyslu katolickém i pravoslavném a Církev československá se připojila k zřízení kněžství a biskupů v Jednotě bratrské. Biskupové jsou voleni a poté ordinováni. V tu dobu již menšinové pravoslavné křídlo v čele s biskupem Pavlíkem církev opouští a připojuje se k České náboženské obci pravoslavné. V roce 1925 byli za biskupy pro jednotlivé diecéze slavnostně ordinováni Farský (Praha), Procházka (Hradec Králové), Stibor (Ostrava) a Stejskal (Olomouc).

Po smrti Farského v roce 1927 naráží biskup Procházka jako nástupce Farského na pozici patriarchy na silnou opozici v církvi. „Ten pak pravděpodobně pro posílení své pozice přijal spolu s biskupem R. Stejskalem posvěcení biskupské s apoštolskou posloupností od biskupa Charles Louis Winnaerta v Paříži, a to 23.8.1931“ (Růžička, Kadeřávek, 1971). Tato biskupská svěcení k získání apoštolské posloupnosti však zůstala církvi utajena, jediným dokladem je osobní korespondence patriarchy Procházky zveřejněná až po roce 1961. Není nicméně známo, že by biskupové Procházka či Stejskal ordinovali po roce 1931 nějakého dalšího biskupa v apoštolské linii.

Vazba na apoštoly z církve nemizí, apostolicita je nadále považována za jeden ze základních rysů církve, nicméně je do budoucna chápána duchovně. „Apoštolskost církve je určena věrným uchováváním a předáváním ryzí biblické zvěsti a její aktualizaci oživující mocí Ducha svatého“, jak se uvádí jako jeden ze základních rysů církve na webových stránkách CČSH.

Dokument Základy víry (2014), původně sepsaný v roce 1958, několikrát přepracovaný a znovu vydaný, který je považován za věroučnou normu CČSH, uvádí (str. 145): „Církvi československé husitské se otevírá smysl a význam toho, co je tradičně nazýváno apoštolskou posloupností. Chápeme to jako věrné dynamické setrvávání církve v nauce apoštolů (Sk 2,42), za něž nesou zodpovědnost především biskupové. Akt svěcení je výrazem jednoty církve od apoštolů po Druhý Kristův příchod. Církev československá husitská se v rámci ekumenických rozhovorů o vzájemném uznání ordinované služby neuzavírá dialogu o apoštolské posloupnosti v souvislosti s pojetím úřadu. Předpokládáme, že bude zachováno její pojetí církve a ordinované služby a tím nebude zpochybněna její dosavadní praxe.“

Dokument Služby v církvi (2014) definuje biskupskou službu v tradici a praxi Církve československé husitské takto: „Biskup je kněz zvolený zástupci církve, duchovními i laiky, a pověřený konat v obvodu diecéze dozorčí službu nad řádným zvěstováním Božího slova, konáním svátostí a řádným křesťanským životem jednotlivých obcí. Jeho služba není v Církvi československé husitské chápána jako vyšší stupeň kněžství, od něhož by se odvozovaly tzv. stupně nižší“ (Služby v církvi, čl. V.1.2.). V dokumentu se vysvětluje: „Ve svých počátcích usilovala Církev československá husitská o zajištění svěcení jí zvolených prvních biskupů jinou sesterskou křesťanskou církví v tradičně pojaté apoštolské posloupnosti podle biskupské linie. Na svém I. sněmu (1924) dospěla k rozhodnutí zřizovat své biskupy po kněžské linii. Na prosbách o Ducha svatého a vzkládání rukou se podílí duchovní a laici (starší), neboť biskupská služba má svůj původ v kněžství Kristově i kněžství Božího lidu“ (Služby v církvi, čl. V.1.3.). CČSH toto pojetí biskupského úřadu odvozuje od biblických pasáží o vyslání Pavla a Barnabáše (Skutky apoštolů 13, 1-4) a Pavlovy praxe ustanovovat starší v jím založených církvích a dále z praxe české reformace, zejména zřízení prvních biskupů Jednoty bratrské. Dokument dodává: „Apoštolské posloupnosti si CČSH cení jako viditelného znamení přináležitosti k apoštolskému svědectví a prvotní církvi“ (Služby v církvi, čl. V.1.4.).

Naposledy se otázka apoštolské posloupnosti jako téma do Církve československé husitské vrátila v letech 2001 až 2002, kdy arcibiskup Portugalské episkopální apoštolské církve Antonio Raposo ordinoval faráře CČSH Antonína Jelínka za biskupa v apoštolské linii a dále bylo ve stejné linii svěceno několik dalších mladých kněží, a to bez vědomí či schválení představených církve. Případ měl v církvi, historicky se vymezující vůči římskokatolické církvi, velkou emocionální odezvu, kterou se většina biskupů církve snažila uklidnit. Ordinace biskupa byla nicméně velice problematická svým neveřejným provedením i odůvodněním, navíc v rozporu s řádem církve pro ustanovování biskupů. Biskupové CČSH zaslali arcibiskupovi Raposovi dopis, kde jeho jednání označují za svévolné a neekumenické a žádají ho o vyjádření. Biskupové v něm uvedli, že odmítají zároveň „tradiční nauku o mechanické účinnosti svátostných úkonů vůbec a svěcení kněžského a biskupského zvláště.“

Závěr

Ačkoli v rámci ekumenického dialogu mají obě církve – římskokatolická a církev československá husitská k sobě velice blízko historicky i do značné míry naukově (sedm svátostí, episkopální struktura apod.), v otázce chápání apoštolské posloupnosti a biskupského úřadu se jejich cesty historicky rozdělily. Přestože každá z církví vychází z důrazů známých z rané církve a od apoštolských otců prvních dvou století a každá si pro své chápání církve nakonec zvolila důraz jiný, v posledních desítkách let se zdá v oblasti apoštolské posloupnosti určitá konvergence.

V římskokatolické církvi se po II. vatikánském koncilu opouští důraz na apoštolskou posloupnost chápanou jako historicky nepřerušenou řadu jednotlivých biskupů a převažuje spíše důraz na apoštolskou posloupnost celého společenství biskupů (Lumen Gentium), navíc v jednotě s biskupem římským a také chápání duchovního smyslu posloupnosti (Benedikt XVI., 2008) a kontinuitu apoštolské tradice. To však nijak nevylučuje, že striktně historické až mechanické chápání apoštolské posloupnosti se občas objeví i v oficiálních církevních dokumentech (Ecclesia de Eucharistia), vyjádřeních biskupů (Vaňáč, 2006) nebo že takové chápání zastávají kněží a laici v církvi. Církev československá husitská si ve svých základních dokumentech „váží apoštolské posloupnosti“ a první generace zakladatelů církve o onu historickou linii od prvních episkopů dokonce silně usilovala. Nicméně v současnosti ji CČSH chápe v duchovním smyslu předávání slova a praxe apoštolů v rámci biskupského sboru. Zdá se tedy, že po sto letech od vzájemného oddělení obou církví jsou oficiální věroučné rozdíly okolo apoštolské posloupnosti minimalizovány. Výrazně větším problémem než chápání samotné apoštolské posloupnosti zůstává vztah biskupského sboru a papeže.

Události kolem získání apoštolské posloupnosti několika kněží v CČSH na přelomu tisíciletí nicméně ukázaly něco jiného. Zvýraznily déle trvající rozdělení této církve na proud, který odmítá cokoli, byť jen vzdáleně připomínající římský katolicismus na jedné straně a na reformně naladěný proud a ekumenické praxi více otevřený na straně druhé. Samozřejmě, averzi plynoucí z představy ohrožení vlastní církevní identity lze vidět prakticky v každé církvi. Je paradoxní, že v dnešní době, kdy trvale ubývá křesťanů hlásících se k jednotlivým církvím (identitám) a naopak přibývá obecně věřících i nevěřících (viz sčítání lidu 2021), nejsou zásadní překážkou v ekumenickém dialogu věroučné rozdíly, ale právě představa, že přijetím druhého zradíme automaticky svou identitu.

Odkazy

Spisy apoštolských otců, skripta pro studijní účely Komenského evangelické bohoslovecké fakulty v Praze, Kalich 1986.

Svatého otce Irenea biskupa a mučeníka Patero kněh proti kacířstvím s některými dodatky, překlad J. Desolda, Cyrillo-Methodějská kněhtiskárna v Praze, 1876.

Noble, I. (2004). Po božích stopách: Teologie jako interpretace náboženské zkušenosti, Centrum pro studium demokracie a kultury, 328 str., 2004, ISBN: 80-7325-053-5.

Benedikt XVI. (2008). O počátcích církve: promluvy o apoštolech a jejich spolupracovnících, Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2008, ISBN 978-80-7195-218-3

Katechismus katolické církve, Karmelitánské nakladatelství, 2001. ISBN 80-7192-488-1.

II. vatikánský koncil (1964). Konstituce o církvi Lumen Gentium.

II. vatikánský koncil (1964). Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio.

Jan Pavel II. (2003). Encyklika Ecclesia de Eucharistia.

The Apostolicity of the Church - Study Document of the Lutheran–Roman Catholic Commission on Unity, Lutheran University Press, Minneapolis, 2006.

Růžička, V., Kadeřávek, V. (1971). O apoštolské sukcesi v CČS, předneseno na katedře historické katedry dne 4. května 1971, dostupné na: http://www.husuvsbor.cz/old/st_cl_po_st_1.htm.

Základní rysy CČSH, dostupné na: https://www.ccsh.cz/view.php?id=17.

Základy víry Církve československé husitské se Stručným komentářem, 2014, dostupné na: https://www.ccsh.cz/dokumenty/2105-zakl_viry_web.pdf

Služby v církvi, schválené 6. zasedáním VIII. řádného sněmu dne 18. 10. 2014, dostupné na: https://ccsh.cz/dokumenty/1979-sluzby-v-cirkvi-schvaleno-snemem-18-10-2014.doc

M. Vaňáč (2006). O apoštolské posloupnosti. Magazín Christnet, dostupné na:

https://www.christnet.eu/clanky/5732/o_apostolske_posloupnosti.url