Proměna odcházejícího arcibiskupa

„Jeho otevřenost všemu, co je v akademickém světě poctivé a kreativní, je pro českou církev velkým přínosem.“ „Je do morku kostí nejen mužem církve, ale také homo politicus v nejušlechtilejším smyslu. Živě se zajímá o dění ve společenském a politickém životě a své veřejné angažmá chápe jako součást poslání církve, která tu není pro sebe, ale pro službu celé společnosti.“ „V jeho povaze lze rozpoznat dvě vlastnosti, které k sobě patří: tvořivost a odvahu bojovat za nepopulární věci.“ „Zakotvení v Písmu svatém a tradici zajišťuje jeho inspirativní otevřenost novým myšlenkám. Jednou z vlastností, kterých si u něj nejvíce vážíme, je jeho tolerance a trpělivost k názorům druhých.“

To jsou některé charakteristiky Dominika Duky z úvodu téměř 800stránkového almanachu k jeho 65. narozeninám uspořádaného jeho spolupracovníky z revue Salve. Asi málokdo by si je nyní spojoval s kardinálem Dukou. Po 12 letech na pražském arcibiskupském stolci jsme svědky odchodu člověka, který čím dál častěji věřil různým dezinformacím nebo zprávám z druhé ruky, který se soudil a vyhrožoval napomenutím z pozice církevní autority svým kritikům, který zpochybňoval svědectví o sexuálním násilí v církví a který se čím dál více obklopoval pochybnými spolupracovníky. Jeho výroky zvlášť v posledních letech vzbuzovaly pozornost a kritiku, mluvil spíše jako politik nebo politický komentátor než jako pastýř nebo kazatel. Stále častěji jsem od duchovních z terénu slýchal, že veřejné působení Dominika Duky působí pohoršení a odrazuje lidi od katolické církve.

Je obtížné posoudit, jak mohlo dojít k takové proměně, kterou někteří datují evropskou migrační krizí v roce 2015, jiní zase velkou blízkostí a provázaností s hradním sousedem, prezidentem Milošem Zemanem (od roku 2013) a nakonec ještě jiní vidí kořeny hlouběji, např. v jeho sympatiích ke stavovskému uspořádání státu za vlády generála Franka ve Španělsku. Nepochybně zde sehrálo roli hned několik faktorů, mezi které patří např. stále větší sklon obklopovat se lidmi, kteří jsou loajální a jakoukoliv kritiku interpretují jako útok, kterému je třeba se tvrdě bránit. Schází fungující kolegiální struktury, se kterými by arcibiskup projednával různé záležitosti a které by mu poskytovaly kritickou zpětnou vazbu. Bylo by zapotřebí větší ochoty ke skutečnému dialogu, místo uchylování se k zákulisním politickým jednáním (např. v případě obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí). Domnívám se, že podobě biskupské služby v katolické církvi by prospěl nejenom transparentnější proces výběru nových biskupů a existence kontrolních instancí, ale i časové omezení výkonu mandátu, po kterém by se biskup vracel do běžné duchovenské služby. Existence klerikálních struktur a jejich kombinace s téměř neomezenou církevní mocí mají neblahý vliv na biskupy a arcibiskupy i na celou místní církev.