Jste zde

Manželství jako dobrodružství odvahy a naděje

autor: 

(2013)

Iluze o praxi soužití

Iluze o roli lásky

Zamilovanost

Zamilovanost je druh drogy. Zamilovanost působí změnu optiky, kterou pak vnímáme realitu. (Když zamilovaný slyší objekt své přízně chrápat, připadá mu to úsměvné, ne–li roztomilé.) Zamilovanost je okouzlení, které nabízí virtuální křídla. Domníváme se, že jsme objevili úžasné Ty. Ve skutečnosti nás okouzluje naše vlastní fantasie o tom Ty. Obdivujeme, žasneme, sloužíme snu, protože to má velmi příjemné průvodní fysiologické procesy. Jenže ten „milovaný“ či „milovaná“ není reálnou osobou, existuje jen virtuálně, je projekcí, snem naší fantasie.

Jako jiné drogy (např. v lécích), i zamilovanost může posloužit dobré věci, pokud se ukázněně respektují jistá pravidla konzumace. Také zde platí, že zamilovanost poslouží, pokud nás nezotročí; dokáže nastartovat proces vrcholící uměním milovat. Ale stane se nebezpečným nepřítelem, pokud milostný prožitek vytěsňuje přerod lásky typu filia do typů náročnějších (třeba do lásky typu caritas).

Láska se pomalu klube do naší existence reálně až poté, co v ní zamilovanost odezní, protože je už nadbytečná.

Láska na prvý pohled

Milovat je umění a nikdo se umělcem nestane jen díky nadání tak říkajíc „od pánaboha“. Umění vyžaduje koordinovanou a poslušnou spoluúčast všech významných vrstev osobnosti (tělo, duši i ducha). Pro vrcholy lidské angažovanosti ať personální nebo sociální jsou pak užitečné a přínosné všechny vrstvy osobnosti. Každý by měl zůstat ostražitým před láskou, která zapálila snadno a rychle.

Iluze o roli věrnosti ve svazku

Pojistka nebo právo na stejnou minci

Někteří snoubenci požadují věrnost partnera proto, že jeho lásku k sobě považují za svoji kořist a chtějí si tedy kořist pro sebe pojistit. To nefunguje, protože láska je dar, který velkomyslně nabízím nebo s vděčností přijímám. Kdo ji získal jako kořist, musí po čase přihlížet, že jiní predátoři jsou úspěšnější.

Slib věrnosti prospěje jen vztahu významnějšímu než vlastnictví bližního. O věrnost se partner opírá ve všech svých úzkostech, nejen ve strachu ze ztráty milovaného/milované. Věrnost slouží svobodě druhého, osvobozuje, poskytuje pevnou půdu pod nohama, když usiluje překročit svůj stín. Člověk, který se vydává nárokům vztahu být tu po druhého, je velmi zranitelný.

Přísaha věrnosti partnerovi nezavazuje Boha, aby mstil selhání partnera. Bůh je nám věrný, aniž to podmiňuje nárokem stejné mince. Nelituje své investice, investoval do nás rád a protože chtěl, abychom měli podobnou odvahu pro lásku samou, nejen pro tu zajištěnou či spravedlivou. Milujeme věrně, protože jsme stvořeni jako boží obraz.

Iluze o roli smlouvy

Manželstvím se rozumí trvalý svazek (společenství) lásky muže a ženy, vyjádřený i navenek veřejným předáním a převzetím závazku ke specifickým právům a povinnostem.

Je instituce vzájemně se milujících nadbytečná?

Mnoho našich současníků se domnívá, že manželství či partnerské soužití je jen jejich soukromá věc a jen na nich tedy záleží, jestli jejich soužití má institucionální charakter. Každý subjekt lidské lásky je odpovědný nejen sám sobě, ale i těm, se kterými vztah existuje, a dokonce ještě dál. Jde-li o trvalý svazek manželů, pak musí být taková událost niterným společenstvím i zároveň veřejnou událostí. Veřejné záležitosti upravuje právní řád.

Manželské povinnosti

Mnoho mužů se domnívá, že má právo na sex podle vlastní potřeby (někdy i jen domnělé). Jenže intensita potřeby vyjádřit vztah sexuálně i eroticky není u obou partnerů stejná. S velkou pravděpodobností očekává žena především vyjádření erotické, muž prioritně vyjádření sexuální. Jen bezohledný sobec udělá ze svého tělesného ustavení obecné pravidlo pro partnera založeného jinak, anebo dokonce své právo.

Slib manželské lásky nezahrnuje žádnou povinnost kdykoli a jakkoli vyhovět svévoli jednoho z partnerů. Slib potvrzuje partnerovi trvalé rozhodnutí k lásce - a láska milovaného respektuje jako důležitějšího než je vlastní já.

Syndrom mesiášského nebo vykupitelského komplexu

Ženskost zahrnuje výbavu lidské bytosti pro mateřství, a proto žena svým soucitem snadno a silně rezonuje. Toho lze snadno zneužívat. Domnělým nárokem na její bohatství soucitu ji lze i vydírat. Taková postižená sice chápe, že je vydírána, ale považuje za svou povinnost to strpět. Její soucit tak propadne zhoubnému bujení. Bývá pak řeč o tzv. vykupitelském komplexu:

Tak se žena dostane i do situace, kterou sice odsuzuje jako mravně nepřípustnou, nicméně má neodbytný pocit, že ona se musí obětovat, vzít na sebe hříchy někoho nebo něčeho, k němuž se cítí citově vázána (dítě, milenec).

Mužským extrémem zhoubně zbujelých vztahů je komplex tzv. mesiášský. Tak postižený muž bezohledně a velikášsky investuje všeho druhu jmění své i cizí do projektů nesouměřitelného významu, protože propadl sebeklamu, že jen on dokáže zachránit čest nebo ideologii rodinného klanu, církevní obce nebo státu. Láska je ze své podstaty velkomyslná. Nikdo ji ovšem nesmí ukládat svému partnerovi, v tu smíme jen doufat.

Iluze o krizích vztahu

Krizí vztahu rozumíme takový střet dvou osobností, který zásadním způsobem zpochybňuje dosud chápaný smysl vzájemného vztahu. Krize je přirozenou a nezastupitelnou fází každého přirozeného vývojového procesu, nesmí se ani potlačovat ani obcházet. Potlačení krizí se každému člověku mstí.

Zrání se děje tak, že něco nadále nepotřebného či brzdícího odumírá a rodí se nebo reformují podle okolností nové potřebné formy vztahu.

Vývoj motýla od vajíčka přes larvu, kuklu k dospělému hmyzu zahrnuje hned několik nebezpečných, ale jednoznačně užitečných krizí. Vývoj lidského mláděte nutně zahrnuje i ohromnou a dramatickou krizi porodu a dlouhou a nebezpečnou krizi puberty.

Krize bere pevnou půdu pod nohama. Rozpadá se dosavadní jistota i to, co dosud fungovalo jako správné a plodné. Budoucnost vyvolává strach. Pokud takovému dění aspoň z větší části rozumíme, ani bouřlivá krize nemusí vztah ohrozit, spíš jej pročistí a posílí.

Díky optice krize mohou dosud jen "roztomilé chybičky“ partnera dostat hrozivé rozměry. Nejistota pak pudí některé k agresivitě, jiné vrhne do deprese. Obojí vnímá partner jako radikální proměnu vztahu a mění své taktiky i strategie, ač by lépe bylo nic takového zbrkle nepodnikat.

Krize někdy odbourá i nějaké příjemné hodnoty (např. velmi často ideály pouze vysněné), ale pokud otevře budoucnost, je krize úspěšnou.

Krize vzájemného vztahu partnerů obvykle povstane jakoby spontánně, nebo jako důsledek nějakého jiného procesu. V krizové situaci nemá smysl trvat na spravedlnosti, ani nemá smysl kategoricky trvat, aby se změnil partner. Šanci něco změnit má vždy jen moje vlastní já.

Láska jen pro dva nebo sobectví ve dvou

Mezi zdánlivě úspěšné dvojice patří partnerství, které nahradilo lásku „sobectvím ve dvojici“. Takový pár si umí vzájemně konformně posloužit k uspokojení. Ve skutečnosti je takový vztah lásce zcela cizí, protože žádný ze subjektů nesleduje prospěch partnera, ale jen své vlastní uspokojení.

Ti dva nemají budoucnost, protože stojí právě jen o příjemnou přítomnost. Láska osobnosti má vždy i sociální rozměr, vyžaduje vedle lásky typu filia i lásku typu caritas. Kde chybí caritas, degeneruje postupně vztah sexuální i erotický na vazbu na příhodný objekt, personální rozměr vztahu zakrní a zůstane jen citová vazba.

Iluze čistoty lásky

Kazatelé a zpovědníci rádi opakují, že čistá láska před manželstvím znamená sexuální a erotickou abstinenci. Sexuální abstinence je před manželstvím moudrá,1 ale čistotu nezpůsobí.

O „zlatém“ prstenu předpokládáme, že nejen vypadá, ale je ze zlata. Zlato je čisté, když nemá příměsi, kdy je právě tím, zač je pokládáno.

Každá láska čerpá energie z několika pramenů; prameny je třeba udržovat v čistotě, jen čistým lze důvěřovat i v obtížích, které každá láska přináší.

Biblický smysl od "čisté lásky" nevyžadoval, aby se milující vyhýbal/vyhýbala sexu anebo aspoň sexuální slasti.2 Bible nezjevuje morální plus nebo minus ani sexu, ani erotice. Znaménko kvality dostaly obě aktivity až kontextem s dalšími činy.3

Manželská láska nebude čistá, pokud je v nějakém směru nepřirozená nebo dokonce nelidská. Považuje-li někdo samotný pohlavní styk s manželem za hřích, anebo za trapnou povinnost či dokonce kříž, nevybuduje ani svoji lidskost, ani k ní nemůže vychovat své děti.

Žárlivost

Žárlivost je pro každý typ společenství včetně manželského pohromou. Jen hlupák si namlouvá, že žárlivostí dokazuje někomu svoji vlastní lásku. Dokazuje jen, že skutečnému milování ještě neporozuměl. Žárlivost ničí vzájemnou důvěru, aktivně podporuje sobectví odcizení obou partnerů. Proto má s láskou málo nebo nic společného.

Žárlivý/žárlivá podléhá iluzi, že jeho prý ohromná láska je tak nebo onak podváděna, a usiluje o údajnou spravedlivou sankci. Sám před sebou tak zakrývá fíkovým listem svoji vlastní potlačovanou agresivitu a mstivost, anebo komplexy méněcennosti. Lásku přijímáme jako dar a musí darem zůstat, jinak s ní zacházíme jako s kořistí a láska přehlušená nárokem nám hyne pod rukama.

Žárlivý bývá ten, kdo nemiluje dost, anebo miluje, ovšem nezrale - příliš sobecky nebo ideologicky (proto se v duchu nebo nahlas odvolává na svá práva, ať domnělá či skutečná).

Žárlivost je těžkou, nebezpečnou chorobou vztahu. Je zcela pochybené léčit žárlivost partnera fingovanou nevěrou nebo víc či méně fingovaným flirtem. Stejně pochybený je pokus dokazovat žárlivostí svou vlastní lásku. Může to přinutit partnera ke změně chování nebo taktiky, ale důvěru mezi partnery to ničí.

Trvalý svazek

Jednota vznikne díky umění harmonizovat protichůdné výzvy lidské zralosti zúčastněných osobností. Umění sjednotit různé bytosti a ponechat jim při tom i svobodu patří k božskému umění žít jednotu v Trojici.

Jednota ženského a mužského vnímání světa

Feminismus přestal být na trhu filosofií exotickým zbožím už dávno. A naštěstí je už minulostí i totalitářská nadvláda maskulinního vidění světa, které se po staletí tradovalo jako jediná oprávněná optika nahlížení společenské i personální reality. Posledních sto let například stoupá i počet katolickou tradicí vyzdvihovaných žen, tu a tam i za autoritu promulgovaných učitelek církve.

Rozdíl mezi mužským i ženským viděním světa, jinakost ženské a mužské intuice lásky a jejího vyjádření (sexuálně či eroticky) patří k půvabům lásky manželů, ale přináší i obtíže a uvádí společenství manželů do krizí. Rodina je opravdu základní buňkou funkční společnosti. Proto dobře zrající láska manželů může být nadějným vzorem pro terapii krizí společenských.

Předpoklady pokojné jednoty

Dostatečný prostor procesu zrání něčeho tak personálně i společensky významného nabízí jen trvalý svazek. Šanci rozvíjet se až do jednoty dvou svobodných bytostí má jen vztah trvající dostatečně dlouho a živě reagující (funguje aggiornamento). Trvalost je třeba uvážlivě založit a trpělivě kultivovat. Jeden o druhém i každý sám o sobě musí věřit, že je takového svazku schopen a že se pro něj ze své vlastní vůle a svobodně rozhodl.

Jsou lidé, kteří jsou manželství bytostně neschopni; sice bez vlastní viny, ovšem neopravitelně. Vyřazuje je např. chorobný soucit, chorobná pruderie, zcela chybějící erotika,4 existenciální nuda, nepřekonatelná neshoda v základních přesvědčeních a cílech (smysl a cíl života, lásky, způsob seberealizace, funkce manželství, rodiny, náboženství, politiky).5

Znamením úsilí o jednotu různých je společně budovaný domov. Žena domov potřebuje naléhavěji než muž, je zároveň důležitým předpokladem pro výchovu jejích dětí.

Domov s perspektivou vytvoří jen takové osobnosti, které:

  • dokázaly oprostit se od závislosti na rodičích;

  • mají otevřen svůj domov i pro přátele a jinak potřebné.

Ta jednota nesmí ztratit půvab ani pro ženu, ani pro muže. Budovat ji musejí oba a trpělivě.

Nemá mnoho smyslu zkracovat si tu cestu autoritářským poručníkováním nebo citovým vydíráním ani tehdy, kdy je jedna ze stran přesvědčena, že pravdu má právě ona. Šanci nabízí poslušnost dospělá na Kristův způsob, ta není vůbec pasivní ani nedůstojná.

Jednota normou

Od pradávna chápali manželství jako společensky i personálně významnou smlouvu o právech a povinnostech. Podle toho se cizelovaly požadavky na kandidáty manželského svazku. Tak to potvrdil i Tridentský koncil, když povýšil manželství mezi svátosti.6

Poslední koncil před padesáti lety pojetí manželství jako smlouvy nenarušil, ale chtěl upoutat pozornost spíš na manželství chápané jako jeden z prvků církevní role „být znamením spásy“ celku světa. Tím se také musely měnit důrazy kladené na formaci a kultivaci svátosti manželství. Jde o zdůraznění pastoračních cílů před cíli právními, soteriologického významu manželské, resp. rodičovské lásky.

Postmoderní paradigma vneslo na scénu společenského vědomí a potřebu vyrovnat se s výzvou k autonomií člověka. S proměnami paradigmat se pojí i problematizace obsahu i struktury lidské etiky vůbec, nejen etiky manželství.7

Svazek věrnosti

Už starověcí myslitelé toužili realizovat jednotu lidského s božským. Stopy toho usilování najdeme snad ve všech náboženstvích. Někteří z křesťanů se pod vlivem gnose učili dívat na mezilidskou lásku už od starověku jako na něco nebezpečného, ne-li vůbec z principu hříšného. Nestřídmá spiritualizace vztahu k člověku i Bohu způsobila, že i sama boží láska se řadila spíš k TABU než mezi reálné vztahy, po jakých člověk toužit duší i tělem smí a má. Vztah manželů a tím spíš rodičů mnoho vyžaduje od obou mnohonásobný exodus.

Věrnost má takovému vztahu poskytovat zázemí, bezpečnou půdu pod nohama.

Slib věrnosti zakládá odvahu spolehnout se na toho, do koho mám tolik investovat. Přesto zůstává slib i darem partnerovi.

Smysluplnost takové vzájemné podpory v dosud neznámé budoucnosti nosného vztahu dobře deklaruje typický hřích, typická choroba dnes častější než pokojná spolupráce: cizoložství a smilstvo.

Smilstvo

Podstatou smilstva v bibli byla degradace něčeho božského (např. božího daru vzájemné lásky) do polohy pouhých nástrojů. Nástroje si dokáže vyrobit i podprůměrný řemeslník, netřeba k tomu božské invence. Tak vznikaly a dodnes vznikají modly. Byly to lidskou rukou vyrobené ikony, kterými se člověk snažil manipulovat božstvy sídlícími na nebesích, aby tak prosadil svůj zisk. Proto „smilnili“ i Izraelci kadidlem, býčkem či snopkem na Baalově oltáři, před jeho symbolem, aby jeho políčka vydala úrodu.

Dnes se smilstvem neatakují nebesa, ale prameny psychosomatické rozkoše v lidském těle. Psychosomatický doprovod mezilidského vztahu lásky je tak připraven o svůj pravý smysl a je mu implementována funkce náhražky. Z personálního aktu lásky se tak okleštěním stane nástroj vyrábějící pocity rozkoše, proces je ohavně degradován na výrobní proces chemickotechnologický, proces bez budoucnosti.

Smilstvo degraduje lidský sex na pouhou pudovou záležitost a hru hormonů a nervových sítí. Náhražka lásky pouhým pohlavním vzrušováním degraduje personalitu obou zúčastněných a devastuje člověka podobně jako droga.

Pro hříšnost aktu není rozhodující, zda bylo použito násilí (znásilnění) či zneužito pasivity partnera, anebo zda partner sám také po rozkoši toužil. Ke smilstvu dochází dokonce i v legitimních manželstvích, pokud aspoň jeden z partnerů využívá druhého jen jako nástroj rozkoše nebo pomsty.

Cizoložství

Cizoložný vztah je v naší kultuře chápán jako pohlavní styk s osobou, kterou váže závazek odpovědnosti nebo věrnosti v jiném právně relevantním vztahu.

Cizoložná láska může být - na rozdíl od lásky smilné - láskou skutečnou, může splňovat personální předpoklady zralé lásky8 dvou dospělých lidí. Přesto je to velmi nebezpečná cesta.

Bibličtí autoři viděli hříšnou stránkou cizoložství v nespravedlivé újmě na „majetku“.9 Dnes působí jako hřích vážná nespravedlnost vůči některým z účastníků dvou (někdy i tří) partnerských vztahů. Legitimního partnera připraví cizoložný vztah o existenciální jistoty právě v situaci, kdy je zranitelný a bezbranný, možná i emocionálně přehlcený. Proto věrnost díky cizoložství významně utrpí nebo i hyne a aspoň jedno z dotčených manželství upadne do nebezpečné krize.

Zhoubně zpravidla působí i naprosto utajený nelegitimní vztah tím, že pod povrchem nepoznaně povzbuzuje v partnerovi paranoické tendence a tím už rozkládá oporu, kterou měli oba partneři v sobě navzájem.

Svazek úspěšné jednoty různých

Být znamením spásy ostatním

Právě opačným směrem než tyto specifické nemoci lidské lísky poukazuje manželská věrnost. Umění manželské lásky, obnovované odpouštěním křivd a živené smířením může a má být svátostí10 bez rituálu, požehnaným znamením, že boží vláda – basileia – přichází, aby zachránila v našich vztazích to, co bylo krásné, ale je ohroženo. Příslib věrné jednoty se silou Ducha stane tělem a zachraňuje smysl důležitých prožitků resp. vztahů člověka zde a teď.

Kristova skutečná přítomnost jako spasitele nebyla ani není kouzelnou mocí, která by za člověka vyřešila jeho problémy. Vykou­pení z bezmoci neznamená získat magickou moc nad lidským údělem, ale odvahu čelit pokušení nesmyslností lidského snažení.

Koncilu jde v té souvislosti o tři radikální změny v myšlení církve:

  • povoláváni sloužit jako svátost jsou všichni pokřtění, nikoli jen klérus;

  • poslání povolaných směřuje nejen dovnitř církve, ale do celku světa.

  • slovo ať se stane tělem skrze znamení běžného života, nikoli jen kázáním nebo zbožnými úkony

Takovou mlčenlivě naléhající výzvou společenství je manželství, které:

  • trvá, protože partneři si chtějí odpouštět a umějí to;

  • vyzařuje štěstí z jednoty aspoň občas, protože se partneři dokáží smiřovat navzájem a proto také i smiřovat každý sám se sebou a svým vlastním statem quo;

  • trvá i v ochotě sloužit partnerovi a dětem i po létech soužití, kdykoli jeden či druhý je bezmocnější, než býval dosud.

Svátost manželství neučiní člověka věrným. Umožní mu, aby jeho veskrze lidské úsilí stát se věrným a zůstat věrným nebylo jen pouhou iluzí, ale dílem, opřeným o boží podporu.

Být znamením existující budoucnosti

Krize vývoje sociálních struktur včetně rodiny nemusí být znamením nemoci systému. Živé organismy a podobně i živé společenské struktury prožívají také krize očišťující nebo krize dozrávání, tedy v posledku krize osvobozující a žádoucí.

V každém případě je však potřeba v každé krizi zavěsit naději na nějaké světlo na konci tunelu. Kolegiální a subsidiární společenství manželů vyztužené vzájemnou věrností je účinným znamením pro jiné typy společenství v krizi.

Postmoderní manželství často chce uniknout krizím růstu a pravdivosti stylem soužití bez závazků, anebo rovnou v „singlu“. Takové manželství uniká své vlastní budoucnosti a smysluplnosti, protože virtuální realita skutečnost plnohodnotně nenahradí. Virtuální realita zrát nemůže a zákonitě neplodí nic, co by uhájilo smysl i v krizi poslední, krizi smrti a vzkříšení

Odpovědnost manželů

Manželství jako svazek dvou dospělých jedinců různého pohlaví patří nezastupitelně k humanitě.

Každá skutečná, neiluzivní láska násobí možnosti jedinců. Láska dostatečně zralá vyžaduje už ze své přirozenosti reprodukovat se, vyžaduje plodnost. Dítě představuje významnou formu seberealizace a zároveň i zodpovědnosti za budoucnost druhu homo sapiens sapiens. Potomstvo však není jedinou autentickou formou plodnosti manželské lásky.

Ne každé správně míněné úsilí člověka přinese viditelné plody. Řada úspěšných manželství nese plody jen neviditelné. Pokud manželé následují svého Krista i v jeho umění lásky „caritas“ (agapé), budou plodná i bezdětná manželství. Odpovědná činorodost ve prospěch druhých je svědectvím o velkorysosti darů Ducha konkrétnímu společenství.

Manželství plodné i bez vlastních dětí může založit rodinu pro děti adoptované nebo přijaté do pěstounské péče, anebo manželé vzájemně o sebe opření angažovaně slouží společnosti vědou nebo službami.

Odpovědnost hlavy rodiny je mezi milujícími z řady důvodů nedělitelná, je to odpovědnost za konkrétní jedinečné My. V jedno­tlivých případech jedná jako hlava ten z partnerů, kdo na to má momentálně více předpokladů. Podobně i odpovědnost za výchovu dětí nebo jiné plody společného díla manželů jsou a zůstanou společnými. U kormidla společného díla stojí ten/ta z obou, kdo má momentálně lepší předpoklady pro dobrý průběh procesu i jeho vyvrcholení. Tak to spolehlivě funguje i v láskyplném vztahu člověka a Boha, aniž to znamená pro Boha nějakou újmu.

Manželé sami sobě umí přiznat, že nejsou odborníky ve všech oborech. Proto přiměřeně okolnostem využívají porad s odborníky (medicina, psychologie, sociologie), aby uměli odhadnout, jak se postavit obtížím, které mohou nastat:

Odpovědnost rodičů

Prameny odpovědnosti

Rodina odpovědně založená i rozvíjená jistě může být dobrým vzorem lidem dobré vůle, kteří se potřebují v něčem lépe orientovat. Ale i rodina, která se potýká s životními okolnostmi jen s velkým úsilím, může být pozitivním svědectvím smysluplnosti křesťanského pojetí společenství.

Dnešní rodina je k dítěti zaměřena víc než dříve; dnešní dítě je navzdory společenskému komfortu také víc než dříve odkázáno na vzory rodičů, jmenovitě na jejich lásku k sobě navzájem i lásku k dětem a k tvořivé práci. Otevírat se společenství je musí naučit právě rodiče, a milovat někoho kromě sebe sama by je měli naučit vzájemně se milující rodiče.11

Odpovědnost za děti zahrnuje především správnou přípravu na vpravdě lidský život. Taková příprava musí budovat přirozené i nadpřirozené stránky osobnosti. Jen připomenu šíři problému:

  • Umění obdivovat krásné a žasnout nad moudrým;

  • umění dávat i přijímat, umění ctít zásady i řád a smysl dění;

  • umění odpouštět, soucítit, smířit se;

  • zpřístupnit vnitřní svět víry prostřednictvím zážitků vděčnosti Stvořiteli, společné a pravdivé modlitby, vědomí církevního společenství atd. Náboženskost lze naučit, umění víry a naděje lze jen předávat.

  • dělba odpovědnosti za formaci

  • medicína pomůže už před početím vymezit pravděpodobnost a charakter těžkého údělu dítěte;

  • sociolog umí poradit v případech osvojení, zda dítě v určité společenské konstelaci (pravděpodobně) bude či nebude problémem nad síly daného páru.

Ovšem odpovědnost za osud dítěte nesou vposledku právě rodiče, nikoli jejich vědečtí nebo náboženští poradci. Žádná společenská ani mravní autorita nemůže spravedlivě rozhodnout místo rodičů, zda odhadovaná rizika mají přijmout, anebo se jim raději vyhnout.

Jen rodiče musí nakonec rozhodnout, zda jsou schopni a ochotni v daných okolnostech dítě počít, porodit a vychovat tak, aby dokázalo být Stvořiteli i rodičům vděčné za reálné podmínky života i s případným handicapem.

Není a nebude dobrým svědectvím o víře v evangelium rodina, která na nešťastných dětech deklaruje své psychopatické rysy (bigotnost, pruderie, fanatická tvrdost) jako prý spirituální hodnoty.

Naopak rodiče zrale kompenzovaní, v positivním smyslu smíření, anebo vhodná opatření dokáží hrozbu handicapu dětí překonat. 12

Odpovědnost za kvalitu existence vlastních děti je na obou rodičích, oba musí spolu reflektovat objektivní i subjektivní faktory budoucí rodiny. Výsledkem jejich úvah a rozvah je potom plánované rodičovství a jeho složkou je i plánování regulace početí.13

Odpovědní rodiče rozhodují před početím. Nad plodem už existujícím v prenatálním stadiu by rozhodovali o zabití anebo o vraždě.14To už nemůže být právem ani matky, ani rodičů.15

Plánování rodiny a regulace početí

Regulovat?

Program odpovědného rodičovství vyžaduje od rodičů, aby přijali odpovědnost za rodičovství již od samého počátku společného soužití. Slíbili si, že přijmou děti, které se jim narodí. Neslibovali, že nechají věci volný průběh.

Upřímná snaha plně vyhovět všem spravedlivým nárokům vede odpovědné manžely v praktických podmínkách k napjatým kompromisům, málokdy zahrnujícím i řešení ideální. Hodné zřetele jsou zejména péče o vzájemnou lásku, zájmy budoucího dítěte a také znamení, které milující se dvojice dává svému okolí.16

Pokud je láska rodičů skutečnou láskou, dokáží i podle běžné lidské zkušenosti realizovat mnohé, co by se rozumu jevilo jako zázrak. Nicméně lehkomyslnost rodičů splácejí děti po desetiletí.

Odpovědní rodiče se musí spolu dohodnout:

  • zda a jak budou regulovat početí svých dětí. Vyhýbat se společnému odpovědnému rozhodování je stejně málo lidské jako odpovědnost prostě ignorovat a nechat věcem samovolný průběh (nechat to náhodě je stejně neodpovědné jako nechat to „na pánubohu“ nebo „na Církvi“), kolik dětí a v jakých intervalech chtějí přivést na svět za jejich konkrétních okolností. (Ostatní jim mohou radit, ale nemohou převzít jejich odpovědnost!)

Nezodpovědně by se zachovali rodiče, pokud by z čistě sobeckých důvodů17 připravili svého jedináčka o rozvoj jeho osobnosti odpíráním sourozence; pokud regulovat nemíní.18

Zvážit způsoby, jak se starají o celkové dobro dítěte ostatní zodpovědní lidé ve směrodatném okolí rodiny (včetně nevěřících);19

Křesťan je povinen spoluvytvářet (i svou moudrou morálkou!) veřejné mínění příznivě nakloněné rodině. 20 Reflexe etiky prostředků realizujících společenství lásky však má vycházet především z respektu důstojnosti osoby obou rodičů. Morálka manželství musí být personální se silným sociálním důrazem.

Vztah k dítěti je u muže a u ženy strukturován nestejně. Správné bude jen takové řešení, které je přijatelné v daných podmínkách pokojným svědomím obou partnerů. Žádná metoda bránící početí nebude dovolená, pokud by se příčila vzájemné úctě partnerů, jejich studu a jejich úctě k životu. 21

Církevní kázeň a regulace početí

Zábrana početí (antikoncepce) není nedovolená, za určitých okolností je dokonce žádoucí. Umělé přerušení těhotenství je zpravidla morálně nepřípustné, ovšem výjimky zde připouští i katolická morálka. 22

Postoje magisteria katolické církve k metodám regulace početí shrnula encyklika Pavla VI. Humanae vitae (1968):

  • za nesporně dovolenou považuje jedině metodu občasné zdrženlivosti v době tzv. plodných dnů (Knaus-Ogino, a metody z ní odvozené, např. bazální teploty).

Většinu dalších metod (přerušený styk, kondom, hormonální úpravy) odmítá s odůvodněním, že prý jde o metody "nepřirozené".

Každé učení magisteria je třeba brát vážně, to ovšem neznamená neodpovědně. Učení řádné neznamená, že je také neomylné.23

Vážnost upírají nauce církve nejen ti, kdo nauku ignorují, ale také ti, kdo ji vykládají fundamentalisticky, primitivně, bez ohledů, které ukládá hermeneutika.

Někteří katoličtí moralisté s argumentací encykliky nesouhlasí; poukazují především na nepřesvědčivou argumentaci. Přesto se s Pavlem VI. shodují v názoru, že:

  • metody encyklikou zavržené nejsou dobré všeobecně a bez dalšího rozhodování);

  • metody zavržené mohou být v určitých okolnostech24 konkrétního manželství tou lepší volbou z ne-dobrých řešení. Jejich aplikace je pak mravně správnější, než postup přidržet se litery encykliky.

Faktický svět staví člověka před povinnost odpovědných kompromisů. Mnohokrát musíme vybírat z variant zlých tu relativně nejméně zlou prostě proto, že žádná nesporně dobrá varianta nám v dané chvíli není dosažitelná.

Antikoncepce se opravdu nezdá dobrou a priori, tj bez dalšího uvažování vždy bezpečně odpovědnou.25 Je nezbytné vždy znovu obracet se na vlastní svědomí, zda pro ten konkrétní pár neexistuje jiné řešení přece jen lépe naplňující jejich komplexní odpovědnost.

Co v daném manželství je a co není vážným ohrožením hodnot, to musí naučit manžele zkušenost. Než ji získají, mají právo vycházet z doporučení důvěryhodných autorit (např. jiných zodpovědných dvojic).

Nejen metody regulace encyklikou odmítané, ale všechny známé metody mají své stinné (ne-dobré) stránky.26

Žádná metoda antikoncepce (včetně metody Knaus-Ogino) nebude mravně přípustná, pokud ji nepřijmou oba manželé svobodně a souhlasně. Každá dvojice ale má mít dost ohleduplnosti k partnerovi a jeho individuálním mezím, a také dost pokory k uznání, že slabiny právě jejich situace nemusí odpovídat běžnému lidskému průměru.

Právní a sakramentální stránka

Křesťané včetně katolíků tradují už od antiky židovský a také římský názor na manželství jako na smlouvu dvou lidí různého pohlaví na okolnosti jejich nenáhodného soužití.

Katolická teologie se tedy po staletí věnovala cizelaci právních stránek manželství tím spíš, že si stavu manželského cenila citelně méně než stavu duchovního. Nic na tom nezměnila, ani poté, co Tridentský koncil v 16. stol. přiznal manželství svátostný statut. O změnu hodnocení se pokusil až Druhý Vatikánský koncil v druhé polovině 20. stol.

Každá svátost je ovšem nejen mystérium, ale také výzva životnímu stylu. Svátosti bez výjimky mají sociální přesah, žádná není jen čistě soukromou událostí mezi člověkem a Bohem, proto vyžadují i právní rámec a rituál.

Manželská smlouva

Aby smlouva zavazovala, musí být subjekty smlouvy seznámeny s obsahem i rozsahem závazků. Smlouva musí:

  • vymezit jednoznačně a prokazatelně partnery a jejich vůli (svědecky, obvykle i písemným prohlášením);

  • kanonická forma smlouvy vyžaduje souhlas s pojetím manželství závazným v té církvi, ve které se svátostně slaví.

Kanonická forma

Řádnou27 formou ve smyslu kánonů CIC se rozumí manželský souhlas vyslovený před dvěma svědky a tzv. úředním svědkem církve,28

Kanonickou formu aktu potvrzují podpisy svědků a církevní asistence. Farář příslušný jednomu ze snoubenců (zpravidla nevěstě) zajistí záznam o všech rozhodných okolnostech do matrik.

Souhlas vyjadřuje svobodnou a neodvolatelnou vůli subjektů vytvořit smluvně legitimní manželské a rodinné společenství; souhlas předpokládá, že subjekt je schopný právního úkonu a je správně poučený.

Předepsaný rozsah a obsah poučení:

Obsah a rozsah určuje rámcově biskupská konference, do jejíž jurisdikce snoubenci spadají. V Česku vyžaduje řádná příprava běžně tři měsíce29 a zahrnuje poučení:

  • o právním charakteru aktu manželské smlouvy,30

  • o smyslu svátosti, kterou si mají vzájemně udělit.

  • věcný obsah smluvního závazku ve smyslu kanonického práva

Cílem závazku je rozvoj vzájemné lásky. Láska katolicky křesťanských manželů musí být principiálně31 ochotna:

  • k plodnosti (děti přijmout a přiměřeně vychovávat)

  • k jedinečnosti svazku (právě jediného partnera)

  • k celoživotní nerozlučnosti svazku

  • k průchodu práva32 na společný život, stůl a lože.

Požadují se dokumenty (doklady):

  • o křtu,

  • o svobodném stavu,

  • o předmanželském poučení,

  • náležitosti smluvního svazku.

Rozhodnutí obou snoubenců musí být plně vědomé a svobodné. Případná ignorance náležitostí může způsobit i neplatnost celého aktu. Je proto třeba:

  • vyloučit podvod, anebo omyl subjektů. Podvod33 smlouvu zneplatňuje, omyl ji zneplatnit může.

Jde tu o jistotu o identitě osobní i náboženské, včetně výslovně definovaných a verifikovatelných smluvních vlastností subjektu existujících v minulosti nebo přítomnosti, o jistotu ohledně předchozích závazků, zdravotního stavu, postoje k víře partnera, pojetí manželství, výchově dětí.

  • založit rozsah jistot manželského a rodinného společenství tím i pevnost nebo vratkost základů budoucího soužití.

Platnost právního úkonu

Překážky

Katolický křesťan i občan sekulárního státu mají právo svobodně založit manželství. Manželství a rodina je také zájmem společnosti, proto instituce vymezují preventivně okolnosti, za kterých nemá či nesmí jednotlivec práva na manželství využít.34

Právním dokladem stavu věci zůstane zápis ve snubním protokolu.

Současné kanonické právo chápe překážku jako dostatečný důvod k nulitě manželské smlouvy, pokud uzavře manželství subjekt, na jehož straně trvá překážka. Osoba je za těchto okolností neschopná uzavřít manželství po celou dobu, po kterou překážka trvá, resp. trvá bez dispense).

Účinek některé překážky odstraní dispens kompetentní autority. Autorita ovšem nemusí žádné ze žádostí o dispens vyhovět;

  • některé překážky smí dispensovat autorita vymezená Kodexem kanonického práva.35 Některé překážky nelze odstranit za žádných okolností a nikým;36

  • žádost o dispens v každém případě musí podávat farář; ten zná podrobnosti takových procesů.

Aktéři a rozhodující prvky svátostného úkonu

  • svátost si vzájemně udílejí snoubenci manželskou přísahou37

  • pro katolíky je povinné prohlášení snoubenců o katolicitě jejich pojetí manželství

  • asistence svědků.

Rituál

Obřad svátosti je zasazen do bohoslužby slova38 po homilii. Perikopy biblického čtení si mohou z širšího výběru podle vlastního uvážení zvolit snoubenci.

Eulogie při slavení svátosti manželství

Bože, Stvořiteli všeho významného a půvabného v tomto světě, vložil jsi uvážlivě do srdcí ženy a muže zárodky touhy doplnit a naplnit vlastní JÁ ještě lepším TY. Na lásce manželů zjevuješ nám všem, co patří k samotným základům smyslu existence jedince i celku lidské společnosti. Na příbězích společného sbližování a soužití a smiřování biblických dvojic zjevuješ všem generacím, jak se v běžné skutečnosti všedních dnů děje to, co je už jediným přikázáním Nové smlouvy. V příběhu Sáry a Abrahama můžeme zahlédnout, jak se učí muž ustupovat ženě a zůstávat přitom její odpovědnou oporou. Jak umět nelpět na milovaných dětech a tím vděčněji je pak znovu přijímat z boží ruky jako docela nový dar. Na příběhu moabské Rut a jejího Boaze nám zase zjevuješ, že dějiny spásy jednotlivců i celku božího lidu píše v Duchu svatém docela vše, co je lidské. Na příbězích Samuelovy matky Chany, Křtitelovy matky Alžběty a Ježíšovy matky Marie nám činíš zjevnějším, jakou moc má naděje v situacích, které jsou zdánlivě už neřešitelné.

Děkujeme a chválíme tě za takto stvořený svět, za schopnosti tvého světa učit se a zároveň také zjevovat to, co potřebují k moudrosti nově příchozí.

Dej, prosíme, ať i tito novomanželé mají chuť učit se moudrosti stvoření a kéž mají i dost pokory, aby jejich zkušenost mohla být zjevením jiným. Dej, ať včas ocení výbornou chuť věrnosti, jakou ty pečuješ o bezpečí tohoto dynamického světa. Probuď v nich podobnou touhu učinit ze vzájemné věrnosti oporu lidských osudů, které někdy zhořknou a dosavadní jakoby samozřejmé jistoty se rozplynou. Přispěj svým Utěšitelem a Zastáncem, ať jsou si jeden druhému znamením spásy přicházející vždy právě včas.

Děkujeme a chválíme tě za to, že k cílům svého lidství nemusí člověk putovat jen sám, ale může se opírat o přátele a o společenství. Dej, ať jsou tito dva žijící jeden pro druhého vždy přiměřeně otevřeni i potřebám a tužbám lidí kolem sebe. Dej jim potřebnou moudrost Ducha, aby dokázali udržovat dynamickou rovnováhu mezi potřebami vztahů intimních i vztahů sociálně košatých.

A ještě prosíme, Bože přelaskavý: daruj těmto mladým láskám odvahu, rozvahu i pokoru, aby jejich vzájemná věrnost i oddanost byly solí země i světlem na vhodném místě našeho společného domova - církve. Kéž se tak stanou srozumitelným znamením tvé věrné a člověku oddané přítomnosti ve všedních příbězích  našeho světa a pomáhali tak posilovat důvěru nás všech, že navzdory válkám a katastrofám jsi ty zde s námi živ a tajemně světu vládneš skrze Syna v Duchu svatém dnes a navěky.

1 Důvody jen ve zkratce: Oba partneři musí mít zkušenost se sebou i s partnerem, že se dokáže ovládat v případech nemoci nebo jiné bezmoci; abstinence zkratkovitých cest za štěstím učí člověka objevovat a vynalézat půvaby složitější, protože hlubší; muže učí pozornosti vůči ženskému bohatství erótu, ženu učí erós selektivně ovládat; žena se nemusí obávat nechtěného těhotenství; oba učí rozlišovat právo a dar, kořist a milost atd.

2 Biblická kniha Píseň Písní se věnuje oslavě sexuální a erotické přitažlivosti muže a ženy.

3 Král David hřešil zvůlí, které dal průchod vraždou svého generála, po jehož manželce toužil. Všichni králové Izraele i Judska měli harémy legálně.

4Absence sexuální citlivosti je obvykle úspěšně léčitelná, chybějící vnímavost erotická je vážnější překážkou.

5Neshody v některých vyjmenovaných oblastech se v manželství běžně vyskytují; nebezpečné jsou jen tehdy, kdy motivují silněji než samotná zamilovanost.

6 Tridentský koncil se uskutečnil v 16. století. Pokud se říkává, že manželství ustanovil jako svátost už Kristus sám, nemá to oporu ani v bibli ani v tisícileté tradici křesťanů.

7 Různé námitky pramenící z hlubšího poznávání neosobních faktorů nějak determinujících reflexi člověka, jako třeba genetická zátěž ve vazbě na prostředí vývoje lidského mláděte, chemické vlivy na psychiku člověka.

8 Personálními předpoklady se tu myslí např. pravdivost vztahu, odpovědnost za druhého, svoboda, láskyplné odevzdání se.

9 Manželka byla živým inventářem manželovy domácnosti jak pro obsluhu domácnosti, tak jako úrodnou půdou pro získání dětí. Manžel si za nevěstu zaplatil a měl právo na potomstvo, které podědí jeho ostatní majetek.

10 Jmenovitě svátostí jednoty, ale i v kontextu značně širším, srov. např. SC II Vat., čl. 26

11Je to zvlášť zřejmé na neúspěšných pokusech o soužití příliš mladých párů a na významné korelaci mezi frekvencí rozpadu manželství dětí z neúplných rodin oproti rodinám kompaktním.

12 Je známo, že prognóza dítěte, které dospělo v genia Ludwig van Beethovena, byla velmi špatná. Otec byl krutý alkoholik a syfilitik, výchovu musel mladý Beethoven dohánět až mimo domov.

13 Regulace početí sleduje něco jiného než regulace porodnosti; umělý potrat není ani regulací početí, ani nemusí být věcí regulace porodnosti.

14 Autority se liší v úsudku, od kterého okamžiku nutno plod chápat jako osobu. Současná katolická autorita zastává názor, že od okamžiku splynutí vajíčka matky se spermií otce. Respekt k názoru je věcí disciplíny, nikoli snad předmět víry. Během dějin se názor na problém měnil.

15 Dítě není věcí ani po porodu, ani před porodem. Není a nebude vlastnictvím ani kořistí rodičů nebo jednoho z nich. Má-li právo a důstojnost osobnost dospělá, má je i dítě.

16 Křesťan má před sebou vážnou výzvu působit jako znamení spásy, resp. naděje v záchranu smysluplnosti lidského milování.

17 Např. obavy z poklesu svojí životní úrovně, ohrožení kariery ženy atp.

18 Říkává se při tom: „Budeme mít tolik dětí, kolik jich Bůh pošle"; (jako kdyby to záviselo právě jen na Bohu). Je to podobně demagogické jako odmítat léčení těžké nemoci infantilním poukazem, že „Bůh ji přece poslal".

19 Dítě se jednou může cítit rodiči odsouzeno do přílišné chudoby nebo samoty.

20 Vztahy mezi rodinou a společností nedovolují aplikovat abstraktní morálku příkazů a zákazů, ale vyžadují odpovědné zvážení ideálu a reálných možností jeho uskutečnění v daných podmínkách. Evidentně nezvládnuté početné rodiny bývají jen málokdy positivním svědectvím pro jejich okolí.

21 Touto formulací přenesl koncil vědomě důraz z dosud údajně nedotknutelného „přirozeného" pochodu (ovšem bez definičních hranic předkládaného) na podporu humanity, personality a sociability lidské lásky.

22 Usmrcení lze připustit jen jako vedlejší účinek úsilí jinak mravně žádoucího, např. při záchraně života rodičky.

23 Právě jen jako s vážností přijatý dokument vyvolala encyklika kritický postoj nejen mezi odborníky laiky, ale i u některých evropských biskupských konferencí jako celku. Z toho plyne, že otázka není a nemůže být ještě definitivně uzavřena.

24 Např. pokud by konformní přístup vážně ohrozil větší dobro manželů či dětí.

25 Odmítáme-li pro antikoncepci nálepku „a priori dobrá", nijak netvrdíme, že je tedy „zlá". Tvrdíme, že se okolnostmi může stát zlou. Ale platí proto podobně také, že: vztahy „objektivně" správné se mohou díky okolnostem stát skutečným hříchem (např. láska je „objektivně" dobrá, ale za určitých okolností – např. v případě cizoložství - už nejen není jen dobrem, protože působí zlo jiným. Sexuální vztah může lásku pustošit.) Také činy objektivně autoritou zakázané (např. těžká práce ve sváteční den) mohou být za konkrétních okolností vzorným projevem víry v evangelium (o milosrdném Samaritánovi).

26 Např. metoda Knaus-Ogino vykazuje relativně značnou nespolehlivost, neomluvitelně velké riziko nežádoucího početí; pokud přijde na svět dítě nechtěné, odrazí se to v jeho psychosomatické a mravní formaci, dokonce i navzdory poctivé snaze rodičů zklamání nedat dítěti najevo. Dítě je nespravedlivě handicapováno, může jej to předurčit mezi asociály. Potenciální ne-dobré se stalo aktuálním zlem. Metodu měřením bazálních teplot lze stěží vnímat i rozumět jako „přirozenou.

27Mimořádně za okolností v kodexu vymezených nemusí slavnosti předsedat farář či ordinář, ale tzv. asistent, který položí předepsané otázky a přijme odpovědi snoubenců jménem církve. Kodex pamatuje i na mimořádnou formu bez účasti asistenta.

28Tím je příslušný ordinář nebo farář, případně osoba jimi delegovaná.

29 V předstihu by měl každý ze snoubenců absolvovat předmanželské poučení s náboženským minimem o významu zamýšleného aktu. Lze ovšem s úspěchem navázat na něco, co v podobném smyslu proběhlo před časem, např. v rámci přípravy ke svátosti dospělosti nebo při jiné církevní příležitosti.

30 Znamená to také sehnat potřebné doklady snoubenců, vysvětlit role snoubenců, faráře, asistenta, svědků a jednotlivých dokumentů, např. snubního protokolu, prostudovat v dialogu s nimi případné překážky a způsob jejich odstranění. Je třeba vyložit, co se rozumí platností a dovoleností právního, resp. svátostného aktu, a to i se zřetelem k náležitostem, rozhodným podle kanonického práva v případných sporech později.

31 Principiální ochota znamená, že sice nemůže nikdo stoprocentně zajistit, že všechny tři požadavky náležitě splní, že však je považuje za správné východisko (princip) manželské lásky a že bude o ně upřímně usilovat po celou dobu trvání svazku.

32 Právo znamená, že strana, která by v budoucnu podle okolností nemohla delší dobu splnit požadavky partnera, má povinnost své důvody sdělit ordináři.

33 Podvod je úmyslné podvržení nesprávných dokladů nebo a podkladů rozhodných pro některou povinnou náležitost právního aktu.

34 V jednotlivých případech může ordinář místa zakázat uzavřít manželství svým podřízeným, ale jen z vážných důvodů a dočasně.

35 Dispensovat lze: nezletilost, různost kultu, svěcení, řeholní závazky, únos, příbuzenství pokrevní (až k prarodičům a v boční linii po praneteř-prastrýc), švagrovství, příbuzenství ze zákona újma mravopočestnosti (veřejný konkubinát). Dispensovat smí ordinář, někdy i jím nebo kanonickým právem delegovaný zástupce, někdy jen Svatý Stolec.

36 Např. impotence, existující manželství, příbuzenství v přímé linii.

37 Přísahou se rozumí veřejně učiněný slib, dovolávající se Boha jako svědka nebo garanta.

38 Bohoslužba eucharistická může pokračovat po bohoslužbě slova, pokud jsou oba snoubenci pokřtění.