Jste zde

Athénagoras I.

Cařihradský patriarcha Athénagoras I,, občanským jménem Aristoklés Spyrou, se narodil 25. 3. 1886 ve městě Tsaraplana v Epeiru v severním Řecku, které tehdy bylo součástí Otomanské říše. Mezi lety 1903 a 1910 studoval teologii v Chalki, kde v roce 1910 složil mnišské sliby, přijal jméno Athénagoras a byl vysvěcen na jáhna. Vstoupil do služeb metropolity Štěpána, biskupa v Monastiru. V říjnu 1918 odešel na horu Athos, kde pobyl do března 1919. V roce 1919 byl povolán do Atén arcibiskupem Meletiem Metaxakisem a v roce 1923 se stal biskupem na ostrovech Korfu (Kerkyra) a Paxi.

V roce 1930 ho synod ekumenického patriarchátu vybral za biskupa severní a jižní Ameriky, aby čelil roztržkám mezi utečenci z Malé Asie. S tímto pověřením nemálo přispěl ke stabilizaci řecké komunity v diaspoře a položil právní základy arcibiskupství: zakládal chrámy a školy včetně Řecké pravoslavné teologické školy Svatého Kříže (angl. Holy Cross Theological School).

1. 11. 1948 byl zvolen ekumenickým patriarchou (Tento titul byl postupně udělován cařihradským patriarchům v 5. stol. V 6. stol. již byl tento titul obvyklý, až se za patriarchy Fotia v 9. stol. prosadil jako nedílná součást dvorního protokolu.) a 27. 1. 1949 byl intronizován. Byla to těžká doba pro Řeky sídlící v Turecku, i pro patriarchát samotný, pomyslíme-li na události roku 1955, které hrozily, že vyústí do jeho rozpadu. Škola v Chalki byla přechodně zavřena. Vztahy mezi cařihradským a moskevským patriarchátem byly velmi napjaté kvůli jeho snaze získat hegemonii. Moskevský patriarchát byl posílen uznáním, které Stalin poskytl pravoslavné církvi v roce 1943. Zde vznikla Athénagorova encyklika o ekumenickém patriarchátu (1950), který je popsán jako služba oběti.

Athénagoras navštívil v roce 1967 pravoslavné církve na Balkánu, ale sovětská vláda mu neumožnila cestu do Moskvy. V Londýně jej přijal anglikánský primas, arcibiskup Michael Ramsey (1904–1988). Usiloval o upevnění pravoslaví uv-nitř Světové rady církví. Svolal čtyři pravo- slavné konference: první tři na ostrov Rhodos (1961, 1963, 1964), čtvrtou do Chambésy (Ženeva, 1968), kde bylo v r. 1966 otevřeno pravoslavné centrum.

Když uslyšel o plánované cestě papeže Pavla VI. do Jeruzaléma, Athénagoras navrhl, aby se tam dostavily všechny hlavy církví. I když tento plán nevyšel, Athenagoras se s Pavlem VI. setkal 5.–6. ledna 1964. Gesto vzájemného odpuštění znamenalo počátek dialogu lásky mezi katolickou církví a církví pravoslavnou. Výměna darů – kalich, který papež daroval Athénagorovi v Jeruzalémě (1964) a biskupská štóla, kterou Athénagoras daroval papeži v Istanbulu (1967) – byla velmi výmluvná: dary ukázaly, že svátosti obou církví jsou vzájemně uznávané. Dne 7. 12. 1965, v předvečer uzavření II. vatikánského koncilu, při celebraci slavené současně ve Vatikánu a ve Fanaru (Konstantinopol/Istanbul) byla sňata klatba z roku 1054.

V roce 1967 následovala návštěva papeže v Konstantinopoli a další návštěva patriarchy v Římě. Athénagoras však udržoval kontakty i s jinými církevními komunitami a upevňoval je návštěvami. V roce 1968 byly založeny Patriarchální fundace pro patristická studia v soluňském klášteře Vladaton a v západní části Kréty, ve městě Chania, Krétská pravoslavná akademie. Za Athénagorova patriarchátu pokračoval dialog mezi východními křesťany chalcedoského a předchalcedonského vyznání (Pravoslavné církve dnes známé jako předchalcedonské vyznávají, že věří v jedinou osobu Ježíše Krista a v jeho božství stejně jako v jeho plné lidství. Jejich učení, tzv. monofyzitismus popisuje reakci proti chalcedonskému koncilu z roku 451 a proti christologii difysitů, schválené na tomto koncilu.), při němž bylo dosaženo značné shody v otázkách christologie, a to ve čtyřech neoficiálních rozhovorech v dánském městě Ârhus (1964), dále v Bristolu (1967), Ženevě (1970) a v Addis Abebě (1971). Byla to předehra k podobným dohodám mezi katolickou církví a církvemi předchalcedonskými. Athénagoras zemřel 6. 7. 1972.

Korespondence Athénagora I. a Pavla VI. se nachází in PRO ORIENTE (ed.), Tomos agapis, Dokumentatiton zum Dialog der Liebe zwischen dem Hl. Stuhl und dem Ökumenischen Patriarchat, 1958–1976, Tyrolia, Innsbruck – Wien – München, 1978.

Zpracováno podle slovníkových hesel E. G. Farrugii