9 tezí pro XI. shromáždění Světové rady církví v Karlsruhe 2022

"Desetiletí smíření" 2023–2033: Na cestě k "Domu společenství křesťanských církví"

I. Karlsruhe – historická šance

Jedenácté shromáždění Světové rady církví, které se bude konat v Karlsruhe od 31. srpna do 8. září 2022, je historickou příležitostí.

Poprvé v historii ekumenického hnutí se shromáždění Světové rady církví uskuteční na německé půdě. Po Amsterdamu 1948 a Uppsale 1968 je to teprve třetí shromáždění v Evropě po půl století (54 let). Představuje historickou šanci nastolit témata a otázky německého a evropského regionu na celosvětovém fóru, aby se mohly stát silou pro smíření na celém světě.

II. Světová rada církví: Jedna víra a jedno eucharistické společenství

"Hlavním cílem společenství církví ve Světové radě církví je vzájemně se vyzývat k viditelné jednotě v jedné víře a v jednom eucharistickém společenství..." (Ústava SRC, III.).

Světová rada církví byla založena 23. srpna 1948 v Amsterdamu jako nový fenomén v dějinách církví, aby vyvedl církve z jejich vzájemné konfesijní izolace do společenství, které je spojuje. Od počátku plní tento úkol v duchovní, teologické, charitativní, diakonické, etické a politické oblasti. Aby byla schopna zvládnout četné nové výzvy, kterým Světová rada církví čelí v oblasti spravedlnosti a míru, musí být členské církve hluboce zakořeněny v jedné víře a eucharistickém společenství.

K tomu, abychom to přijali, je v mnoha případech stále zapotřebí změna mentality, která uzná přednost základu v Kristu před projevy vlastní tradice, a to s ohledem na současné výzvy, do nichž nás dnes Boží volání staví. "Každý by se měl přiblížit o krok blíže k místu, kde se nachází" (Navid Kermani)

III. Pozvání do Říma k větší účasti

Vzhledem k tomu, že v Německu a ve střední Evropě jsou v popředí vztahy mezi protestantskými církvemi a katolickou církví, měla by se římskokatolická církev účastnit světového shromáždění v Karlsruhe ve větší míře než dosud.

V dekretu o ekumenismu (1964), v encyklice Ut unum sint "o ekumenickém úsilí" papeže Jana Pavla II. (1995),v apoštolském listě papeže Františka Evangelii gaudium (2013) i v encyklice Fratelli tutti (2020) se římskokatolická církev již jednoznačně a neodvolatelně zavázala k účasti na ekumenickém hnutí. Mezitím papež Pavel VI. (1969), papež Jan Pavel II. (1984) a papež František (2018) osobně navštívili Světovou radu církví v Ženevě a vyjádřili tak solidaritu s ostatními církvemi. Vzhledem k významu, který mají protestantsko-katolické vztahy v Německu a v Evropě od dob reformace, a to jak v pozitivním nebo negativním smyslu, je nyní nutné přizvat k účasti na shromáždění v Karlsruhe větší počet zástupců římskokatolické církve a zintenzivnit spolupráci mezi Ženevou a Římem.

IV. Pokrok v konciliárních procesech

Konciliární procesy, které byly zahájeny v roce 1982, potřebují prohloubení základů víry a musí být vzájemně propojeny.

Přijetím Limských dokumentů (o křtu, eucharistii a duchovenské službě) v roce 1982 začalo období konciliárních procesů a desetiletí. Vedle desetiletí věnovanému křtu, eucharistii a duchovenské službě (BEM) byl na valném shromáždění Světové rady církví ve Vancouveru v roce 1983 vyhlášen konciliární proces za spravedlnost, mír a uchování stvoření, v devadesátých letech následovalo desetiletí "Církve v solidaritě se ženami", na počátku 21. století desetiletí za překonání násilí a od valného shromáždění v Pusanu 2013 "Pouť spravedlnosti a míru", jejíž součástí je i vize ekumenicky smířeného křesťanství. V katolické církvi v Německu začala v roce 2019 synodální cesta. Papež František zahájil v roce 2021 konzultační proces pro celosvětovou tříletou synodu. Aby tyto různé procesy nezanikly vedle sebe, potřebují přesvědčivý společný základ v jediné apoštolské víře a spojení v komplexním koncilním a synodálním procesu.

V. "Desetiletí smíření"

Jádrem křesťanské víry je smíření mezi Bohem a lidmi i mezi lidmi, církvemi a národy. To je cílem budoucího "desetiletí smíření". Tomuto účelu by mělo sloužit budoucí "Desetiletí smíření".

Církve jsou pověřeny slovem a službou smíření. To mohou věrohodně učinit pouze tehdy, pokud se nejprve vzájemně usmíří tím, že závazně a veřejně zruší předchozí vzájemná odsouzení a exkomunikace. Tímto způsobem se sami stávají viditelnými znameními smíření a vydávají světu svědectví o tom, jak se smíření děje a jak působí. Za tímto účelem by mělo být v Karlsruhe přijato "Desetiletí smíření" na období 2023-2033.

Evropa je nejen místem, kde vznikla různá reformační hnutí, ale je také prostorem, odkud se církevní rozdělení rozšířilo na všechny kontinenty. Díky ekumenickému hnutí po roce 1945 do značné míry ztratilo svou ničivou sílu, ale dodnes brání věrohodnému konciliárnímu společenství církví. "Dokumenty rostoucí shody" (Dokumente wachsender Übereinstimmung), které jsou k dispozici v pěti velkých svazcích - "žlutých cihlách" - nyní umožňují prohloubení společenství různých stran; nesmí se změnit v "dokumenty rostoucího zklamání".¹ Protože dřívější vzájemná odsouzení již byla teologicky vyřešena, nastal čas je oficiálně zrušit.

VI. Sedm kroků mezi lety 2023 a 2033

"Desetiletí smíření" se zaměřuje na řešení konfliktů mezi církvemi v sedmi krocích; další mohou následovat.

1) V roce 2023 na svém shromáždění v Krakově Světový luterský svaz oficiálně odvolá odsouzení papežství jako "antikrista" ve čtyřech reformačních konfesních spisech s ohledem na současné papežství. Světové synodální shromáždění v Římě v roce 2023 oficiálně zruší platnost exkomunikace Martina Luthera a všech jeho následovníků z roku 1521 (3. ledna) pro dnešní dobu.

2) V roce 2025 si celé křesťanstvo připomene první koncil, který se konal před 1700 lety v Nikáji/Niceji (dnes Iznik, Turecko). Církve na Západě se vrátí k původnímu znění Nicejsko-cařihradského vyznání víry (381) a zařadí ho do svých eucharistických bohoslužeb, čímž vyjádří znamení duchovního společenství s pravoslavnými církvemi.

3) V roce 2027 uplyne 500 let od vydání Schleitheimského vyznání anabaptistického (novokřtěneckého) hnutí. Nabízí tzv. velkým církvím příležitost vyrovnat se s násilným potlačením anabaptistického hnutí, vyznat svou vinu a přispět tak ke smíření s dnešním celosvětovým baptistickým hnutím (anabaptisty).

4) Na rok 2028 připadá 40. výročí Míšeňské deklarace (1988) - po níž následovala Reuillyská deklarace (1999) - mezi anglikánskými a reformačními církvemi v Evropě. To je příležitost k dokončení dosud chybějícího vzájemného uznání ordinovaných služeb, vzájemné zaměnitelnosti ordinovaných osob i různých způsobů utváření historického episkopátu, a tím k dosažení plného církevního společenství.

5) V roce 2030 uplyne 500 let od doby, kdy bylo na říšském sněmu v Augsburgu předloženo a odmítnuto základní vyznání reformace, Augsburské vyznání (Confessio Augustana). O 450 let později, kolem roku 1980, podpořil Josef kardinál Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI., snahy o uznání Augsburské vyznání jako legitimního křesťanského vyznání. V roce 2030 by se tak mohlo stát základem pro to, aby protestantské církve a římskokatolická církev mezi sebou uzavřely závazné církevní společenství.

6) V roce 2031 uplyne 500 let od chvíle, kdy se anglikánská církev definitivně oddělila od papeže jako hlavy katolické církve. O 500 let později lze 37. článek z 39 anglikánských článků revidovat na společenství s papežem, ale ne pod ním.² To se může stát vzorem pro „dům společenství křesťanských církví“ jako celek.

7) V roce 2033, po zhruba 2000 letech, je čas, aby křesťané veřejně vyznali svoji historickou vinu vůči judaismu, vrátili se ke svým kořenům v Božím lidu Izraele a pokusili se vhodným způsobem uskutečnit prorockou vizi o pouti národů na Sijón (Iz 2,1-5).

VII. Koncilní společenství v 21. století

Konciliární společenství v 21. století zahrnuje jak pouť za spravedlnost a mír, tak také koinonii mezi různými církevními rodinami v synodální podobě.

Na cestě do politických ohnisek a na sociální okraj společnosti získávají zúčastněné skupiny zkušenost s doprovázením a rozvíjejí teologii společenství (Theologie der Weggefährtenschaft; Theology of Companionship), která učí dělit se o chléb mezi sebou. Tato nová zkušenost může vést i k tomu, že celé církve vstoupí do vzájemného společenství jako členové jednoho Božího lidu. K tomu se ve 21. století nabízí tyto příležitosti: rok 2030 pro protestantské a katolické církve; rok 2054 - 1000 let po roztržce mezi Římem a Konstantinopolí - pro západní a východní církve; rok 2062 pro skutečně ekumenickou synodu u příležitosti 100. výročí II. vatikánského koncilu, která oslaví společenství křesťanů ve smířené podobě, nebo 1750. výročí prvního koncilu v roce 2075.

VIII. Viditelná znamení v Karlsruhe a Štrasburku

Téma shromáždění Světové rady církví v Karlsruhe "Kristova láska pohání svět ke smíření a jednotě" vybízí ke třem viditelným znamením smíření: eucharistické pohostinnosti, vzájemnému mytí nohou a veřejné oslavě stvoření.

Po jedné generaci nastal v Karlsruhe čas připomenout si praxi ze shromáždění ve Vancouveru (1983) a v Canbeře (1991) a nabídnout, možná pod vedením canterburského arcibiskupa Justina Welbyho, slavení večeře Páně podle tzv. limské liturgie s eucharistickou pohostinností. Společná mezináboženská modlitba spolu s komunitou sv. Egidia (Sant'Egidio) a jejím vedoucím Andrea Riccardim ilustruje změnu paradigmatu od vládnutí jeden druhému ke službě jeden druhému zvláště jasně, když se uprostřed ní provádí úkon vzájemného mytí nohou, který dal Ježíš jako příklad svým následovníkům. Celostátní pracovní skupina křesťanských církví (Arbeitsgemeinschaft Christlicher Kirchen, ACK) společně s hnutím "Pátky pro budoucnost" (Fridays for Future)³ oslaví na řece Rýn v Karlsruhe plánovanou veřejnou slavnost stvoření, aby viditelně vyjádřila svou radost a starost o náš společný dům stvoření.

Kromě toho bude nyní ve Štrasburku slavnostním způsobem celosvětově přijata a potvrzena Charta Oecumenica pro Evropu (z roku 2001) - jako dar společenství křesťanských církví v Evropě celému křesťanskému světu.

IX. "Blahoslavení tvůrci pokoje" (Mt 5,9)

"Válka je v rozporu s Boží vůlí. Role, kterou válka hraje v současném mezinárodním životě, je hříchem proti Bohu a degradací člověka." (1. shromáždění WCC v Amsterdamu 1948)

Vzhledem k agresivní válce proti Ukrajině, kterou 24. února 2022 zcela překvapivě a neopodstatněně zahájil člen Ruské pravoslavné církve, prezident Ruské federace Vladimir Putin, musí celé křesťanstvo pozvednout svůj hlas. Musí mít na paměti prohlášení 1. shromáždění Světové rady církví z roku 1948, že „Bůh od vás vyžaduje, abyste se bezpodmínečně postavili proti válce a za mír", a prohlášení 6. shromáždění ve Vancouveru z roku 1983, že „jak výroba a rozmístění, tak použití jaderných zbraní jsou zločinem proti lidskosti a že takové aktivity je třeba z etických a teologických důvodů odsoudit". Proto v Karlsruhe záleží na tom, aby všechny členské církve Světové rady církví požadovaly obnovení poválečného uspořádání schváleného OSN a přijaly jednoznačné odsouzení agresivní války spolu s mírovým poselstvím zaměřeným do budoucna, spojené s veřejným mírovým procesím - například v neděli 4. září mezi bývalými válečnými nepřáteli: mezi Karlsruhe, Kehlem a Štrasburkem.

"Bez usmíření není budoucnosti" - Desmond Tutu

"Bez nové budoucnosti není smíření" - Jürgen Moltmann