Jste zde

Křtu Páně A

autor: 

Povolání Bohem potvrzené; co je a co není svátost (1993)

Sk 10, 34-38; Mt 3, 13-17

Příběh dnešního evangelia není na prvý poslech zrovna průhledný. Už jej posloucháme ušima těch, kteří jsou po generace křtěni jako děti. A tak mnohému unikne, čeho se tu dnes smí stát svědkem: pomazání Nazaretského Ježíše na Krista. Ježíš je označen Duchem svatým na svědectví, že opravdu dozrál. Jeho dosud vnitřní úvahy uzrávají v rozhodnutí, přecházejí v činy.

Možná, že nejste příliš zvyklí na představu, že i Ježíš hledal to nejvhodnější vyjádření, že i on napřed váhal, porovnával, celá léta přemýšlel v tichosti při svém řemesle. Škoda, protože necháváte tak ladem mocné tajemství, které by mohlo zasahovat i do vašeho osobního osudu.

Jistěže věříme, že Ježíš byl božím synem. Stejně rozhodně však vyznáváme, že byl také pravým a skutečným člověkem. Nerozumíme ovšem, jak vlastně obojí v sobě spojoval - už po staletí se filosofové s teology snažili aspoň trošku pochopit, jak to bylo. My dnes všechnu tu zajímavou vědu nechme stranou; stojí před námi Ježíš evangelií, tedy Ježíš člověk.

Všimněme si, jak svého Mistra znal podle dnešního čtení třeba sám Petr, jeden z nejdůvěrnějších Ježíšových přátel, týž Petr, který vyznává o Ježíši: Ježíše Nazaretského pomazal Bůh Duchem svatým po křtu Janově. A Bůh byl s ním.

Ježíš měl o Janův křest opravdový, nepředstíraný zájem. Nehrál si na kajícníka, byl jím z přesvědčení; z přesvědčení trpělivě čekal mezi ostatními, až na něho přijde řada, aby sestoupil s Křtitelem do Jordánu. Jan ovšem správně vytušil, že tento neznámý před ním není tak docela stejný s těmi ostatními; ti přicházeli zachránit se křtem před všeobecným soudem, anebo aspoň získat od proroka Jana jakousi pečeť správného Izraelity, jakousi zbožnou reklamu. Ježíš tu nějak citelně vybočoval z davu. A tak Jan a Ježíš před sebou stojí a skoro se přou. Jenže Ježíšovi o křest velice šlo. O křest pokání, nikoli o reklamu. Ježíš křtem vyznává: „jsem člověk, člověk je tvor hříšný". Byl si při tom velice zřetelně vědom svého pouta s celkem lidstva jako takovým, pouta solidarity se všemi lidmi a tím i osobní spoluzodpovědnosti za všechnu lidskou zlovolnost, kterou kdy člověk své lidství ponížil.

A nejen toto vědomí solidarity, ale také odhodlání být tu pro druhé nějak naprosto a výlučně, ze vší síly a všemi schopnostmi - to všechno v něm právě dozrávalo k zásadnímu rozhodnutí. A tu se mu dostává potřebného potvrzení, vnitřního ujištění, po jakém toužil: sám Bůh mu dosvědčuje, že takový člověk je a vždycky bude milým božím synem. Jak text evangelia výslovně upozorňuje, šlo o boží gesto určené Ježíši samotnému, okolostojící nic netušili. Nicméně právě to dosud chybělo Ježíšovi - tesařovi. Ani Ježíš nechtěl být nepovolán, nechtěl být svévolníkem, který se zve do díla evangelia sám.

A ještě něco zajímavého prozrazuje dnešní evangelium. Všimněme si, co vlastně se tam u Jordánu dělo, než přišel Ježíš. K brodu, u kterého kázal největší prorok všech dějin Staré smlouvy, se scházeli jednotlivě i v hloučcích lidé z celé země, ale i cizinci. A mnohé ze svých posluchačů Křtitel opravdu získal. Opět v nich zburcoval ducha jejich věřících předků i upřímnost kajícího Davida. A ovšem i pocity trapné nesmyslnosti jejich dosavadních životů. Vždyť dosud bylo jejich cílem stát se úspěšným obchodníkem nebo aspoň váženým měšťanem v některém větším místě. Žili jako v dětských hrách: nešlo jim o životní úspěch proto, aby se tím více mohli zasazovat o dobrou věc, ale prostě jen proto, že za úspěchem se honí každý kolem nich. Jan v nich tedy vzkřísil prastarou touhu Izraele po božím království. A zároveň realistické vědomí vlastní neužitečnosti, nevhodnosti pro toto království.

Každý pravověrný Žid měl ovšem řádné rituální koupele, smírné oběti, velikou slavnost smíření, měli svá nazirejská zasvěcení. A přesto přicházeli za Janem, člověkem bez pověření od velerady a chrámových představených, zato s pověřením božím. Jan neměl na své působení žádné papíry. Co mohli čekat od tohoto proroka, od jeho prostinkého křtu? Toužili po objektivním svědectví, že jejich proměna smýšlení není jen chvilková nálada, ale skutečnost. Chtěli objektivní svědectví autority, že Hospodin jim odpouští opravdu a že s nimi počítá. Že je pravdou, po čem tolik touží, ale co se bojí či stydí přiznat veřejně: i oni jsou pro boží království!

Kolik z toho pravdivého dlužíme my, když přijímáme svátosti dnes?

Tam u Jordánu se rodily základy toho dění, kterému říkáme dnes „svátost". Ježíš nevymyslel a tím méně apoštolům neodevzdal jakési magické formule nebo liturgické úkony. Co církev skutečně rozděluje a co je nástrojem milosti, to jsou spolehlivé znamení. Ta znamení účinně pomáhají uvěřit, že pokud opravdu toužíme, abychom byli božími dětmi, pokud se k tomu se vší vážností rozhodneme, stáváme se jimi. Jde o znamení, že to není nějaká hra, ale čin, který se Bohu opravdu líbí do té míry, do jaké se rozhodujeme pro Ježíšův životní styl.

Kristovy svátosti spolehlivě dosvědčují, že to, co se uvnitř člověka z jeho víry děje, děje se i objektivně a děje se ve skutečnosti; víra se tu stává tělem. Ježíš tak odevzdává svému křesťanskému společenství - pozdější církvi - právo a moc svědectví.

Patříš opravdu rád mezi Ježíšovy stoupence? Ježíš tě přijímá a křest ti toto přijetí realizuje mimo jakoukoli pochybnost. Je ti Ježíš tvé víry natolik blízký, že bys rád patřil mezi jeho osobní přátele, ty blízké, kteří mohou kdykoli zasednout ke společnému stolu a jsou vždycky vítaní? Věříš-li v takové přátelství s Ježíšem a toužíš po něm, přijď ke stolu církve, eucharistie ti dosvědčí, že Ježíš tě mezi tyto své blízké opravdu vítá.

Janův úkon byl stále týž, a přece každý z příchozích byl křtem obdarován trochu jinak: někdo mnoho, někdo nic. Přicházeli jistě tehdy (právě tak jako dnes) někteří jen ze zvědavosti; ti pak odcházeli většinou prázdní právě tak, jako odcházejí dnes od svátostí (možná si v duchu pochvalují, že oni přece těm kněžím nenalítnou). Kdo nehledá, zpravidla ani nenalezne.

Svátost je pečeť pravdy činu božího i lidského. O formalistovi nemůže svátost svědčit nijak jinak, než že klouže po povrchu. Tomu, kdo je spokojen sám se sebou, ani svátost nepomůže, protože takový Boha nepotřebuje. Ale ten, kdo přichází, protože jej žene jeho víra, ten najde ve svátosti neomylně vždy Boha připraveného, Boha odpovídajícího, Boha podílejícího se o vše, po čem člověk touží, ať už je jeho naděje jakkoli odvážná.

Každý z vás, přátelé, najde odpověď úměrnou pravdivosti svého osobního vztahu k osobnímu - nikoli abstraktnímu - Kristu Ježíši.