3. neděle v mezidobí A

Povolaný je vyvolen a ospravedlněn

Iz 8, 23b-9, 3; Mt 4, 12-23

Zdá se mi, že mnoho dobrých lidí trpí jistou neléčenou nemocí: nutkáním dělat něco pořád lépe a hlavně dokonaleji. Takový syndrom nemusí být nemocí, může být motorem dějin. Jenže může se také zvrhnout, najde-li narcistickou nebo jinak egocentrickou půdu v srdci člověka. Jako kdyby se Pánu opravdu líbilo jen to nejdražší a nejvzácnější, jak tvrdí profesionálové přes rubriky liturgických slavností, musí být pro tyhle lidi všechno jen „nej...": zlaté liturgické nádobí, hedvábí a brokáty, katedrály. Jenže náš Pán začíná právě na té Galileji; nemohl si zvolit území nevhodnější.

Galilea byla skutečně pohanská, náboženský úhor, její náboženství bylo takový mix lidově tradované a deformované chrámové zbožnosti a asyrských pověr zděděných po kolonizujících předcích. Nikdo z dolejšího Judska si Galileje nevážil. Ježíš tedy začíná právě tady, blízko jeho skoro-rodné obce. Ale on začal právě tam, ne jinde.

O skutečných historických důvodech Ježíšovy strategie lze jen spekulovat. Neví se s jistotou ani to, kde se vlastně Nazaretský narodil. Pro nás může být dobrou zprávou třeba to, co ocenil už Matouš: Zdá se, že redaktor Matoušova evangelia chce ukázat, že „evangelium se hlásá chudým"; zdá se také, že i Ježíš to chtěl ukázat. Ta Galilea byla opravdu nábožensky velmi chudá.

Snad byla souvislost mezi kázáním Křtitele a Ježíše zhruba taková: Jan je sťat, nebo uvězněn; protože Jan byl považován mnohými za proroka posledních dní, rozuměli tomu mnozí aspoň nejasně tak, že konec světa je za dveřmi, tedy akutně se přiblížilo Boží království. Podle proroka však mělo vzejít veliké světlo. Nikde jinde nebude to světlo tak viditelné, jako na kontrastním pozadí Galileje. Právě tam přilákalo Ježíšovo kázání mnohé - v této zemi Galilejské, v té „zemi ve stínu smrti".

Boží slovo nesmí padnout pod stůl, má přece přinést úrodu jako ji nese déšť. Člověk to musí na sebe vzít a jednat.

Ale všimněte si, jak to vlastně Ježíš dělá. Obrodu Galileje, toho pohanského lidu, zahájil „snímáním jařma", zvěstováním dobré zprávy. A po několika málo letech ukončil tak, že vše v lidském soužití provinilé a nepatřičné vzal na sebe. Povolal si sice několik přátel, ale jsou spíš jeho svědky než pomocníky. A nepředkládá ani božímu lidu, ani jejich Pánu žádné podmínky, žádný kodex speciálních povinností; dokonce vrchol náročnosti, horské kázání, není o povinnostech, ale o tom, kdo a jak se stane blaženým, Bohu milým. Jako bychom za textem i za životní praxí slyšeli to, co potom konstatuje naplno Pavel, když říká: „Koho on si povolal, toho si také vyvolil a koho si vyvolil, toho si sám ospravedlní."

Ježíš bere dílo na sebe. Ne proto, že by vše uměl. Prostě proto, že se k tomu cítí povolán a on poslechne. Tato Ježíšova taktika přípravy trpí násilí po celé dějiny církve: Jsou tací, kteří nečekají na povolání, sami sebe pasují na apoštoly. Jsou apoštoly, ale apoštoly sebe samých; jejich zvěst pak není evangelium Ježíše Krista, přestože jeho jméno skloňují. A jsou zase tací, kteří povoláni jsou, ale nevěří ve své vyvolení, nevěří v polní lilie a vrabce v milosti Stvořitele. Potřebují se napřed zdokonalit. Nejeden už pro samé stromy neviděl les, po kterém toužil. Právě to se podařilo farizejům; ti se neustále připravovali na příchod mesiáše; když přišel, nepřijali jej, byl katastrofálně jiný než jejich vyšlechtěné představy.

Také leckdo v katolické církvi tuto chybu tvrdošíjně opakuje. Důkladně se svazujeme dalšími a dalšími předpisy, které mají zdokonalit naše kádrové materiály. Jenže Ježíš se neštítil ani galilejského gój a začal tím, že budí víru ve svobodu a milovanost člověka.

Ten, který je naším Pánem, ten si poradí i s naším pohanstvím, s naší nevycválaností, neukázněností a vším tím, co si vyčítáme. Jen je mu to potřeba s důvěrou a bezelstně dovolit. Od nás - podobně jako od té Galileje kdysi - vyžaduje na začátek jenom dvě věci: čiňte pokání a věřte evangeliu. Pokáním ovšem rozumí změnu smýšlení, změnu kritérií, změnu osobně platného pořadí hodnot. Také evangeliem nemíní to, co tu spolu při mši čteme. Evangelium, kterému je třeba uvěřit, je celek Ježíšova životního stylu, vyjadřovaný tu slovem, tu příkladem. Je evangelium, protože má řádný punc bohu-milosti.

Kéž toto slovo do začátku dalšího roku nespadne pod stůl: Pán si z nás udělá, co z nás chce mít. Já mu plně důvěřuji. Nebudeme mu strkat do lokte, a nebudeme mu říkat, že asi zapomněl, že já jsem přisleplý nebo nahluchlý. Budeme se snažit vyhovět mu v tom, co on stále tvrdošíjně opakuje: Věřte evangeliu.

Ježíš nevyžaduje, aby jeho apoštolové napřed nějak vyměnili své charaktery; jdou za ním samozřejmě se svou povahou, ta kupodivu Ježíšovi nevadí. Ano, ani Petrova povaha kupodivu Ježíšovi nevadí. Ale vadilo by mu, kdyby byl Petr zapleten do sítí: Kdo položí ruku na pluh, nemůže se ohlížet zpět, řekne později.

Ježíš nepotřebuje dokonalé; potřebuje poslušné svého povolání. Potřebuje takové lidi, kteří dokáží odejít i od sítí, jistě osvědčených a jistě požehnaných, pokud je povolá k čemusi lepšímu. Později o tom vypráví několik podobenství, třeba o prodeji a koupi perly, o koupi pole s pokladem. Odpovědně odejít od sítí ovšem dokáží zase jen ti, kteří už věří v Otce, který se stará - svěří i své blízké do rukou dobrotivého Otce.

Kéž vám Duch svatý sám pomůže přijmout víru v evangelium tak, aby ta víra nejen vyklíčila a rostla, ale nesla také své požehnané plody! Abyste například porozuměli, že nemáte žádné předběžné povinnosti, ale zato máte ohromné pozvání být při tom, když se pohanská Galilea mění pod tlakem světla. Abyste zjistily i vy zasvěcené, že jste pozvány a že všechno dobře dopadne, pokud se mu člověk opravdu vydává takový, jaký je.