Jste zde

20. prosince

autor: 

Iz 7, 10-14; L 1, 26-38

Vánoce dospělých, znamení

Právě jsme slyšeli opravdu vánoční slovo. Nic o jesličkách, přesto jsou zde celé vánoce. Křesťanské vánoce jsou totiž svátky dospělých.

Je mi vždycky trochu smutno, když slyším padat od oltáře jako komentář k evangelnímu textu tu pseudopoezii, evokující neexistující folklór: tlachá se o dětských rozzářených očičkách a tak. Ve skutečnosti jsou vánoce krásné i pro děti, ale právě proto jsou krásné pro děti, že děti smějí tu a tam někde zakusit, že jejich dospělí se setkali s Bohem, který jim nemohoucím vyšel vstříc. Nejen na půl cesty. To je podstata vánoční radosti.

Ne světla, troubení andělů, oslík - ne folklór, ale znovu a znovu připomínaný úžas, že Bůh přichází, protože my jsme za ním nedovedli dojít.

My jsme se snažili za Bohem putovat; mnohokrát jsme začali, mnohokrát jsme udělali i pár kroků, ale přece jen jsme zůstávali osamělí; pak se rozhodl On a přišel za námi, dokonce se Bůh rozhodl zůstat zde. Ne všichni jsou čistí, ne všichni mohou toho neviditelného vidět. To on dobře ví, proto je pro nás zpřítomňován na zcela všedně lidský způsob. Proto je oprávněné o vánocích dělat dětem - malým budoucím lidem - radost z přicházející, zůstávající a především "hmatatelné" lásky, z onoho "mít rád" na universálně srozumitelný způsob. Proto je nejen povoleno, ale líbezné, že si lidé dělají radost, že dostanou ponožky, že dostanou penál a že dostanou knížku, na kterou se těšili. To není vzdálení se Bohu, bytosti duchovní. Náš Bůh je Bůh, který se vtělil a který působí pokoj a radost i v tom malém srdci.

Toto jádro zná už starozákonní lid, už prvé čtení o tom mluví. Achaz byl králem, tedy právoplatně pomazaným mesiášem, zachráncem lidu jaksi z profese. Jeho zemi hrozí válka a vyhlíží tedy svého mesiáše dvojnásob žíznivě. Jenže tomu se do riskantní bitvy nechce a není divu, situace není dobrá. V téhle kritické chvíli chce Hospodin mesiáše podepřít svou autoritou i mocí, a proto vyzval krále, aby sám určil nějaké znamení, podle kterého pozná, že Hospodin míní dostát svým slibům a lidu se ujme. Král nemá chuť k žádným dobrodružstvím, proto se začíná rádobyzbožně vymlouvat; prý nebude pokoušet Pána Boha. To proroka popudilo, prorok zná jiného Hospodina než svéhlavý král: Nežádá -li o znamení král, jde mu se znamením vstříc Hospodin.

A prorok připomíná králi, že znamení volající, křičící, naléhající vidí král běžně; je to znamení čitelné, srozumitelné prostým i vzdělaným; znamení, které vídáme vlastně mnohokrát kolem sebe: mladá dívka se zamiluje a bude mít dítě. Událost řekněme běžná. Ale zároveň díky dobovému kontextu velmi neobyčejná: Ta budoucí matka se nebojí mít bezbranné dítě, věří Hospodinu, že se postará o matku i dítě i navzdory válce.

Všimněte si také: ta událost je plodná. Nebylo by nic divného, kdyby potěšení mladých z onoho "má mne rád" zase po čase beze zbytku vyprchalo. Tady nastává cosi jiného: jejich radost se vtělila, bude jim ji připomínat jejich společné dílo - dítě. Pokud se do nějaké události zamíchá Bůh, pak ta radost nejen těší, ale je plodná.

V našem úryvku je znamením boží solidarity s roztouženou dívkou synáček. Ale nejen dítě je plodem lásky, nejen potomstvo svědčí o boží přítomnosti v našich událostech. Té dívce se narodí právě syn - ten se o ni po ovdovění postará, ten je dvojnásobnou nadějí pro její budoucnost.

Jsou lidé, kteří se bojí, že toho nebo onoho prý mají rádi příliš, víc, než je prý žádoucí; buď se to (prý) nesmí, anebo aspoň to není dost dokonalé. Takoví Achazové zavírají oči před znamením vánoční doby. Poté, co Bůh vstoupil do tohoto světa na tak nepochybně lidský způsob, měli bychom si dělat starost jinou, totiž nemáme-li lidi rádi příliš málo. Od té doby, kdy Bůh přišel tak, že se vtělil, že se zjevil ve svém milujícím božství na zcela lidský způsob, který pochopí i malé dítě; od té doby už bychom my, aspoň my křesťané, neměli hledat Boha jiného, než se nám rozhodl zjevit. A ten se zjevuje v milování. Zato bychom si měli častěji připustit otázku, zda je plodné naše milování (ať Boha, ať člověka).

Maria v našem úryvku z evangelia reaguje přelíbezně. Pochopitelně se bála, zbožně bála, a také se bála jako se bojíme my. Jenže ona je ochotna svou zbožnost okamžitě odložit, tváří v tvář Bohu má Bůh a jeho vůle přednost před veškerým náboženstvím. A tak milovala Maria svého Hospodina: sleví ze svých ideálů, nejsou pro ni modlou. Ideály dá prostě Bohu, protože ty své ideály si pěstovala právě pro něho. A přijde-li On v jakékoli jiné podobě, je to pořád On, Pán její víry a jemu patří Mariiny ideály.

Jak víme od téhož autora - Lukáše, Maria se v životě mnohokrát mýlila; přesto už nikdy nebe neodvolalo tu pochvalu nazaretské dívky jako dívky milosti- plné. Podle toho můžeme soudit, že ani naše omyly neprotiřečí milosti, ba zdá se, že naopak: čím víc víme o svých nedostatečnostech a selháních, tím víc si umíme vážit toho, že přichází Duch, který je milování, který je odevzdání se, který je plodností našich vztahů. Teprve ten, kdo chybuje a kdo chybuje hodně, ten dovede být pokorně vděčný.

Toto jsou vánoce; jsou to svátky chudých v Duchu, svátky nepochybných znamení, že Bůh je milostivý zdarma.

Vánoce jsou pokorná vděčnost, vděčnost chudých vesničanů, kteří opravdu měli proč být pokorní. Vděčnost Marie, která byla nevinná, ale i ona se musela teprve učit setkání s Bohem tolik jiným než je Bůh vykreslený náboženstvím.

To jsou vánoce už už klepající na dveře. To je jejich světlo. To je jejich radost. Bylo by dobře, kdybychom už konečně uvěřili andělům jejich betlémské poselství: Ať se nám život jakkoli zauzlil, není jen zpackaný, protože do něho přichází Pán, přichází, aby zůstal. Toužili jsme snad po čemsi dokonalejším? Ten náš život možná nakonec jaksi uvízl v chlévě, mezi ostatními spíš překážíme, neradi se na nás dívají, uklidili nás kamsi za humna; i v tom už nás kdosi předešel, abychom si z toho nezoufali. Andělé nás brzy najdou a pozvou.