Obnovy manželských závazků

1993 - Svatost rodiny

Ko 3, 12-31; Mt 2, 13-23

Také vás někdy trápí, že čím déle jste svoji, tím zřetelněji je vaše manželství na hony vzdáleno ideálu? Také hledíte s nostalgií zpět, na ty chvíle prvotní zamilovanosti, kdy jste si rozuměli beze slov? Čím to vlastně je, že se tak měníme?

K správné (anebo v jazyce náboženství: "svaté") rodině a rodinným vztahům vede moudrých a osvědčených cest jistě víc. Jenže křesťan je ten, kdo považuje za rozhodující právě názory a životní praxi Ježíše Krista. Je-li na tomto světě možný ideál rodinných vztahů, pak pro křesťana jsou to vztahy, které formovaly charakter Ježíše z Nazareta. Tak nějak - nejasně - věříme, spíš tušíme než rozumíme. Ale jak vlastně tahle Rodina fungovala?

Již začátek byl víc než těžký: Josefa sužovaly pochybnosti - a nikoli neprávem: zamilovanost i skleslost, bouřící se city pro spravedlnost i soucit, výčitky i žárlivost - to vše doléhalo. (Zkus si představit, že tvůj dosud nejsvětější ideál ...čeká cizí dítě! A Boží zákon nařizuje takové kamenovat, protože poskvrňují Izrael.) Co je správné: přestoupit Zákon a tak vlastním proviněním ušetřit ji - anebo obětovat vlastní bezúhonnosti před Hospodinem svou milovanou? Je to trapné, ale žádné dokonalé řešení tu neexistovalo, jen méně nebo více špatná řešení. (Že mu pomohl anděl? I nám pomáhá! A Josefovi mohl anděl pomoci stěží víc než jen tak, že pomohl zabránit jeho zoufalství. Mohl totiž pomoci jen za cenu dalších pochybností. Neboť: Kdo zaručí, že to byl anděl, a nikoli jen sen bezmocného, horečka?) Po celý život měl tento zákonitý manžel jako "záruku" jen svou víru, naději a lásku. Kolikrát jej asi napadlo, že je to vlastně strašně málo? Při každé větší neshodě, při každém rozčarování tato víra, naděje i láska trpěly. Ale i uzrávaly.

Maria na tom nebyla o nic lépe. Nejenže trpěla Josefovými pochybnostmi, se kterými nemohla pomoci (zkus to!), i ona sama měla pochybnosti své: Může jí vlastně ještě kdy někdo uvěřit? A může ji ještě Josef po tom všem milovat i srdcem? Jejich tajemství není tajemstvím zamilovaných - takové tajemství by milence sbližovalo. Je spíš odcizuje. A ona cítí, že se stává cizejší - a osamělejší.

Této rodině tedy nebyla svatost dána "do vínku", jak by se mohlo zdát. Také tato rodina - jako všechny jiné - musela do správnosti zrát, velice tvrdě zrát. Musela se svatou prokázat navzdory nepříznivým danostem a konkrétním okolnostem od samého počátku. A jak naznačuje evangelium, nezakládala se jejich svatost ani na nepřítomnosti hádek či výčitek (evangelium je naopak dokládá), ani nebyli svatí tím, že by se snad rozhodovali vždycky nejmoudřeji. Ani Maria, ani Josef nebyli pohádkově bystrozrací o nic víc než kdokoli z nás. Nerozuměli si vždycky dostatečně ani navzájem, ani se synem (jak by se mezi bohorodičkou a božím Synem někomu zdálo samozřejmé). Proto také Maria musela spolknout leckterou slzu. A Josef se cítil leckdy sám a nepochopen. Také u nich platilo, že oba pracovali těžce, přesto měla ona i on určitě někdy trpký pocit, že všechno leží jen a jen na ní (na něm).

Podobal-li se nám ve všem (kromě hříchu) i sám Ježíš, tím spíš jeho rodiče. Jak se tedy vlastně pozná rodina svatá od nesvaté?

Jeden specifický test kvality rodiny a jejího prostředí nabízí v dnešním druhém čtení svatý Pavel. Výzva je ovšem míněna původně pro celou obec, ale tím spíš platí také každé z rodin božího lidu. Jistě jste si všimli, že ta výzva míří z nitra ven, nepokouší se zkrášlovat fasádu, ale formuje mezilidské vztahy: některé nově zakládá, jiné reálně umožňuje, jiným umožňuje dozrát. Jedno mají všechny Pavlem uvedené postoje společné: přetvářejí ty zúčastněné vyhraněné osobnosti i nevyhraněné osoby ve společenství. Jinak řečeno: správná rodina je taková, která svým prostředím, zážitky dobrými i bolestnými, smířenými konflikty, uměním vzájemného naslouchání moudrosti i žvanění umožní každému, rodičům i dětem respektovat, odzbrojit a vposledku i překonat odcizující jinakost bližního natolik, že sjednocení srdcí a tím i společenství osudu už nic vážného nebrání.

Někoho možná pokouší patriarchální a trochu apokalyptický postoj svatého Pavla v citovaném čtení a zkusí zneužít citátů k ideologickému zdůvodnění domnělého práva na svou absolutní moc "hlavy rodiny" (lhostejno zda mužské či ženské). Jiní se mohou zase pokoušet pod dojmem tohoto čtení nepřípustně zredukovat dynamiku rodinných vztahů na konsonantní zpěv žalmů (či prosazení "společných" modliteb). Jenže od doby Pavlovy nejen uteklo hodně vody, ale také Duch zanechal nějaké stopy na člověku a společnosti. Dnes si nemyslíme, že by muž věrný novozákonnímu životnímu stylu měl mít ve své rodině vždycky poslední anebo aspoň vždycky rozhodující slovo, protože si už nemyslíme, že rodině zastupuje Boha víc než matka. A protože už nečekáme konec světa zrovínka zítra, považujeme za společenství prospěšné nejen se společně modlit, ale i odpočívat, prožívat spolu hezké chvilky atd. Chceme-li opravdu sledovat týž cíl jako Pavel, je třeba volit k tomu prostředky přiměřené DNES (podobně jako on byl věrný své vlastní době).

Poslední všeobecný sněm se o to také v konstituci Radost a naděje pokouší. Bez rozpaků vychází z existenciálních a personalistických pozic. Nebojí se tedy vidět svatost či správnost rodiny jinde, než bývalo zvykem před sto lety. Tak např. rozumí jeden z klíčových autorů této konstituce B. Häring posvátnosti manželství: je posvátným každé, které respektuje důstojnost (úctu k osobnosti) manžela, podporuje vzájemnou lásku, věrnost a zodpovědnost. Jinak řečeno: Rodina je svatá do té míry, do jaké splňuje tyto personální a ovšem zároveň i svatodušní - momenty zralosti mezilidských vztahů.

Jenže je-li to tak, pak se nás, jací právě jsme - se vším, co umíme špatného a neumíme dobrého - výzva dnešní liturgie přece jen týká: svatost naší vlastní rodiny není ztraceným rájem, nedostižným ideálem. Také dnešní úryvky z Písma k tomu nabízí řadu praktických rad:

Důstojnost osoby není nějaký módní požadavek měšťanské společnosti. Josef se nakonec rozhodl zaplatit za ni ohromující cenu; na vlastní zodpovědnost překročil výslovné, jednoznačné a vážné ustanovení Božího zákona (např. Nu 5,12; Dt 22). Byl to kříž nad jiné těžký. Vzal jej mlčky a bez jakýchkoli záruk a dodnes jsme mu vděční, že tak učinil. Věděl, že tím může ohrozit svou vlastní spásu - Izraelita stál a padal s věrností Zákonu! - mohl si tedy na prstech spočítat, kdo to nakonec zaplatí. Věděl to. Ale byl také přesvědčen, že musí-li už někdo být trestán, bude lépe, když to bude on sám. Jeho Ježíš mu jednou dá zapravdu velice výmluvně. Postupuje podle stejného pravidla...

Odpovědnost je také cosi denodenně oceňovaného nebo postrádaného. Každé, i to nejvšednější rozhodnutí má nějaké důsledky. Některé vyplynou hned, další třeba až s velkým odstupem. Některé jsou žádoucí, jiné nepříjemné. Odpovědný člověk přijímá za své všechny důsledky - i ty, které předvídat vlastně ani nemohl. Považuje-li naopak některé nutné důsledky za zásadně nepřijatelné, pak se cílevědomě chrání zavdat jim svým jednáním jakoukoli příčinu. Řekla-li Maria kdysi své Ano, pak přijala i důsledky. (Písmo také zdůrazňuje, že se často divila. Nicméně se ani nebouřila, ani nevinila ze svých trampot druhé.) Jestliže se Josef jednou rozhodl nevydat Marii soudu, ani ji tajně nepropustit, vzal na sebe hanbu před lidmi i před Zákonem. Jestliže oba přijali toto podivné dítě, pak přijali i to, že bude osudově nepohodlné mocným (a oni s ním). Přijali i to, že bude nutné tomuhle dítěti dopomoci být tím, čím být má, třebaže by mu jistě přáli solidnější a lidsky únosnější uplatnění.

Také tu slyšíme poselství o mezilidské věrnosti. Věrnost těch dvou a později tří není z cukru. Od samého začátku jejich lásky se učí osvědčovat toto úžasné umění, které člověka připodobňuje Stvořiteli. Na dramatickém vztahu Josefa a Marie vidíme, že člověk se druhému nevydává s věrností jako s jakýmsi věnem, jako třeba s nevinností; věrnost teprve klíčí a roste z vzájemného vztahu. Tak Josef se stal věrným ne tím, že se neohlížel za jinými dívkami, ale tak, že se rozhodl přece jen se ujmout své Mirjam v její hrozivé izolaci. Maria prokázala svůj podíl na jeho věrnosti tím, že tuto příliš velkodušnou nabídku od Josefa přijala. Jeden spoléhá na druhého. Oba vědí, že mohou spolehnout. Oba si tak poskytují ostrůvky existenciální jistoty. Věrný je ten, kdo je druhému útočištěm pro každé počasí, kdo prokáže, že je na něho spolehnutí. Věrnost nelze darovat jednou provždy. Věrnost se děje, nelze ji zastoupit žádným NEděláním toho či onoho.

Patří sem i další postřeh: Věrnost není jakousi ozdobou marnivých, Maria toto získané umění potřebuje celý život, je to umění plodné. Matka tušila správně, synova veřejná činnost nemohla neskončit katastrofou. Její instinkt jí nutil bránit mu a vyčítat. Nedbal. A když došlo na její předtuchy, rozprchli se ti, kteří mu předtím dodávali halasně odvahu. Zůstala právě jen ona. Zůstala u něho proto, aby on svou nejtěžší životní krizi důvěry a víry přežil. Právě po takové němé věrnosti žíznil, protože se cítil opuštěn docela všemi, pro které žil - Otcem počínaje. Ani věrnost nebývá zdarma: Maria ji platila tvrdě. Vždyť postavit se za odsouzeného znamenalo veřejně se protivit řádné, z Boží vůle fungující náboženské autoritě. Znamenalo to solidaritu s řádně "církevně" vyobcovaným a veřejným míněním odsouzeným. Proto také být věrným dovede jen ten, komu už přestalo záležet na sobě samém.

O čtvrtém rozměru svatosti rodiny - o lásce v rodině - mluví každý snadno a rychle - tím snadněji, čím méně sám na svém osudu ochutnal její výšiny i propasti. I k ní nabízí dnešní liturgie realistické korektivy. Líčí třeba Josefa přímo abrahamovsky - Josef znovu a znovu "vstává a jde". Nejen Ježíš, ani Josef není jen živým inventářem domácnosti, ale je tu nejen pro "ty své", ale pro potřebné kdekoli. Je pozoruhodné, že tato nepohodlná poslušnost nekončícího povolávání jejich vzájemné lásce neškodila, právě naopak. Smysl jejich vzájemné lásky byl totiž zásadně před nimi, nikoli ve vzpomínkách na zamilovanou minulost. Lidé prožívající znovu a znovu minulost nikdy neuzrají, protože v minulosti a manipulaci s minulostí mají alibi před nároky skutečné sebevydávající se lásky zde a teď. Dospělý ví, že Bůh člověka vždy předchází - už od exodu. Proto také ví, že má-li jeho lidský vztah uzrát, musí za Ohniskem veškeré zralosti (a tedy Budoucnosti) poslušně putovat všemi pouštěmi, které Ohnivý sloup uzná za potřebné.

Také Ježíš této Josefově strategii milování dobře porozuměl. Petra, Jakuba a Jana - své nejbližší - učí překonat pokušení zabydlit se na Hoře proměnění; všem říká, že položí-li ruku na pluh, nesmějí se už ohlížet zpět; Šimona farizeje učí, že minulost prostitutky u jeho nohou jej nezajímá, rozhodující je její budoucnost (její "umění mnoho milovat" bylo zatím právě jen doufanou budoucností!).

Láska Ježíšovy rodiny se kolisím nevyhýbala, snažila se jimi uzrát. Je to jediná lidsky možná taktika, protože není vůbec zřejmé, jak to zaonačit, aby mohl být každý z nich tím, čím být má, i tím, čím jej potřebují mít druzí. Nutně musí v někom klíčit pocit, že právě on byl ošizen. (Mimochodem: Kdo měl v takových kolizích přednost v Ježíšově praxi? Čekat musela nejčastěji právě jeho nejmilejší matka. Pak nejbližší přátelé - například Lazarovy sestry. Přednost naopak měli ti nejproblematičtější, ti ať právem, ať neprávem z Božího lidu vyvržení.)

Je třeba přiznat si rovnou, že v Ježíšově praxi se láska se "spravedlností" příliš nesnášela. Aby nebylo mýlky, nejen tak jednal, ale i učil: "Dítě, ty jsi přece stále se mnou a všechno mé je tvé. Ale tenhle tvůj bratr byl ztracen a je nalezen." Anebo jinému rozhořčenému obránci spravedlnosti připomíná: "Příteli, tobě se neděje křivda (jak se domníváš). Proč se zlobíš, když chci být dobrý k jiným?" Můžeme mít námitky, ale právě taková láska může být spásou pro každého nuzáka, malomocného na těle či duši, vyděrače, násilníka, coury: Ti všichni jsou pro naše spravedlivé, měšťansky spořádané "lásky" zcela mimo dostřel.

Tedy nezapomeňme: Důstojnost osoby, zodpovědnost, věrnost, a to vše v lásce. To jsou měřítka svatosti rodiny, ve které má být doma i Ježíš. Je to poněkud jiný metr, než nabízí moudrost spořádaných stoiků. A je to nebezpečný metr. Proto si Ježíšova rodina užila dost strachu. Ale právě proto poznala důvěrně i něco silnějšího než strach: věrnost Otcovu. Proto žila z důvěry, že jejich jakkoli lidsky omezená láska je navzdory všem krizím - spíš právě díky jim - "prvkem" Lásky objímající veškeré stvoření. Ježíšovo vzkříšení potvrdilo, že taková důvěra byla oprávněná.

2017

Iz 42, 1-9; Mt 3, 13-17

Sešly se nám dnes vedle vzkříšení Páně ještě dvě slavnosti: křest Páně a obnova naších manželských závazků Je to výhoda, protože vzájemně na sebe vrhají pronikavější světlo nez jindy. A jde v obou případech o významné příležitosti v dějinách záchrany lidské smysluplnosti, protože ilustrují, jak srovnat lidskou svobodu s povoláváním, jak věříme, povoláváním také božským.

Ježíšův křest u Jana v Jordáně začal nějakou dobu v předstihu před setkáním Jana a Ježíše. Když uzrálo Ježíšovo rozhodnutí změnit nějak radikálně svůj životní styl, musel projít pořádný kus cesty z Galileje k místu u Jericha, kde Jan křtil. Jak dosvědčuje Písmo výslovně, ten muž z Nazareta byl nám ostatním lidem podoben docela ve všem (kromě hříchu). To mimo jiné znamená, že Ježíš jde vyjádřit svoje veřejné pokání svobodně, cestou bylo o čem přemýšlet, ale pouť dokončil. Jenže tváří v tvář Janovi nečekaně vstupují do procesu nebesa: Hlas z nebe deklaruje přítomným, že Ježíšovo svobodné rozhodnutí se stává zároveň povoláním, a proto také také vyvolením a dokonce i ospravedlněním: „…v něm se mi zalíbilo“ , oznamuje Pán nebes i země. A evangelista nepochybuje, že je to informace veřejná a zjevná aspoň těm, kdo mají uši k slyšení.

Podobně přicházejí dva kandidáti na manželství vyznat se vzájemně před církevní veřejnost z takového vztahu, do kterého vstoupili ze své dobré vůle, svobodně přitakávají už nějaký čas vzájemné zamilovanosti. Katolík při tom věří, že i jeho Pán Ježíš má k tomu co říci, katolík přece patří mezi Ježíšův lid. Proto také katolík doufá, že je k tomuto vzájemnému předání a přijetí odpovědnosti za osud partnera nějak povolán, je to jeho „osud“. Něco podobného totiž naznačuje podle naší víry každá svátost, každá povolává v Krista věřícího k aktivní účasti na něčem významném individuálně i sociálně. Tak jsou povoláni a dokonce vyvoleni manželé k společnému dílu jednoty dvou velmi různých bytostí s různými osudy. Tak jsme povoláni a vyvoleni na svých osudech deklarovat vzájemnou eucharistickou jednotu obce. Ta vyvolenost není ani menší, ani větší než ta, která podepírala Ježíše z Nazareta a také ty, kteří tehdy jeho příběhu uvěřili:  Já, Hospodin, jsem tě povolal…. a uchopím tě za ruku. Budu tě opatrovat“.

Pokud se něco takového stane s boží pomocí někomu zjevným, znamená to šok. Ježíš, jak čteme u Matouše, musel odejít na poušť, aby tyto nové rysy svého osudu promyslel, byl nám totiž podobným. Hodně se to lišilo od tradic, ve kterých byl dosud doma vychováván, od metodik, kterým byl zbožný mladý Izraelita veden usměrňovat svoji dospělou svobodu. Neměl by proto žádný ani žádná ze křtem povolaných pominout, co už tenkrát na poušti Ježíš svobodně zvolil za strategii svého celoživotního zápasu o trvalou svobodu: Ježíš čelil soustavnému pokušení sáhnout po moci a „prosadit to správné“ ve světě tím, že sobě uložil kenozi. Vzkříšení, které dnes také slavíme, dalo Ježíšovi už neodvolatelně za pravdu. Pavel to pak shrnuje i pro náš věk: „Všechno zkoušejte, držte se toho dobrého.“ Ani Nazaretský nebyl hotov tím, že se vypořádal s variantami správné taktiky a strategie už na poušti. Potkával v životě závažná dilemata –např. tváří v tvář Syrofeničance, Samařance u studnice nebo i při masivním nesouhlasu vlastní matky Marie – a musel tedy znovu kriticky posuzovat, co za konkrétních okolností znamená věrnost povolání a vyvolení zjevenému při křtu. Šlo a dodnes jde o střet zájmů. Naráží tu pravda idejí na pravdu blíženské lásky, která se děje v konkrétních životních okolnostech. Není to zkouška. Jde i o víru těch druhých, že i jejich dětská dlaň je v dlani boží. Mnoho se při tom dovíme o sobě samých, můžeme lépe a pokorněji porozumět, co znamená „nalomenou třtinu nedolomit, doutnající knot neuhasit“. Pochopitelně hlavně tehdy, kdy nám připadá – každému z manželských partnerů v širém světě se to někdy stává! – způsob myšlení nebo empatií, idejí i řád hodnot partnera a řád nám samým vlastní prostě mimoběžným. Musíme znovu a pokorněji porozumět, že při úsilí o jednotu nejde vposledku o to, aby zvítězila pravda, logika, nebo právo, ale boží vyvolení být znamením jednoty.