Hildegarda z Bingenu: Antifony věnované Církvi

V následujícím textu přináším komentovaný překlad textů čtyř antifon Hildegardy z Bingenu (1098 - 17. 9. 1179), které tato benediktinská abatyše z mohučské arcidiecéze věnovala Církvi ve své sbírce Harmonická symfonie nebeských zjevení. Text i hudbu tato prorokyně složila z Boží inspirace pro liturgické potřeby svého kláštera na Rupertsbergu na Rýně a jeho dceřiného konventu v Eibingenu u Rüdesheimu na Rýně. Jednalo se o sloužení mší a liturgii tzv. hodinek, během nichž řeholnice tyto duchovní písně zpívaly. Antifony předcházely a následovaly zpěv biblického žalmu při hodinkách. Svým obsahem se vázaly k tématu čtení z Písma nebo aktuálnímu církevnímu svátku.¹

O virgo Ecclesia

Ó panno Ekklésie,

naříkat musíme,

že vlk nejkrutější

tvé syny odvlekl

od tvého boku.

Ó běda hadovi lstivému!

Jak drahocenná je však

krev Spasitele,

jenž se praporcem krále

zasnoubil s Církví,

takže hledá její syny.

Komentář:

Oslovení „Ekklésie“ ve všech čtyřech antifonách věnovaných církvi personifikuje Církev jako nevěstu Kristovu. Středověká latina nedělá rozdíl mezi kosmickou Ekklésií (nevěstou Kristovou) a místní církví (církevním shromážděním či budovou kostela). Tento jazykový jev podtrhuje Hildegardinu platonizující tendenci vidět univerzální vtělené do částečného. Antifona O virgo Ecclesia, která odkazuje ke schizmatu, může narážet buď na zápas lokálního společenství, nebo k nějaké události, která otřásla univerzální Církví. Hildegarda se hluboce rmoutila papežským schizmatem, které způsobil císař Fridrich Barbarossa v toce 1159, ale toto schizma skončilo až v roce 1177. Následující antifona Nunc gaudeant, která s touto tvoří pár, už oslavuje obnovení jednoty.²

Podle Barbary Newmanové mohou tyto dvě antifony odkazovat k revoltě Arnolda z Brescie, buřiče, který získal podporu římského lidu a vyhnal papeže Eugenia III. z města. O svatém týdnu roku 1155 se nový papež Hadrián IV. uchýlil k zoufalému opatření - uvalil na celé obyvatelstvo Říma interdikt, dokud Arnolda nevyžene a nevrátí se k poddanství, což se i stalo. V tomto světle může být Arnold „nejkrutějším vlkem“ a „lstivým hadem“ z této antifony. Druhá část antifony ujišťuje, že i v případě schizmatu Kristus, který se zasnoubil s Církví věnem své krve, nedopustí, aby její synové zahynuli. „Praporec krále“ je samozřejmě křížem.³

Univerzální církev Ekklésia je zde nazývána pannou, což odkazuje k neporušenému ženství Hildegardiných benediktinských řeholnic, které tuto Církev spoluvytvářejí. Samo latinizované slovo Ecclesia je převzato z řečtiny, kde výraz ekklésia znamenal původně shromáždění lidu nebo vojska, sněm.⁴ V řeckém překladu Starého zákona Septuagintě se jím překládá kultické nebo vojenské shromáždění Izraele před Hospodinem. V Novém zákoně znamená shromáždění či obec vyznavačů Ježíše Krista jakožto nový, pravý lid Boží = církev, a to jak místní shromáždění lidu Kristova, tak jako celkový souhrn.⁵

Nunc gaudeant

Kéž se nyní raduje

mateřské srdce Ekklésie,

že nebeskou symfonií synové její

jsou shromážděni v jejím nitru.

Proto, ó hade nejohavnější,

jsi zmaten,

neboť ti, jež tvá zášť

měla ve svém klíně,

nyní září v krvi Syna Božího,

a proto buď chválen,

králi nejvyšší.

Aleluja.

Komentář:

Tato antifona oslavuje konec schizmatu a obnovení míru. Církev se raduje, protože její děti se vrátily do „ovčince“. Satan nebo jeho sluha je zmaten, a svátosti byly navráceny těm, kterým byly odepřeny interdiktem.⁶ Nebeská symfonie je kosmická hudba svatých andělů, kterou si můžeme lépe představit v podobě hudby Ainur ze Silmarillionu J. R. R. Tolkiena. Hildegarda staví do protikladu nitro Ekklésie a klín Satanovy žárlivosti, stejně jako radost Církve a zmatení satana. Krev Ježíše Krista dává zazářit obráceným obyvatelům Říma.⁷ Aleluja (z hebrejského Chvalte Boha) je jásavé zvolání v žalmech, modlitbách a u Hildegardy je součástí liturgie,⁸ do níž tato antifona patří.⁹

O orzchis Ecclesia

Ó Církvi nesmírná,

božskou zbrojí opásaná

a hyacintem zdobená.

Jsi vůní ze stigmat národů

a městem nauk.

Ó, ó, jsi též posvěcená

zvukem vysokým

a jsi gemou zářící.

Komentář:

Podle Barbary Newmanové je tato antifona extrémně kryptická. Církev je velebena jako Boží nevěsta a město (Zj 21,2), a to výrazy se dvěma významy. Je opásaná nebo obrněná Boží zbrojí (Ef 6,11-17).¹⁰ Hyacint je blankytný drahokam nebo tkanina spojovaná s kněžstvím (Ex 28). Čtvrtý verš je zhuštěný, synestetický obraz: stigmata, zranění hříchu se stanou vonnými v Božím Městě, protože je Duch svatý pomaže olejem milosti.¹¹

Ke kryptičnosti antifony přispívá fakt, že v latinském originále je použito pět slov v Hildegardině Bohem inspirovaném „Neznámém jazyce“ (Lingua ignota), kvůli němuž se Hildegarda stala patronkou esperantistů. Pro názornost uvádím originální text antifony v latinském a „neznámém“ jazyce se slovníčkem:¹²

O orzchis Ecclesia,
armis divinis precincta
et iacincto ornata, tu es caldemia
stigmatum loifolum
et urbs scientiarum.
O, o, tu es
etiam crizanta
in alto sono et es
chorzta gemma.¹³

Orzchis = immensa = nezměrná

Caldemia = aroma = vůně

Loifolum = populorum = národů

Crizanta = ornata nebo uncta = posvěcená, doslova poctěná nebo pomazaná

Chorzta = choruscans nebo chorusca = zářící nebo jiskřící

Slovníček o více než tisíci neznámých jmen pro rostliny, zvířata, nebeské bytosti, církevní záležitosti, oděvy, nástroje a jiná substantiva je dochován ve dvou rukopisech, ale pouze v této antifoně Hildegarda použila slova ze svého tajného jazyka v literárním kontextu.¹⁴ Proto si tento liturgický zpěv zaslouží více pozornosti.¹⁵

O choruscans lux stellarum

Ó hvězd světlo třpytivé,

ó zvláštní skvostná podobo

svateb královských,

ó gemo zářící,

jsi vznešená osoba zdobená,

jež nemá skvrny a vrásky.

Jsi též družka andělů

a občanka míst svatých.

Uteč, uteč z jeskyně

škůdce starého

a pojď, pojď

do paláce krále!

Komentář:

Barbara Newmanová tvrdí, že tato antifona je Hildegardinou verzí Žalmu 44 z Vulgáty,¹⁶ svatební písně pro královskou nevěstu.¹⁷ Ekklésie není jmenována, ale ona je zřejmě „vznešenou osobou“ (Ef 5,27) z pátého verše. Hvězdy alegoricky představují svaté, ale třpytivé světlo hvězd je také obdobou záře drahokamů, kterou Hildegarda měla ráda – možná proto, že to byl nejbližší běžný ekvivalent jiskřivé světelnosti jejích vizí.¹⁸

Sedmý a osmý verš jsou ozvěnami Efezským 2,19 a Židům 12,22-24, které popisují nebeský Jeruzalém, kde se svatí a andělé společně modlí. Ale „jeskyně škůdce starého“ je Hildegardina vlastní invence, protože v Bibli není satan spojován s jeskyněmi. Tento obraz pravděpodobně čerpá z její představy pohanské bohoslužby nebo soudobého čarodějnictví a hereze.¹⁹ Setkáváme se zde s protikladem jeskyně škůdce, jímž je míněn satan, a paláce krále, jímž je míněn Ježíš Kristus.²⁰