Středa po Křtu Páně B

J 1, 29-34 (RCL)

Figury následování

Autor čtvrtého evangelia líčí setkání Jana Křtitele a Ježíše pomocí paradoxů. Tak Křtitel, podle Ježíšova ocenění prorok, nad kterého Izrael neměl, pokřtil mnohé z Izraele, od prostých hříšníků až po plemeno zmijí; sám však nikým tak autentizovaným pokřtěn nebyl. Přesto křtí, uvěřil totiž svému povolání. Uvěřil, tedy žádné důkazy pro to neměl. Že Jan nebyl snílkem ani svévolníkem, to dokázalo ovoce jeho díla.

Jan křtí i Nazaretského, neméně autenticky povolaného; křtí jej, přestože se mu to jaksi nezdá (a to nemohl ještě tušit, že v Ježíšovi není hříchu); křtí jej dokonce proto, aby se dostalo průchodu spravedlnosti, jak říká Ježíš.

Paradox stíhá paradox, to tušili i ostatní evangelisté, třebaže už byli poučeni paradoxem všech paradoxů velikonocemi s křížem i vzkříšením. Jan křtil, řekli bychom rutinně, asi tak, jako průměrný český farář slouží mši: mnoho mší, mnoho upřímných sebenasazení, a pochopitelně proto i mnoho únavy a nakonec i rutiny. Stovky i tisíce vstupovaly do Jordánu. Přesto |to je úžasné| nepřehlédl sestupujícího Ducha. (Kdo z našich celebrantů se může poctivě přihlásit, že ani on při třetí, desáté, tisící eucharistii, rozhřešení, křtu či svatbě nepřehlédl jednajícího Ducha?) Nám se to zdá zcela samozřejmé, protože mlčky předpokládáme, že Ježíš šel životem jako Boží Syn a andělé nejen ohlašovali početí a narození, ale jako heroldi jej doporučovali lidu; a ne-li andělé, tedy aspoň zázraky, na které by nikdo neměl, že. Janovo evangelium to líčí dočista jinak. Ježíš se postaví do fronty a nechává se pokřtít. Jan dosvědčuje, že viděl setkání tohoto historického Ježíše s Duchem svatým. Dosvědčuje to těm, kteří stáli kolem |a nic neviděli, jak deklarují další biblické popisy této události.

Proč o tom vyprávím? Zdůrazňuji to proto, že k tomuto setkání s Duchem svatým je podle téhož Jana pozván každý z nás. Každý pokřtěný je pozván, aby byl Božím synem nebo dcerou, Božím dítětem prostě. Jsme povoláni k tomu, aby každého z nás naplnil Duch svatý se všemi důsledky. Toto je Boží spravedlnost, totiž milosrdenství, jakého je schopen právě jen milující. To je tedy ona podivná spravedlnost, naštěstí dočista jiná než naše, a proto je zpráva o tom evangeliem.

A ještě jednu věc bych chtěl nepřeslechnout v tom dnešním čtení. Jan upozorňuje, že Bohu budeme podobni. Co to znamená a co to znamenat ani nemůže, to zatím nevíme. Jak se to děje, to také ještě nevíme. Je jasné, že někteří mu budou podobni v tom, jak tomu rozuměl Jan Křtitel, že na ně sestoupí viditelně Duch svatý a oni budou jednat v jeho moci a slávě. Ale je také jiná sláva Boží a jiná podoba. Kdo vidí mne, vidí Otce, říká Janův Ježíš, ten Ježíš, který byl ukřižován a pohřben. Nejen Boží sláva Hory proměnění, je také sláva kříže, o které zas uměl mluvit tak dobře Pavel.

Nevíme, do jaké podoby nás povolal Pán. Ale v každém případě už jsme uvěřili, a právem, že pro nás je to buď podoba Ježíše Krista, kterákoli z těch, které on na sebe vzal |anebo je ten náš život dočista prohraný, protože mimo areál dětí božích platí spravedlnost, na kterou prostě nemáme. Není něco mezi tím.

A tak mám někdy tísnivý dojem, že ti, kteří se honí za všelijakou poctou, za všelijakou mocí, za vlivem společenským (a jsou mezi takovými i naši vskutku bližní, dokonce i přátelé); ti, kteří se snaží mít co nejvíce trumfů na svého Boha třeba ve svých ctnostech nebo zásluhách; ti všichni, mám obavu, hrají hru, kterou Ježíš neznal, a do betlémského chléva se takoví prostě nehodí. (Takoví patří buď mezi velekněze radící Herodovi cestu do Betléma, anebo do královského paláce. Ti všichni věděli, jak na věc vyzrát.)

Těch podob, jak můžeme být vpravdě podobni Bohu, těch je přesto mnoho. Evangelium je radostnou zvěstí právě proto, že podává těch obrazů mnoho. Jan to říká výslovně: v mém domě je příbytků mnoho. Ta pluralita patří k milosti našeho Boha a všechno sektářství i násilná unifikace jsou ranou vedle, ne-li do vlastního těla. Pluralita je eminentně křesťanská, nelze být křesťanem bez respektu k ní. To není žádný modernismus, to je věrnost evangeliu.

Podob Kristových je opravdu mnoho. Ale jsou také nekristovské podoby, třebaže mají veškerou myslitelnou náboženskou důstojnost. Míváme obavy, že jsme slabí |a jsme. Máme obavy, že jsme mnoho věcí zpackali a opravdu zpackali, samozřejmě. Kupodivu chybí strach, že bychom se mohli nepodobat svému Pánu proto, že si obraz reality někdy vytváříme podobně jako ten Narcis ve studánce. Jan pak svědčí marně, jeho slova jdou jen do větru, my jsme zaujati sami sebou. Božího beránka lze snadno poznat, snímá hříchy jiných, ne své. Totéž by Křtitel zcela určitě rád svědčil i o nás. Nemusíme být záchranou hned celému světu; měli bychom být beránky aspoň někomu a měli bychom být aspoň pro někoho svědectvím, že Duch svatý přichází. Aspoň pro někoho. Pak už bude zřejmé, že jsme skutečně Boží děti; pak o nás bude na zemi i na nebi platit i to, že v nás hřích není. Není však jiné cesty k ospravedlnění než tato!