Valentin

„Valentin v jedné homilii píše: ,Od počátku jste nesmrtelní, jste děti věčného života…´“ (Kléméns Alexandrijský, Strómateis IV,13,89).

Tímto pregnantním výrokem vyjadřujícím v čem spočívá radostná zvěst valentinovské gnóse snad uvádíme Valentina případněji než pokusem o rekonstrukci jeho nauky. Křesťanskost tohoto výroku a jeho gnóstické dobré zvěsti spočívá v tom, že k jeho autentickému pochopení patří, že je umožněn přijetím Krista přebývajícího v nás (ve smyslu Jan 1,12-14).

Valentin (Úalentinos) je Řek narozený v Egyptě někdy kolem roku 100 n. l. Studoval v Alexandrii, kde se patrně už jako gnósticky orientovaný křesťan (avšak zatím bez roztržky s obecnou církví) setkal kolem roku 134 s gnóstikem Basileidem a byl krátce s jeho žákem.

Basileidés reprezentoval duchovní a odtělesněnou gnósi: Bůh dává ze svého „dolního semene“ vzrůstat světu a Ježíš Kristus je sestupujícím prostředníkem všeho a táhne vše vzhůru. Basileidés jej vnímá dokéticky (jen zdánlivé tělo Ježíšovo) a tělesnost lidí vnímá po způsobu orfiků jako žalář. Basileidés je přesvědčen o křesťanské autenticitě svého školního učení, ale jeho odtělesnění i složitá nauka o hypostazích předjímají spíše novoplatónský styl myšlení. (Zajímavým způsobem rezonuje ve 20. století s Basileidem Carl Gustav Jung.)

Valentin se za zcela pravověrného křesťana považuje ještě samozřejměji než Basileidés a svoji gnósi chápe jako projev křesťanské autenticity. Chce obrodit tradiční církevní křesťanství, které v této době často poklesá do pouhé morality. Proto roku 135 přichází do Říma, kde se prý dokonce chtěl stát biskupem tamní církve, ale je z obecné římské církve vyloučen. Zakládá v Římě řeckou gnóstickou školu a vede ji až do roku 160.

Toto prostředí elitního křesťanství zůstává živé minimálně do konce 2. století. Po Valentinovi zde působí Ptolemáios, autor zachovaného listu Flóře, v němž velmi moudře hodnotí vztah Starého a Nového zákona. Jeho nástupce Hérakleón bude autorem vůbec prvního uceleného komentáře ke kanonické novozákonní knize, a to k Janovu evangeliu, což také svědčí o orientaci této školy. Valentinovskou školu nemohli ani její odpůrci obviňovat ani z upadlosti mravů, ani z extrémního asketismu. Je možné, že rozkol mezi Valentinovou školou a obecnou církevní institucí v Římě patří k nejtragičtějším epizodám křesťan-ských dějin a že na něm nese určitý podíl i Valentin sám; totiž právě tím, že také založil jakousi instituci.

Kromě tradovaných řeckých zlomků Valentina máme díky moderním nálezům z Nag Hammádí (Chénoboskion) zpřístupněno i několik větších spisů, které většina badatelů považuje za texty přinejmenším blízké valentinovské orientaci. Zajímavé je, že jsou soustředěny v I. kodexu (NHC I, čili kodex Jungův). Jungův kodex z poloviny 4. století je opisem staršího koptského překladu, který už patrně uceleně shrnoval několik spisů podobného ladění. Za valentinovské se většinou považují: Evangelium pravdy (NHC 1/3), List Rheginovi (NHC 1/4) a Trojdílný traktát (NHC 1/5). Gnóse těchto textů je blízká církevnímu křesťanství a je filosoficky zajímavá. Řada okolností nasvědčuje tomu, že gnostičtí majitele kodexu byli v kontextu s cír- kevním křesťanstvím (Pachomiův klášter) i s antickou vzdělaností. Textová kritika předpokládá řecký původ spisů v průběhu 2. století. Koptský překlad je velmi nedokonalý a naštěstí uchovává řadu řeckých základních výrazů. Největší poškození těchto děl způsobili už nepříliš vzdělaní koptští překladatelé. Díky jejichž práci však texty vůbec známe. Vydání českého překladu jmenovaných spisů je ohlášeno na leden 2024 v nakladatelství Vyšehrad.

Na závěr cituji Valentinův žalm v překladu Jaroslava Matouška: „Vše souvisí, jak vidím v duchu; Jedno nese druhé, jak v duchu zřím: Tělo visí na Duši, Duše nositelkou jest říše vzdušná, Říše vzdušná visí na jasném éteru – Propast nese plod – Dítko se rodí z mateřského lůna.“ Hippolyt Římský, Irenejův žák, vykládá tento žalm takto: „Duší míní se říše Demiurgova, říší vzdušnou oblast klesnuvší dcery nebes (Sofie) a jasným éterem říše duchovní (Pleróma), která přivádí Valentina k Prabytosti samé, tj. k Propasti (Bythos), z které raší a zrají plody nebeské, tj. Eónové, a k lůnu mateřskému, kterým jest nejvyšší ženský Eón „Sigé“ (Mlčení). Dítko, které se ze Sígé zrodilo, je Duch (Nús).

Zpraccováno podle knih Prolínání světů Zdeňka Kratochvíla a Gnose Jaroslava Matouška