1. neděle v době postní B

Pacov 12. 3. 2000

RCL Gn 9, 8-17; 1Pt 3, 18-22; Mk 1, 9-15

Každá postní doba nás má zase trochu přiučit umění dívat se, porozumět sobě samému a tím i porozumět blíženství lidí mezi sebou a s Bohem. To je klíčové umění - umění Boha rozpoznat i tehdy, kdy je docela jiný než naše vlastní představy o něm.

Smlouva nabízí východisko z nejistot

Biblické smlouvy Hospodina s člověkem mají společný jistý absurdní rys: dobrovolně je uzavírá ta mocnější a jasně vítězící strana, ale nikdy ve svůj prospěch, ne něco za něco. Bůh dává vše a člověka nebo tvorstvo ani nezavazuje k nějakým dalším povinnostem.

Takové smlouvy něco za nic se zdají hodně podezřelé. Proto také vyžadují víru, nejde to zařídit rozumem. Mají přesto ohromný význam: Současný člověk je především člověk, poznamenaný zkušeností mnoha strašlivých válek a holokaustů, je to nejistý člověk, člověk bez pevné půdy pod nohama a s nekrytými zády. Takovému člověku je pak náboženské řečnění o článcích víry a o vzorných mravech opravdu lhostejné. Asi to není jen případ naší doby, ale my to zcela jistě zakoušíme naplno.

K téhle zapeklité situaci má dnešní dialog s Biblí dvě významné rady pro každého z nás - pro vás jako pro mne:

Evangelium připomíná, že i kdyby člověk odešel na poušť - abyste rozuměli: tenkrát považovali poušť za království zlého ducha - Bůh jej i tam provází a to může rozhodnout, že se člověk přece jen účinně vzepře té nepřátelské přesile, která jej usiluje zotročit. Tohle může být šance i pro nás tady, v Pacově na konci tisíciletí.

Prvé čtení k tomu navíc připomíná, že Hospodinova smlouva o spáse či o hájení před osudnou přesilou, o které je řeč v Bibli, netýká se snad nějakých lidských duší, týká se vůbec všeho stvoření, živého i neživého - jinými slovy: když spása od Boha, pak i pro zvířata a svět rostlin. Nic není tak všední, aby to nemohlo být zahrnuto do smlouvy o spáse.

Podívejme se blíž. Evangelium k tomu ještě připomene cosi ve skutečnosti skoro všude zapomínaného. Je to podle Marka:

- důležitost víry, že se naplnil čas a že se také přiblížilo království Boží

- že klíčem ke vstupu na skutečnou scénu soužití s Bohem je změnit smýšlení a věřit evangeliu

Pokud někdo přijme tuhle Kristovu radu, pak přežije i pobyt v poušti, jeho nebezpečné halucinace i pokusy nějak ten život ošulit šikovnými triky, jako to dělají ti, kdo místo dobývání chleba prací prostě provozují magii.

Ano, jsme nejistí: i nám se stává, že občas nás někdo pořádně napálí špatným zbožím, intrikou v zaměstnání, okradou nás v autobuse. Mít v takové situaci skutečně věrného přítele je výhra, mít aspoň průvodce je skoro výhra - pokud ovšem mu dokážeme důvěřovat.

A o tom především je změna smýšlení: naučit se našemu Bohu důvěřovat a vedle rozumu věřit i evangeliu.

Řekl jsem, že Bůh je ochoten nás provázet. K čemu je to dobré? Bůh naší Bible neslibuje, že naše cesty zbaví omylů, bláznivých řidičů a jiných nástrah. Smlouvy s Hospodinem jsou vesměs jiné: Já budu s tebou. Budu na tvé straně. Budeš-li ohrožen, budeme v ohrožení spolu. Tak to vymaloval v dnešním úryvku evangelia Marek: Ježíš si na poušti užil hodně drsného, ale ještě víc toho povzbuzujícího, milostného, andělé mu sloužili, říká tomu text.

A tak shrňme, co si lze dnes odnést ze stolu božího slova do svých takzvaně všedních životů:

Boží smlouva neslibuje ochranu poté, co splníme desatero nebo jiné podmínky - Noe neměl o desateru ani zdání a přesto dostal boží nabídku věrnosti bezpodmínečné, tedy něco za nic;

Ta boží věrnost je cosi nezvykle spolehlivého: jde za člověkem i na poušť. Nedělá to, aby jej tam zpoza buku pozorovala, jak že z toho všeho vybruslí, ale aby jej mohla podepřít slovem i činem

Pokání nebo proměna smýšlení se nezíská asketickou přísností vůči tělu jako v buddhismu, ale ještě hlubší vírou v to, evangelium slibuje.

Taková víra mění smýšlení a změna smýšlení potřebuje zase dál prohloubit víru. Tak se z loužičky stane studánka a nakonec studnice pro mnohé, kdo by si se svojí bídou sami neuměli poradit

Biblická smlouva je pojem hodně zvláštní, je absurdní tou nespravedlností za nic něco. Stovky generací s takovou nabídkou zápasily, zkoumaly, kde asi je tak dokonale zamaskována léčka, kdy a jak sklapne past boží spravedlnosti. Uvěřit tomu nelze najednou, víra zpočátku veliká jen jako jiskřička se musí pěstovat, šlechtit, až důvěra v takového Otce našeho Pána Ježíše zahoří plamenem. Ale komu se zdaří opravdu uvěřit, ten má klíče od království.

Tolerance

Možná si někdo z vás potichounku říká, že pohádek už slyšel v životě hodně a že vždycky to nakonec dopadlo stejně: sliby se slibují, blázni se radují. Po všech vašich životních zklamáních bych se nedivil. Ale tím spíš je na čase získat zkušenost přece jen jinou a užasnout, že evangelium doopravdy funguje. Myslím, že vím o vhodném lakmusovém papírku, který neomylně prozradí, jak to s vírou v evangelium ve vašem srdci opravdu chodí. Je jisté, že věříte. Není jisté, čemu víc.

Víra v správné ideje vyžaduje boj proti nesprávným idejím. Víra v evangelium vyžaduje takovou vzájemnou toleranci, že sednou k jednomu stolu židé a pohané, ctnostní farizeové i pouliční coury.

Evangelium ovšem vůbec netvrdí, že je jedno, zda člověk patří svým životem mezi vydřiduchy celníky nebo mezi světce farizeje. Tvrdí však, že srdce každého člověka je tam, kde je jeho skutečný poklad, to, nač spoléhá.

Ani celník, ani farizej, ani katolík římský nebo starokatolík nespoléhá obvykle na evangelium, ale na svůj selský rozum. K tomu pár příkladů:

Před možná dvěma roky žádali muslimové myslím v Teplicích městský úřad o povolení postavit mešitu. Nu a vyšší zástupci křesťanských církví nesouhlasili - prý si nenasadí do města mohamedánské teroristy - a zařídili, že povolení nebylo.

Když se před časem v Římě omluvil papež ze krutou smrt mistra Husa, chybělo tam slovo slovíčko o lítosti těch, kdo takový osud s rozmyslem připravili. Ještě by si lidé mohli myslet, že se katolická církev tenkrát zmýlila...

Obojí je také tolerance, ale velí v ní hrdost, možná i rozum, ale zcela jistě ne víra v evangelium. To má docela jinou taktiku.

Každý rozumný hospodář plevel ze svého pole vytrhává a škody při tom vzniklé dokáže snadno omluvit: když se kácí les, lítají třísky, omluví se.

Hospodář smýšlející podle evangelia bude důvěřovat, že sem tam zasetá semena vzájemné úcty a respektu k jinakosti interpretace toho či onoho tajemství víry nezahynou v pralese toho nenávistného koukolu mocných ideologií většiny prostě proto, že Bůh to tak tvrdí. To druhé není rozumné, ale víra evangeliu tu nechybí.

Tak může každý sám na sobě rozpoznat, čemu sám v hlubinách srdce důvěřuje: rozumu, anebo evangeliu. Pozná to na svém vztahu k muslimům, židům, křesťanům jiného vyznání, o nichž neví sice nic kromě té jinakosti vyznání, zato dávno předem ví, že je třeba dávat si pozor na heretiky, schizmatiky, sektáře. Pozná to konečně na vztahu k vlastním souvěrcům uvnitř své církve.

Tohle by si měl každý a každá na prahu letošního postu znovu promyslet: Marek naznačuje, že veřejné kázání Ježíše Krista může celé zjednodušit do dvou vět: "Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“