Bohoslužby po neštěstích shora či zdola?

Na útok střelce na Filosofické fakultě UK v Praze na sklonku roku 2023 reagovaly církve řadou bohoslužeb s připomínkou obětí na místní i celostátní úrovni. Rozmanitost jejich forem vybízí k otázce, jakou podobu křesťanského slavení je vhodné zvolit v situacích neštěstí, zasahujících celou společnost, kdy účast na vzpomínkových obřadech vyhledávají i lidé mimo církev.¹ Díky mediálnímu zprostředkování měly po zmíněné události největší dosah dvě bohoslužby, které zároveň reprezentují dva odlišné typy přístupu: mše za oběti zla, která proběhla v den státního smutku 23.12. 2023 v katedrále sv. Víta, Vojtěcha a Václava v Praze², a novoroční ekumenická slavnost, spojená rovněž z připomínkou obětí útoku, která se uskutečnila 1. 1. 2024 v Husově sboru v Praze na Vinohradech³. Obě bohoslužby v tomto čísle Getseman podrobně rozebírá z liturgického hlediska Pavel Hradilek. Soustředím se proto na obecnější reflexi,⁴ kterou bych rád přispěl k otevření rozhovoru o vhodném pastoračním konceptu pro podobné situace.

V teologii (zejména ve vztahu k christologii) se vžilo hovořit o přístupu shora a zdola, resp. o vzestupném či sestupném pohybu uvažování: Buď vycházíme z Ježíšova lidství a směřujeme k pochopení jeho božství nebo vycházíme z jeho věčného božství, které se v čase spojilo s lidstvím. V této perspektivě můžeme typologizovat i zmíněné a další jim podobné liturgie. Katedrální requiem bylo „vysokocírkevní“ liturgií volbou formy, prostoru i skutečností spojení „trůnu a oltáře“.⁵ Novoroční slavnost se oproti tomu vyznačovala přístupem „zdola“: střídmým projevem, snahou o civilnost a srozumitelnost, ekumenickou (v případě zařazené modlitby rabína i mezináboženskou) formou.⁶ Pokud bychom tyto podoby slavení chtěli přiřadit k určitým „ideálním typům“ pastorace, mohli bychom pracovně hovořit o přístupu církevním či evangelizačním na jedné straně a veřejném či diakonickém na straně druhé. V prvním hraje důležitou roli liturgie jako seberealizace církve zde v podobě důrazu na to, co je srdcem křesťanského života, tj. slavení eucharistie, ačkoli to v danou chvíli mnohé z plnohodnotné účasti na dění vylučuje. Ve druhém vlastní církevní „agenda“ (v podobě konfesních specifik a ve snaze uplatnit plnost pokladu víry a života církve) ustupuje kenoticky do pozadí kvůli srozumitelnosti a prospěšnosti pro necírkevní milieu. První má často sklon k apelování a výzvám, druhé klade důraz na společné vyjádření bolesti, nejistoty a otázek a na to, co účastníky spojuje.⁷ Diakonická podoba pastorace se hlásí otevřeně ke křesťanské perspektivě, ale současně si klade otázku, co z pokladu víry může být v dané situaci nosné i pro ty, kdo křesťanskou víru nesdílejí či nepraktikují a mají o ní jen zlomkovité znalosti.

Napětí mezi oběma podobami pastorace příhodně vyjadřuje rozdíl v symbolickém připomenutí obětí. Při mši za oběti zla bylo k oltáři přinášeno 18 růží a zaznělo 18 úderů zvonu. Mělo tak být připomenuto 18 mrtvých, obětí zla, tedy včetně vraha. Předsedající a současně kazatel arcibiskup Jan Graubner v tomto smyslu zdůraznil důležitost odpuštění. Růži za vraha interpretoval jako výraz víry, že láska musí vždy zvítězit. Tento důraz vzbudil řadu kontroverzí. Organizátoři novoroční slavnosti se rozhodli symbolický úkon ztvárnit přijatelněji přinesením jediné hořící svíce, „která nám připomíná předčasně vyhaslé životy, ale připomíná nám také to, že ve společenství naděje a modlitby jsme všichni jedno v lásce i přes hranici smrti,“ jak akt uvedl sekretář Ekumenické rady církví Petr Jan Vinš. Důraz na odpuštění viníkům, na smíření a na to, že i pachatel je obětí zla a potřebuje naši modlitbu, patří k jádru křesťanského poselství. Tato objektivní křesťanská pravda má v sobě ale v dané chvíli velmi málo pochopení pro situaci a pohled přímo zasažených. Není to řečeno špatně. Ale je toho řečeno příliš mnoho a příliš brzy. Jak je možné mluvit o smíření v situaci, kdy ještě ani nezačalo pohřbívání mrtvých a truchlení?

Víme, že společenský význam rituálů v krizových situacích je dobře zdůvodněn psychologicky, sociologicky či kulturně antropologicky. Usnadňují vyrovnávání se s neštěstím, spojují lidi, podporují soudržnost společnosti a stabilizují politické instituce. Ovšem neméně důležité z hlediska církví by mělo být liturgický „žánr“ bohoslužeb po neštěstích ukotvit také teologicky. Z hlediska praktické teologie se zde nabízí pojetí takové liturgie jako specifické formy kazuální (případné) bohoslužby, která musí být vždy „šita na míru“ konkrétní události a situaci po ní. V domácí teologické reflexi se můžeme opřít o koncept prekatechumenálního slavení, který rozvinul Zdeněk Demel a chápal ho jako „křesťanský obřad se znakovým jednáním konaný s lidmi vzdálenými životu církve“.⁸ V německy mluvícím prostředí existuje koncept bohoslužeb v politicko-diakonické odpovědnosti, jak tento typ liturgie navrhl označovat Rolf Schieder.⁹ Schieder ve svém textu zdůrazňuje, že v daném typu často ekumenických bohoslužeb nejde primárně o otázku vzájemného vztahu církví, ale spíše o jejich společné diakonické poslání vůči společnosti, jíž jsou součástí. V pozadí zde hraje důležitou roli pojetí vztahu církve a státu, resp. místo náboženství v dané společnosti. Schieder rozlišuje tři modely: konfesního podřízení se občanskému náboženství (typický pro USA), nadřazenosti státní církve (např. Anglie) a zástupné role církví (charakteristický pro Německo). V našem prostředí se nejvíce blížíme třetímu typu, ovšem zároveň platí, že role církví v české společnosti je mnohem komplikovanější než v té německé. Společné je každopádně to, že společnost od církví v situacích krizí a jiných náročných nebo naopak slavnostních situací něco očekává. Můžeme v této souvislosti připomenout teorii Grace Davie o „zástupné roli“ náboženství v sekularizované evropské společnosti¹⁰ nebo v souvislosti s diakonickou prací tezi Thorstena Moose o významu církve, která nemusí být ve všem stále přítomna, ale má být připravena přijít ke slovu, „když je třeba“, tedy právě například v hraničních životních situacích a zásadních existenciálních otázkách.¹¹ Tím, co sekulární společnost v situacích neštěstí sama neumí a co právem očekává od církví, není moralizování (toho se ujmou politici), ale biblická řeč nářku a naděje, která dokáže artikulovat to, pro co civilní řeč nemá prostředky, a vyjádřit to, co běžnou lidskou zkušenost přesahuje.

Různost liturgických slavení, jichž jsme byli svědky či účastníky po násilném činu na Univerzitě Karlově, svědčí o rozmanitosti pastoračních konceptů, které se liší nikoli církev od církve, ale spíše podle různých proudů napříč církvemi. Vyjadřuje ale také nejednoznačnost až rozporuplnost, kterou můžeme srovnáním uvedených dvou bohoslužeb dokumentovat a která je spojená s přítomností náboženství v českém veřejném prostoru. Mše v katedrále za účasti nejvyššího tuzemského představitele katolické církve a politické reprezentace, od které bychom očekávali, že bude – sociologicky pohleděno – uskutečňovat spíše onu společensky stabilizační a sjednocující roli náboženství, vzbudí prorocky provokativním hlasem rozpaky a nesoulad. Zástupné roli církví ve společnosti, zdá se, učinily přiměřeněji zadost iniciativy, které zůstaly více v pozadí a které si nekladly za cíl apelovat a vznášet nároky na druhé, ale spíše před Boží tváří vyjádřit „solidaritu otřesených“, společně si klást otázky a svědčit o naději, zakotvené ve víře. To vše něco vypovídá o místě církve v naší společnosti a podněcuje k obecnější reflexi: Existuje v našem kontextu nějaká podoba občanského náboženství? Jaký má vztah ke křesťanské víře? V čem a jak má církev kooperovat se státem (například i v oblasti liturgií nebo státních aktů při slavnostních nebo smutečních příležitostech) a co už může být nepatřičná instrumentalizace náboženství pro politické účely? Jako křesťané bychom se pak každopádně z perspektivy našeho vlastního poslání měli (ideálně v ekumenickém rozhovoru) ptát, jak v situacích krizí vnímáme svůj diakonický a pastorační úkol v rámci společnosti, jak propojit stabilizační a prorocký rozměr náboženství, jak se vyrovnat s očekáváními společnosti (resp. politiků) na jedné straně a nároky evangelia na straně druhé nebo jak vydávat zřetelné svědectví o své víře a současně umět ustoupit do pozadí ve prospěch těch, kdo potřebují naši blízkost a službu.