Ansgar či Oskar z Corbie

Ansgar se narodil v roce 801 v Corbii na řece Sommě v severní Francii, byl biskupem v Hamburku, apoštolem severu, a zvláště Dánska, zemřel Brémách 3. února 863. Byl označován jako foris apostolus, intus monacus, zvenčí apoštol, uvnitř mnich, protože v sobě nesl prvky obojího.

Byl vychován v benediktinském klášteře v Corbii, kde na přání Karla Velikého byli saští mladíci jako on připravováni na apoštolát. V roce 822 byl Ansgar poslán do Convey či Nové Corbie jako učitel do právě založeného kláštera u císařského dvora v Höxteru na Vezeře. Díky své proslulosti dostal za úkol doprovodit znovu do vlasti Haralda, uchazeče o dánskou korunu, který se jel nechat pokřtít do Mohuče.

V Dánsku jeho dílo nepřinášelo očekávané ovoce, avšak ve Švédsku, v městě Birka, se mu podařilo prosadit stavbu prvního kostela ve skandinávských zemích vůbec. Za posílení evangelizace získal po návratu do Saska svolení císařské rady k nové diecézi v Hamburku, jež se měla stát centrem evangelizace skandinávských zemí. Ansgar se stal prvním biskupem této diecéze a při návštěvě Říma v letech 831-832 mu papež Řehoř IV. udělil pallium (papežské svěcení) jako uznání za jeho dílo; při této příležitosti byl jmenován papežským legátem pro Dánsko, Švédsko a všechny severní Slovany.

Ansgar se věnoval chodu své diecéze, svému druhovi Gansbertovi svěřil misionářskou práci in loco a sám věnoval zvláštní péči výchově mladých Dánů, které shromažďoval v klášteře, jenž mu svěřil Ludvík Pobožný v Turholtu u Brugg. Tam také pozval benediktiny z Corvey. Po uzavření Verdunské smlouvy roku 843 mu však Karel II. Holý klášter odebral. Benediktini se tedy vrátili do Corvey a roku 844 normanští piráti vyplenili Hamburk – Ansgarovo dílo bylo zničeno.

Ludvík Pobožný opět zakročil a svěřil Ansgarovi biskupské sídlo v Bremách, které se posléze spojilo s Hamburkem. Od Horida, dánského krále, získal Ansgar povolení svobodného vyznání pro katolíky a vybudoval několik kostelů v severní Evropě v oblasti Jutska, Šlesvicka a v Ribe. Poté se odebral do Švédska, odkud ho ale vyhnal Gausbert. Ovšem od Olafa II. se mu podařilo získat povolení šířit křesťanství, a než se vrátil do Hamburku, předal tento úkol Rambertovi.

V roce 863, kdy Ansgar zemřel, byla křesťanská víra již pevně zakotvena ve městě Birka, na březích jezera Mälar, ve Šlesviku a v Ribe. Je patronem Švédska, 22. června 1914 byl papežem Piem X. oficiálně prohlášen za patrona Dánska, Německa a Islandu. Je zobrazován v biskupském šatu, s biskupským křížem a kostelem v Birce v ruce.

Po hesle ze Slovníku svatých manželů Lanziových přináším ukázku z legendy o svatém Ansgarovi v Rimbertově Vita Anskarii v překladu Jarmily Bednaříkové.

„Velmi svatým pánům, kterým je v lásce Kristově třeba vzdávat obzvláštní úctu a vážnost, milovaným otcům a bratrům, sloužícím Bohu v nejsvětějším klášteře korbejském, vyprošují synové a žáci otce Ansgara, požívajícího věčné blaženosti, u Pána vládců mír a spásu.

Dlouho jsme se díky milosti Boží těšili z daru dobrého pastýře (tj. arcibiskupa Ansgara), vychováváni jeho kázáními a příklady, chráněni jeho zásluhami a přímluvami /u Boha/; nyní však, zbaveni jeho přítomnosti, dobře jsme uvážili, proč je nutno naříkat nad námi i proč je třeba se radovat kvůli němu.

Tento vždy pravý ctitel Boha, jemuž bylo vzdálené veškeré špatné jednání a který žil v trvalé skromnosti a prostotě, vydává totiž o sobě zřetelné svědectví, že když byl vzat z tohoto světa, bez prodlení přišel k tomu, koho vždy s celou oddaností miloval a k němuž směřoval celou duší. Proto věříme, že se máme vskutku radovat z jeho zasloužené odměny, my se však ve své opuštěnosti musíme pokorně modlit, abychom si, zbaveni zde na zemi tak dobrého pastýře, zasloužili být nyní ochráněni Boží pomocí z nebes. Vždyť v různých tísnivých nesnázích, které prožíváme, jasně už poznáváme, co jsme ztratili, a dostatečně již chápeme, kvůli čemu máme truchlit /především/ sami nad sebou. Neboť dokud žil, věřili jsme, že nám nic neschází, protože jsme se mohli radovat z toho, že v něm samém máme vše.“