Naslouchejme obětem!

Teologický význam vyprávění o zneužívání dospělých žen v katolické církvi

„Možná se o tom, co považujeme za nepopsatelné a nevyslovitelné, dá mluvit jen šeptem, možná se o násilí, pokořování a znásilňování dá vyprávět jen zajíkavě, neboť jsou to věci bolestné a lze je odhalovat jen se studem. Ale právě proto musejí být vysloveny.“

Pro osoby postižené násilím a zneužíváním v katolické církvi je mimořádně obtížné o tom mluvit. Příliš dlouho se něco takového považovalo za „nevyslovitelné“, „nepopsatelné“, dokonce za „nemyslitelné“. Přesto mají tato vyprávění mimořádný význam, jsou součástí rehumanizace postižených, vracejí jim schopnost prožité utrpení interpretovat. Zároveň jsou tyto výpovědi nepostradatelné pro zpracování a výzkum, protože o incidentech, k nimž dochází tajně a o nichž pachatelé/pachatelky zakazují obětem mluvit, často neexistují žádné úřední záznamy ani jiné doklady, které by mohly pachatele/pachatelky později usvědčit. První oddíl následujícího článku se věnuje zprávám 23 postižených dospělých osob, jejichž výpovědi publikované v knize Vyprávění jako protest¹ (2020) vzbudily pozornost teprve léta po odhalení prvních případů zneužívání dětí a mladistvých. Druhý oddíl stručně formuluje některé hlavní poznatky z četby těchto svědectví. Zaměřuje se na dynamiku viktimizace,² systémové podmínky a podstatné prvky zpracovávání případů zneužívání. Význam a důsledky tohoto jevu v katolické církvi ještě zdaleka nejsou zpracovány, a kdyby oběti nepozvedly svůj hlas, bezpráví a násilí by nikdy nebylo odhaleno. Kdyby postižené osoby nepřekonaly svůj stud, kdyby nedokázaly vyprávět, kdyby jim nikdo nenaslouchal, znamenalo by to vítězství pachatelů. Nemlčet – v tom je síla obětí.

I. Vyprávění jako protest – odhalení a pojmenování zneužívání dospělých žen

Do roku 2010 si mnozí v německé katolické církvi mysleli, že problém sexuálního zneužívání se netýká Německa, že toto téma je akutní spíše v USA, Austrálii nebo Irsku. Masové zneužívání ze strany představitelů německé katolické církve bylo něčím nepředstavitelným.

1. Odhalení zneužívání v německé katolické církvi po r. 2010 ­(obětmi jsou nezletilí)

V roce 2010 byly odhaleny případy sexuálního zneužívání na Canisius-Kolleg v Berlíně³ a brzy bylo jasné, že se i v německé církvi kněží a řeholníci již mnoho let a na mnoha místech systematicky dopouštějí sexuálních přestupků. Němečtí biskupové vzápětí jmenovali zmocněnce pro otázku sexuálního zneužívání v církevní oblasti, probíhaly veřejné omluvy, konaly se kající bohoslužby, sepisovaly se preventivní předpisy a zadávaly odborné studie. Nejznámější německá studie (tzv. MHG)⁴ vyšla v roce 2018 pod názvem Sexuální zneužívání nezletilých katolickými kněžími, jáhny a řeholníky v oblasti Německé biskupské konference; po ní následovalo několik dalších odborných zpráv. Většina těchto publikací a studií zpracovávala písemné prameny (např. osobní spisy) a byla zaměřena zvláště na mladistvé. I proto se dlouho zdálo, jako by obětmi zneužívání byly téměř výlučně nezletilé osoby mužského pohlaví (podle MHG-studie tvořili 80% postižených chlapci) – výjimky jen potvrzovaly pravidlo. Nebralo se v úvahu, že by mohlo docházet i ke zneužívání dospělých žen, přestože je obecně (i v církvi) známo, že ve všech společnostech se obětí sexuálního/sexualizovaného násilí stávají nadprůměrně často ženy a dívky. Mezi myslitelností a viditelností je vzájemná souvislost: Je-li je v církvi něco nemyslitelné, pak je to neviditelné (a také nevyslovitelné) – a obráceně. Po roce 2018 se stala myslitelnou a vyslovitelnou skutečnost, že obětmi sexuálního zneužívaní v církvi se v obrovském počtu případů stávají mužští adolescenti (na rozdíl od dívek a dospělých žen) a že příčina tkví v systému samém. Ženy jako oběti a rovněž jako pachatelky sexuálního zneužívání v církvi zůstávaly až donedávna prakticky neviditelné.

2. Dospělé ženy jako dlouho přehlížené oběti zneužívání

Takto zúžený pohled veřejnosti na skupinu obětí sexuálního násilí v církvi se rozšiřoval pomalu, leckde až celá desetiletí po prvních odhaleních a studiích věnovaných zneužívaní dětí v církvi. O pohlavně specifickém násilí, zejména na řeholnicích, se přitom vědělo dávno před rokem 2000; už v roce 1994 a 1995 upozornily Maura O’Donohue a Marie MacDonald církevní představitele na světově rozšířené sexuální zneužívání řádových sester, na případy znásilnění a vynucených potratů. Zodpovědní činitelé ve Vatikánu nereagovali. Teprve když tyto zprávy v roce 2001 unikly na veřejnost a objevily se v National Catholic Reporter, cítil se Vatikán povinen zaujmout stanovisko, které nicméně zůstalo de facto bez zásadních důsledků. V německé oblasti vystoupila jako jedna z prvních Doris Reisinger (roz. Wagner) se svou knihou Skutečný příběh mladé řeholnice⁵ (Vídeň 2014), v níž líčí svoje zkušenosti se zneužíváním v duchovním společenství Das Werk. Televizní stanice ARTE vysílala v březnu 2019 film Zneužívané služebnice Boží,⁶ dokumentující celosvětově rozšířené zneužívání řeholnic. Jak zmíněná kniha, tak film se staly pro mnoho žen katalyzátorem, začaly své zážitky nejprve samy pro sebe označovat slovem zneužívání. Prvním krokem v tomto procesu je tedy, aby si postižené uvědomily, že byly zneužívány; druhým krokem je, aby našly odvahu o tom vyprávět. Jak je to obojí nesnadné, to si lze jen těžko představit.

3. Nevyslovitelné vyjádřit slovy

V roce 2020 vyšla kniha Vyprávění jako protest, shromažďující poprvé v německé oblasti zprávy o duchovním a sexuálním zneužívání žen v katolické církvi. Ta posunula téma do středu pozornosti. Třiadvacet žen v ní vlastními slovy líčí utrpěné rány, opakované duchovní a sexuální násilí, zneužívání moci a úřadu, manipulaci, obtěžování a nátlak, které zažily v církevním prostředí. Mezi pisatelkami jsou řeholnice i matky rodin, studentky, pastorační asistentky nebo zdravotní sestry. K popisovaným jevům docházelo v souvislosti s pastorační činností, např. při exerciciích, duchovním doprovázení, při zpovědi nebo při udílení eucharistie.

Vyprávět o násilí a zneužívání je mimořádně důležité jak pro oběti, tak pro veřejnost. Regina Heyder zdůrazňuje, že Vyprávění jako protest hraje zásadní roli při výzkumu a zpracovávání fenoménu zneužívání v katolické církvi: Rozmanitost pohledu 23 autorek umožňuje vznik induktivní teorie (grounded theory) duchovního a sexuálního násilí. Kniha je důsledně zaměřena stanovisko postižených a nechává vypravěčky mluvit vlastními slovy, což mění perspektivu vyprávění.

Zneužívání mnohdy těžce a trvale zraňuje ženy v intimní sféře duchovní a sexuální. Vztah závislosti k pachatelům/pachatelkám přetrvává někdy dokonce i po pachatelově smrti. Jedna z autorek knihy (Cornelia Berra) píše: „Přibližně 40 let po utrpěném zneužívání a teprve několik let po smrti dotyčného kněze jsem o tom dokázala mluvit a teď to mohu i napsat. Předtím jsem se toho člověka bála, měla jsem z něho strach, i když už nežil.“ Vyjádřit prožitek slovy je zároveň jediná možnost, jak učinit zločin pochopitelným pro jiné lidi a odhalit jej, jak říká Miriam Leb: „Chci prostě jenom, aby už církev nebyla slepá.“ Hovořit o tom vyžaduje od žen značné přemáhání, je to spojeno s pocitem studu a viny – proto mnohé mlčely tak dlouho. „Stud vám zacpává ústa. Ve chvíli studu oněmíte.“ (Lea Schneider)

Avšak jakmile začnou být činy v celé své drastičnosti popisovány a nazývány pravým jménem, jakmile jsou pro utrpěné násilí a bezpráví nalezena slova a pojmy, v tom okamžiku přebírají vyprávějící osoby moc interpretovat i období vlastního života, kdy byly pod mocí druhých. „Nepopsatelné“ lze opravdu popsat, a tím vytáhnout zločiny z temnoty tabuizace na světlo. Poslední slovo nemají pachatelé/pachatelky ani ututlavači a překrucovači zločinů, nýbrž oběti samy. Jejich slova dávají událostem tvar, jejich vyprávění dostává funkci: „Když o svých zážitcích vyprávím, stávají se skutečnou a živou součástí mého života.“ (Anna Althaus) Zároveň znovu roste suverenita obětí: „Čím více jsem se identifikovala s prožitými událostmi, tím větší odstup jsem k nim získávala, tím lépe se mi dařilo vymanit se z jejich vlivu. Provázejí mne Ježíšova slova: ‚Pravda vás osvobodí.‘ (J 8,32)“ (Katharina Hoff)

II. Epistemické a teologické poznatky z četby knihy Vyprávění jako protest

Díky svědectvím postižených osob v knize Vyprávění jako protest se veřejnost konečně dovídá o příliš dlouho tabuizovaném a ze studu zamlčovaném násilí, které už nelze přehlížet. Tyto zprávy mají jak dokumentační význam, neboť ukazují široké spektrum zločinů spáchaných na dospělých ženách, tak také epistemickou funkci, neboť prohlubují znalosti o zneužívání dospělých osob v katolické církvi a odhalují, resp. identifikují jeho četné (skryté) vzorce pro další výzkum. Některým z těchto faktorů se věnují následující odstavce.

1. Primární a další viktimizace

Církev a její pastorační aktivity neposkytují bezpečné prostředí, kde by se ženy mohly cítit bezpečně. Ženy jsou vystaveny ze strany pachatelů/pachatelek nejen tzv. primární viktimizaci, tj. zneužívání a jeho bezprostředním (psychickým, duchovním, finančním, fyzickým) následkům, jako je např. těhotenství, nýbrž i tzv. sekundární viktimizaci ze strany širšího okolí nebo zodpovědných osob, tj. následkům zprostředkovaným (psychickým, duchovním, finančním, fyzickým) – je jim např. připisována spoluvina nebo se setkávají s odmítavou reakcí církevních funkcionářů. „Zažila jsem jednání katolických představitelů, které bylo vlastně bojem proti postiženému. Jako ‚úplně bezvýznamná osoba‘ nemohu čekat, že se bude se mnou zacházet spravedlivě, lidsky a citlivě.“ (Susanne Gerlass) Dost podstatnou roli v souvislosti se sekundární viktimizací hrají i teologické koncepty pohlaví a epistemické nespravedlnosti, jimiž jsou oběti stále znovu viktimizovány. Ututlávání a nedostatečné objasňování vycházejí z téže logiky jako činy samy a mohou být stejně zraňující. V neposlední řadě mluví ženy o komplexní klerikálně-patriarchální logice moci: Setkávají se často s mnohem menší důvěrou než mužští církevní pachatelé. I proto dávají mnohé ženy přednost anonymitě. Sestra Pauletta Fabrizius píše: „Ani slůvkem jsem se o tom nezmínila. Až dodnes. Komu jsem to také mohla říct? Kdo by mi uvěřil?“ Většina žen doufá, že jejich utrpení bude uznáno, nicméně příliš často zažily a zažívají zklamání.

2. Mocenské poměry, závislosti a systémová zranitelnost

Ke zneužívání dochází především tam, kde existuje mocenská nerovnost a závislost, kde je právo pro různé lidi různě dosažitelné nebo kde panuje ekonomická nerovnost. „‚Mezi řeholníky a námi světskými byl zřetelný ‚třídní rozdíl‘. Neměli jsme sebemenší právo spolurozhodovat, a to ani ve věcech týkajících se nás samých.“ (Iris Giovanetti) Protože pachateli v církevním prostředí jsou většinou kněží, resp. představení/představené řádových společenství a ke zneužívání dochází často v souvislosti s pastorací (s duchovním doprovázením, zpovědí), je zjevné, že sexuální zneužívání v církvi nelze nazírat odděleně od zneužívání spirituálního. Při pastoraci se rodí často hluboký důvěryplný vztah, nezřídka vzniká emocionální nebo duchovní závislost. „Byla jsem lapena a už jsem se nebránila; vyzpovídala jsem se mu do telefonu. To byly poslední dveře, které jsem si sama zabouchla, totiž možnost vypovědět to všechno nějakému jinému knězi.“ (Sestra Maria Gärtner)

Zprávy publikované ve Vyprávění jako protest zřetelně ukazují, že vztahy vzniklé při pastoraci se vyznačují vysokou zranitelností. A nejen to, církev právě oblastí pastorace produkuje kontexty, v nichž jsou lidé systémově vystaveni možnosti zranění. Vyprávění v této knize ozřejmují nejen, jak výrazné jsou tyto souvislosti, nýbrž i to, že pro oběti neexistují ani právní obranné mechanismy, ani institucionální východiska. „Psala jsem různým osobám, které se zabývají zneužíváním v církvi, a prosila jsem je o pomoc – marně. Výsledkem byl neformální rozhovor s představeným, který celou záležitost zametl pod koberec.“ (Petra Niemeyer) Jsou-li pachateli kněží, často se projevuje to, co MHG-studie nazývá klerikalismem; buď jako autoritářská a dominantní arogance pachatele, nebo neschopnost oběti pachateli jeho čin vytknout. „Na to jsem měla příliš velký respekt před jakýmkoli knězem, to bych nikdy nebyla dokázala.“ (Katharina Hoff)

Církev dlouho a naivně považovala pastoraci za oblast idylické, blahodárné blízkosti, mnohdy necitlivě ignorovala mocenskou dynamiku, která se v těchto vztazích nevyhnutelně projevuje. „Je pro mě nepochopitelné, co se dělo při zpovědi! Při zpovědi nebo při duchovním doprovázení dává člověk nahlédnout do vlastního srdce, což už samo o sobě může být dost těžké.“ (Lisa Schäfer)

V konkrétních, částečně intimních situacích při rozhovoru mezi dvěma (profesionálně, teologicky, psychologicky atd.) nerovnými osobami nikdy nemůže vzniknout vztah „rovného s rovným“; představa, že k sexuálnímu kontaktu dochází se souhlasem, je proto značně zjednodušující. Teprve nedávno se v příslušných debatách začalo mluvit o asymetrickém, pro pastoraci typickém vztahu mezi pastoračním pracovníkem/pracovnicí a doprovázenou osobou. Zvlášť významný je list německých biskupů Pastorace jako tlukoucí srdce církve (2022), v němž biskupové jasně říkají:

„Sexuální kontakt, k němuž došlo v souvislosti s pastorací prováděnou profesionálně, resp. s biskupským pověřením, v žádném případě nelze označovat za uskutečněný se souhlasem ani tolerovat. Neboť k pastoračnímu vztahu podobně jako k jiným profesionálním vztahům (pedagogickým, medicínským či terapeutickým) patří mocenská nerovnost, a tím závislost, přičemž pastoračnímu pracovníkovi je připisována autorita, schopnosti a kompetence, jež mají být ku prospěchu tomu, kdo pastorační pomoc vyhledává.“

3. Duchovní a sexuální sebeurčení

Zprávy v knize Vyprávění jako protest ukazují, že centrálním bodem při definování zneužívání dospělých osob je právo na duchovní, resp. sexuální sebeurčení, tedy duchovní a sexuální autonomie. „Začal ve mně narůstat vnitřní odpor proti té obrovské moci, kterou nade mnou měl, a také proti tomu povinnému uctívání. K Bohu jsem chtěla přistupovat svobodně, ne pod tlakem.“ (Sestra Maria Gärtner) Spirituální právě tak jako sexuální zneužívání lze definovat jako porušení práva na spirituální, resp. sexuální sebeurčení nebo také jako násilné vniknutí do duchovní, resp. sexuální intimní sféry jedince. Problém spočívá v tom, že katolická církev ve své sféře žádná práva věřících na sebeurčení neuznává, ani v oblasti sexuality, ani v oblasti spirituality.

Přepracovaná forma církevního trestního práva z roku 2021 stanoví, že sexuální zneužití nezletilých jedinců a trvale rozumově nezpůsobilých osob se již nepovažuje za porušení povinnosti vyplývající z klerikálního stavu, nýbrž spadá pod trestné činy proti lidskému životu. V případě zneužití dospělé osoby to však takto paušálně neplatí. Církevní právnička Judith Hahn píše:

„...pokud se sexuálního násilí dopustí klerik vůči dospělé osobě, je to nadále považováno především za problém celibátu (c. 1395 § 3 CIC/1983). Znásilnění a sexuální nátlak s použitím fyzického a psychického násilí, včetně duchovního zneužívání nejsou [podle nového trestního práva, pozn. autorky U. L.] nově kvalifikovány.

Jasně vidíme, že ochraně práva na sexuální sebeurčení „věnuje církevní trestní právo dodnes málo pozornosti. Sexuální násilí, jehož se duchovní dopouštějí na dospělých, zákonodárce nadále pokládá za problém disciplinární, čímž dává najevo, že sexuálnímu sebeurčení jako aspektu lidské důstojnosti nepřiznává žádnou speciální hodnotu.“ (Judith Hahn)

Z hlediska státu může tedy osoba uplatňovat právo na sexuální sebeurčení (§§ 174nn StGB⁷), ale podle církevního trestního práva nikoli. „V diskusi o zneužívání je přesto nutno právo na sebeurčení předpokládat, má-li být tato diskuse vedena smysluplně“ (říká Doris Reisinger), což platí pro diskusi jak o sexuálním, tak o duchovním zneužívání v katolické církvi. I to vyplývá ze zpráv postižených zcela jasně: Právo na duchovní a sexuální sebeurčení musí být právě v církevním kontextu bezpodmínečně chráněno – nemělo by být nutno je teprve aktivně hájit.

4. Od zranění k rezistenci. Vyprávění dává prožitkům význam

Zprávy postižených ukazují, jak obrovské následky mohou mít zásahy do tělesné, emocionální nebo spirituální intimní sféry, zejména dochází-li k nim v kontextu duchovního života. Jedna z obětí otevřeně popisuje účinky znásilnění:

„Už při tomto prvním přečinu jsem si jasně uvědomila: Jsem beznadějně ztracena, jsem mu bez milosti vydána. Začala jsem se bát, nekonečně jsem se styděla, litovala jsem se, pohrdala jsem sebou, trestala jsem se, nenáviděla jsem se, měla jsem sebevražedné myšlenky – to trvá dodnes.“ (Katharina Hoff)

Každý z případů popisovaných v knize Vyprávění jako protest souvisí se spirituálním násilím. Pisatelky líčí verbální sexualizované útoky právě tak jako brutální znásilnění, k nimž docházelo při exerciciích nebo při přípravě na manželství:

„Už jako velmi mladá jsem poznala, že církev se dívá na ženu jako na pramen hříchu. Jeden kněz mě opakovaně vyšetřoval, aby zjistil, kde přesně se tento pramen nachází. K vyšetřování a k mému očišťování, které přece jako žena ‚nutně potřebuji‘, přitom používal svůj penis.“ (Saskia Lang)

I ženy, která zažily spirituální zneužívání, popisují své utrpení přesvědčivě a naléhavě: Nedůvěřují samy sobě, svým pocitům a svému svědomí, jsou sociálně izolovány, protože pachatelé/pachatelky je ovládají a činí si nároky na jejich čas i finance. Proti této manipulativní strategii jsou oběti bezbranné: „Tvoje duše je lapena v síti a nemůžeš dělat nic, musíš to snášet.“ (Monja Ohle) Mnohé z nich po léta, ba celá desetiletí bojují o pouhé přežití, nedaří se jim situaci zpracovat a získat jistotu: „Co jsme musely vydržet, že jsme to vůbec přežily, je prostě neuvěřitelné.“ (Momo Eiche)

Některé ženy v oněch textech říkají, že se svými zážitky už vyšly na veřejnost, že se svěřily pastoračním pracovníků/pracovnicím, představitelům církve nebo psychologům. A ne vždy se setkaly s empatií. Popisují, jak fungují mechanismy sekundární viktimizace, vypovídají, že činy pachatelů byly zlehčovány a bagatelizovány, že viníkům byla projevována sympatie či soucit, zatímco jim, obětem, byla připisována spoluvina. Přesto se těchto třiadvacet žen odvážilo vyprávět. Vědí, jak riskantní to je, jedna z nich (Monja Ohle) mluví zcela jasně o „strachu z nového ponížení“. Přesto tohle riziko spojené s knihou na sebe vzaly, i když pod pláštíkem pseudonymu. Musejí důvěřovat, že je čtenáři budou brát vážně, že jejich příběhy vyvolají empatii; samy už nad vytištěnými slovy nemají kontrolu, nemohou je vzít zpět. Znovu se vystavují ranám, a přece je to tentokrát jiné, protože tak činí dobrovolně. Pro mnohé z nich je mimořádně důležité, aby svým vyprávěním dosáhly něčeho pozitivního, aby jejich svědectví mělo léčivou funkci. Některé by např. chtěly informovat veřejnost o souvislostech zneužívání, a tak zabránit dalším obětem, jiné apelují na další, dosud mlčící postižené. Všem je jasné: Nebudou-li přečiny popsány, budou nadále „nepopsatelné“ a jejich oběti zůstanou se svou bolestí samy.

III. Závěr: síla vysloveného

Tak jako nikdo nemá povinnost vypovídat, mají postižené osoby právo nemlčet. Nezáleží na tom, o jak dávné činy jde, je jedno, jak nedokonalá a zajíkavá jsou slova, jimiž jsou popisovány. Jakmile oběti vypovídají, mají právo být slyšeny. Ženy, které v knize Vyprávění jako protest učinily „nepopsatelné“ popsatelným, se odvážily něčeho mimořádného. Dokázaly prolomit mlčení, které jim pachatelé, ututlavači a zlehčovatelé (obou pohlaví) ukládali a které ony samy pod tíhou studu a viny považovaly za neprolomitelné. A zpochybnily ty teologie, které nejsou na straně obětí (srov. Gaudium et spes 1). Tím jsme se ovšem ještě zdaleka nepřiblížili tomu, co teologicky, antropologicky, liturgicky nebo z hlediska teologie úřadu přesně formuloval Ottmar Fuchs: Násilím zraněné a zneužité tělo – právě tak jako spirituálním násilím zraněná a zneužitá duše – je „oním prapůvodním, nepomíjitelným sídlem teologie“. Je nejvyšší čas, aby se s tím teologie a církev konečně vyrovnaly.

Z časopisu Concilium 2023/4 přeložila Helena Medková