28. neděle v mezidobí B

(2009)

RCL, komplementární verze Am 5, 6-15; Ž 90, 12-17; Žd 4,12-16, Mk 10,17-31

Učedníci dobře pamatovali Ježíšovo přesvědčení mockrát a hlasitě vyjádřené, že totiž o spáse každého v božím lidu rozhodne, zda ten který nebo ta která dokáže či nedokáže věřit, důvěřovat evangeliu. Té dobré zprávě v Ježíšově versi, ne jiné a opravdu důvěřovat. Třeba jako děti dokážou. Nebo třeba ta pohanka, která dokázala důvěřovat Ježíšovi i poté, co jí dost příkře odmítl. Nebo Marta, Lazarova sestra, která správně namítala, že Lazarův hrob není vhodné otevírat, protože mrtvola už páchne.

Těžko se důvěřuje Ježíšovu slovu o majetku: Prodej vše a rozdej chudým, přestěhuj svůj poklad do nebe a tvé srdce tam poběží samo. Potřebujeme majetek, abychom mohli být dobří. Provozovat školy, špitály, boží stánky. Kdyby se snad ukázalo, že to Ježíš myslel podobně jako zbožné fráze z obvykle slýchaných kázání, už by to přišlo dost draho. A tak mládenec a my s ním snadněji věříme Ježíšovi, že třeba ctít rodiče. A že se nemá krást, zabíjet – zbožní lidé jsou slušní lidé.

V oslovení i v modlitbě se snadno a beztrestně říká lecjaká lichotka. Však to známe také; i my bez obtíží oslovujeme papeže coby Svatého Otce, ač je to oslovení vyhrazené liturgicky Bohu našich mší. Mládenec bez rozpaků osloví Ježíše jako DOBRÉHO, třebaže je to atribut vyhrazený Bohu. Jenže když se odváží Ježíš radit mládenci cosi obtížného, pak se stane osudně děravou důvěra v božského učitele a jeho učení coby euangelion. Snadněji se poslouchá Ježíšovy rady v tom, co bychom dělali i bez jeho doporučení, v tom, co změnu smýšlení nevyžaduje.

Ježíš tvrdí, že důvěra víry přestěhuje třeba i horu do moře, přestěhovat poklad do nebe je snazší úkol. Ježíš dokáže před nás občas předestírat i hodně obtížné nápady. Ale protože našemu mládenci de facto chyběla ta důvěra v Ježíše, nevšiml si detailu, který zahlédne právě jen víra: ten požadavek klade Ježíš tak, že se při tom na nás dívá s láskou. Mládencovo srdce podobně jako naše je však vždy tam, kde máme svůj poklad. Takto je člověk stvořitelem utkán a životní zkušeností v tom utvrzován; je to důležitý faktor lidské existenciální stability.

A tak v důsledku téže chybičky – chybějící důvěry resp. víry evangeliu - stane se snadno, že dojde i na tvrzení dnes čteného úryvku z listu k Židům: Slovo Písma se stane slovem Božím, a to Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat.

V takové náladě zní prapodivně Amosovo vybízení: Dotazujte se Hospodina a budete žít! Přesto právě tak zní doporučení proroka. Držme se toho, co vyznáváme, radí nám Písmo. Klíčem Ježíšova eschatologického úspěchu navzdory prokletí křížem je jeho poslušnost zarámovaná kenozí.

Poslušnost na Ježíšův způsob je - podle Písma – branou k boží náruči, k neodvolatelnému už rozhodnutí božímu: Toto je můj milovaný syn, toho poslouchejte.

A známý příslib: „stokrát víc vezme“ by nás měl každého a každou osobně varovat, abychom si tak snadno nenamlouvali, že svou zbožností a dobrými skutky bereme vážně Ježíše evangelia a jeho životní zkušenost s basileia, s královstvím Otce skrze Syna-Logos v Duchu. Ta zkušenost zní: „Není nikoho, kdo by opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium, aby už nyní, v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více.“ Dostáváme snad někdo stokrát víc těch laskavých božích darů, o kterých je v evangeliu řeč? Ne? Pak je zřejmé, že jsme ještě neopustili své poklady, mají nás bezpečně v moci, naše srdce do s-míření s Kristem evangelia do boží vlády zatím nemíří.