30. neděle v mezidobí B

(2006)

RCL Jb 42, 1-6.10-17; Žd 7, 23-28; Ž 34, 1-8.(19-22); Mk 10, 42-52

po prvém čtení

Rád bych na to přečtené upozornil přítomné dorostence. Je tam pro ně důležitá okolnost. Aspoň si to myslím. Když jsem byl podobně starý nebo mladý jako vy, také jsem měl nějaké představy o Bohu a o tom, co ode mne Bůh očekává. Řeknu rovnou, že ty představy mířily spíš vedle než do černého. V tom se od dospělých nelišíte, i o nich to platí v plné míře. Ale aspoň někteří z těch mýlících se dospělých už vědí, že se netrefují dost přesně a jsou proto ve svém vztahu k Bohu pokornější. Ne na oko, ale doopravdy. Bůh je hodně jiný, než naše představy o něm.

Dost je i mezi křesťany takových, kteří s tím faktem zápolí hodně nešikovně. Někteří dělají školáckou chybu, když tu a tam přistihnou Boha, ke kterému se modlili nebo kterému to nebo ono obětovali, že se podle toho nechová. Takového Boha potrestají nezájmem.

To je logika pubertálního období, ale dětský ideál Boha jako velmi milované hračky přetrvává u leckoho až dlouho do dospělosti. Dospívající mládež také trestává své rodiče, když se otec nebo matka nechovají podle jejich představ o tom, co je fair a co by se mělo ocenit a co prostě jakoby přehlížet. Nic nového pod sluncem.

Když puberta po létech zápolení pustí z náruče takové mládě, mladého muže či mladou dámu, mnozí znovu objeví své rodiče. Objeví jejich dobré i špatné rysy, s větší pokorou a s větší vděčností, že to dopadlo aspoň tak. Pokora je totiž právě ochota vidět pravdu, jaká je.

S objevováním reálného Boha je podobné jako s objevováním rodičů a konec konců všeho ve světě, ve kterém žijeme.

Napřed máme představy a předsudky. Kladné i záporné předsudky. Pak trucujeme nebo naříkáme, že realita se od našich představ tolik liší. A nakonec– ale po tom sáhnou jen ti moudřejší - smíříme se s realitou. Tím teprve umožníme sami sobě vidět reálně.

Příběh biblického Jóba k tomu hodně napoví. Napřed měl Jób jistotu, že Bůh je pašák, protože mu dal takové bohatství a štěstí. Pak si myslel, že Bůh je hnusně nespravedlivý, a nahlas mu za to hodně barevně nadával. Ale pak přišla i ta vzácná chvíle, kdy Jób zpokorněl. Říká to pak moc hezky:

„Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám. Rač mě vyslyšet a nech mě mluvit; budu se tě ptát a poučíš mě. Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem.“

A ještě něco: Smí–li starý člověk radit mládí, radím toto: Nenaslouchejte tomu všemu jako náboženským formulkám, ale jako osobní zkušenosti někoho, kdo vaši cestu prošlapával dávno před vámi. Správně vyložená osobní zkušenost má ohromnou sílu: Dokázala například změnit Jóbův osud, protože radikálně vyčistila Jóbovu víru.

Víra o které je řeč, to není balík ideologie, nějaká nauka, ale způsob, jak se stavíme k některým lidsky důležitým vztahům. Vůbec ne samozřejmý způsob. Ne každému je to umění věřit nabídnuto a ne každému je dostupné. Spíš je to jako třeba s nadprůměrným hudebním cítěním; je to opravdu dar, který můžeme a nemusíme dostat.

Pokud takový dar z boží ruky přijmeme, vyplatí se snažit se usilovně tomu porozumět. K tomu nám může náboženství hodně napovědět, ale něco pochopíme jen na vlastní kůži. O tomhle je vlastně celá Bible. I ta má spoustu podnětů pro náboženství a další spoustu podnětů pro ty, kteří dostali chuť jít ještě dál, než vede náboženství.

po evangeliu

Ježíš dnešního příběhu z evangelia kupodivu nemíní shrábnout slávu zázračného lékaře. Ani pro dobro věci, ani z propagačních důvodů. Ježíš se tu chová jako služebník všech, včetně toho žebráka. Někdo křičí – a Ježíš se zastaví, chce s ním mluvit. Jako kdyby tu Ježíš byl pro žebráka a ne naopak. To jsou důležité brýle, kterými třeba číst dnešní biblické poselství. U Marka je totiž příběh zařazen právě hned po napomenutí, jak zacházet s mocí.

Když Bible hovoří o víře, není tu řeč o nějakém balíku pravd nebo dokonce balíku mravních zásad. Víra podle evangelia je spíš naladěním bytosti než zásobárnou pravd a idejí; není složitá, ale je přístupná každému, třebaže ne každý ji v praxi dostane. Takové plnohodnotné víry byl hned na místě schopen ten žebrák, který nikdy neměl katechetu ani jiné školy a do chrámu měl vstup zakázán.

Ta víra byla jistě velmi jednoduchá, možná jen pouhé seménko každé víry, konkrétně: umění opřít se o někoho mocnějšího než já, ale s důvěrou jeho slibu, že ten mocný je a bude na mojí straně.

Ježíš takovou víru označil jako faktor pro naši budoucnost nejdůležitější: slepému otevírá oči například. Je to postoj dítěte vůči rodičům – aspoň zpočátku. Důvěřuje, a proto spoléhá. A proto se cítí bezpečné. A proto je to dítě vůbec schopno se positivně vyvíjet.

Dnešní příběh zároveň naznačuje, že není řeč o jakékoli schopnosti důvěřovat. Má zůstat i v dospívání a dospělosti dětsky solidní, ale nikoli infantilní, ani krátkodechá. Jsou lidé, kteří podobně věří třeba moci peněz. Nebo moci násilí. Nebo věří známostem. Nebo sebeprosazení. I taková víra pomáhá, ovšem nikoli do božího království, je na to krátkodechá. Komu na tom rozdílu záleží, měl by dávat pozor, ke komu jej jeho víra vede. Každý budeme mít jen takového osudového spasitele - zachránce, kterému jsme schopni důvěřovat.

Také náboženské společenství mívá v té věci předsudky. Věřit prý znamená plnit náboženské povinnosti a morální závazky. Kdo věří, zachovává Zákon, říkali v Ježíšově době zbožní Židé. Kdo věří, zachovává desatero, tvrdí dnes křesťané. Kdo věří, poslouchá církevní přikázání, přidávají katolíci: chodit ke zpovědi, chodit na mši, slavit svátky, v určený den se postit. Ovšem dnešní příběh uzdravení žebráka dokládá něco docela jiného. Ten žebrák zbožný nebyl, jako prý Bohem poznamenaný nesměl do chrámu, i kdyby chtěl.

Mravnost je projevem našeho vděku, nikoli metoda, jak si zavázat Boha, aby nás soudil milosrdně. Podobně je to v mezilidských vztazích: Bližní má přednost před vlastním já ne proto, že si to tak křesťanské náboženství přeje, ale proto, že láska se děje právě až tam, kde ta přednost funguje.

Víra nekouzlí magickými průpovídkami. Víra zachraňuje tím, že když člověk v tísni nebo v maléru velmi stojí o pomoc, nepřehlédne Boha, který nám přichází vstříc. Naším spasitelem se stane ten, koho jako zachránce vyhlížíme.

Náboženská zkušenost radí Boha si včas nějak zavázat, třeba zásluhami nebo ctnostmi. Je to jen statisticky pravdivé. Ostatně: žádná statistika nemůže potvrdit jednotlivci, co se určitě stane. Platí jen jako větší nebo menší pravděpodobnost výsledku při posuzování velmi mnoha případů. Kniha o Jóbovi varuje, že Hospodin uvažuje docela jinak než naše statistiky.

Jak všichni čtenáři Bible vědí, Jób byl po všech stránkách skvostem. Ale ani tenhle křišťálově vzorný Jób nemohl pohnout nespravedlností svého osudu ani o milimetr, dokud ve svém vědomí patřil mezi ty zasloužilé. Až poté, co porozuměl, že vše dobré v minulosti bylo jen a jen milosrdenstvím, může mu vše být znova vráceno, protože pak je šance, že už mu to neublíží.

Kdekdo mnohem méně poctivý a zbožný bývá přesto přesvědčen, že má na vstup do ráje prostě nárok, protože každý zasloužilý prý má na boží shovívavost prostě nárok. Takhle uvažují nejen sebevražední muslimové, my křesťané to umíme také.

Předminulou neděli byla v Písmu řeč o tom, jak se může zkomplikovat posledních pár metrů cesty do božího království. Byla řeč o velbloudu, který se nedokáže protáhnout úzkou vstupní brankou jeruzalémských hradeb (jmenovala se prý: „Ucho jehly“).

Majitel velblouda nejel do věčnosti s prázdnýma rukama, vezl objemné náklady užitečných věcí. Možná i dobrých skutků, zásluh, ctností, manželské věrnosti, péče o staré rodiče. Existuje totiž i jiné nebezpečné bohatství než to hmotné – bohatství duchovní. Ale projeví se prostě jako bohatství a velbloud neprojde.

Žebrák beze jména, říkali mu jen „syn starého Timáje“, vejde uchem jehly snadno. Vejde a v nové situaci nezabloudí, protože jde za Kristem: šel za ním, připomíná Marek. To udělá jen ten, kdo má odvahu důvěřovat Ježíšově životnímu stylu. Ten styl není zrovna stereotyp ani móda, nikdy nebyl.

Ježíš takové žadatele o záchranu vede. Je velmi důležitým znamením, že správný zachránce, správný spasitel zachráněnému nepanuje, ale slouží mu. Vzdává se zcela programově krátkodechých výhod moci nad druhými, jak to výslovně Ježíš od svých učedníků vyžadoval.

A tak umění sloužit napoví i každému z vás, jestli váš duchovní vůdce uvěřil Ježíšovi, anebo nějakému jinému šlechetnému náboženství.

Někteří kněží si rádi namlouvají, že panují ne kvůli sobě, ale kvůli representaci Boha nebo církve. Nebo si nárokují vládu pevné ruky z důvodů pedagogických. Nejen Ježíš, ale už autor knihy Jób a nakonec i autor listu k Židům doporučují jinou strategii.

Také Jób byl bohatý hmotně i duchovně. Byl šéfem, v patriarchální společnosti to automaticky znamenalo být zástupcem božím. Takový měl kněžskou roli v pracovní náplni. Ale Jób zvládl kněžskou roli úspěšně až poté, co radikálně zpokorněl. Četli jsme, že Jób přiznává nahlas:

„Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem.  Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu." Když Hospodin domluvil k Jóbovi, řekl Elífazovi Témanskému: „Můj hněv plane proti tobě a oběma tvým přátelům, protože jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Jób.  Vezměte tedy za sebe sedm býčků a sedm beranů a jděte k mému služebníku Jóbovi. Obětujte za sebe zápalnou oběť a můj služebník Jób ať se za vás modlí. Já ho přijmu milostivě a nepotrestám vás za vaše poblouzení, že jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Jób."

List k Židům dnes zase připomněl, že jen jeden v  roli velekněze zůstává nepřekonatelně správný a zároveň plně dostačující: ten Ježíš, který ani není obětníkem, ale sám sebe vydává potřebám druhých a do svého testamentu dává, abychom to dělali také tak na jeho památku.

Ježíš nesháněl dary pro chrám, ani zásluhy pro nebe. Ježíš sám byl obětí, aby dodal odvahy těm, kdo budou obětmi holokaustů všech barev a příchutí, jaké nám dějiny lidstva registrují.

Nikdo ať nepodléhá lacinému omylu, že je řeč o jakýchsi druhých. Je tu řeč nejen pro nás, ale také o nás. Každý z vás byl pokřtěn nebo pokřtěna také do služby kněžské. Zůstává otázkou, do jaké míry dokážeme Kristu Ježíši důvěřovat.