Johannes Kepler

Johannes Kepler (1571-1630) pochází z okolí Stuttgartu, z evangelické rodiny. Připravoval se na povolání kazatele; nejprve na evangelickém gymnáziu, pak na univerzitě v Tübingen. Tam jej zaujala astronomie; jeho profesor astronomie byl znalcem Koperníka. Kepler se stává učitelem matematiky na evangelickém gymnáziu ve Štýrském Hradci a roku 1595 dokončuje spis „Kosmografické mystérium“.

Slunce je středem vesmíru, neboť je „sídlem duše, která pohybuje vesmírem“, což je původně myšlenka antického pýthagorejce Aristarcha. Planety (včetně Země) obíhají kolem Slunce po kruhových drahách. Poměr velikostí oběžných drah jednotlivých planet Kepler dedukuje z pythagorejských úvah o harmonii vesmíru. Mezi dráhy šesti známých planet vpisuje jednotlivá „dokonalá“ geometrická tělesa. Takto určené poměry velikostí drah planet se od skutečných liší jen nepatrně. Tycho Brahe však Keplera napomíná, aby nehledal apriorní geometrické řešení, ale aby vycházel z pozorování.

Ze Štýrského Hradce je Kepler vypovězen a roku 1600 přichází do Prahy. Stává se pomocníkem Tychona Brahe. Zde píše „Pevnější základy astronomie“ (započaté Tychonem); optický spis „Poznámky k Witelovi“ a své hlavní dílo „Astronomie nova“ i „Rozpravu s Galileiho hvězdným poslem“.

Kepler byl odpůrcem dobového pojetí astrologie. Známý je jeho výrok: „Kam by se poděla ctihodná matka astronomie, kdyby ji její bláznivá dcera astrologie neživila.“ Kepler se staví proti předpovídání budoucnosti a chce se omezit na astrologický popis dispozic světa, se kterými člověk přichází na tento svět. Staví se i proti možnosti přímého fyzikálního působení planet na Zemi. Působnost aspektů chápe jako harmonii kosmických sil. Zavádí i několik nových astrologických aspektů a zkouší je v horoskopech.

V díle „Tertius interveniens“ Kepler definitivně rozlišuje mezi astronomií a astrologií, Obě tyto vědy se zabývají optickými jevy na obloze a jejich výkladem. Astronomie se soustředí na pozorování a na jeho matematicko-fyzikální výklad, včetně předpovědi pozic planet výpočtem. Astrologie vykládá aspekty jako zvláštní optické jevy vyjadřující harmonii světa. Působnost aspektů je působností harmonie, zjevením síly harmonie. Astrologie nepředpovídá, ale popisuje dispozice světa v daném okamžiku a v daném místě a dispozice člověka, který v těchto okolnostech přichází na svět.

V „Nové astronomii“ Kepler geniálně spojil empirické východisko „a posteriori“ (z pozorovaných pozic planet) s intuicí kosmické harmonie „a priori“. Vyjádřením známých zákonů o pohybu planet dal základ novověké astronomii, která se stala vzorem novověké vědy.

Keplerovým prostřednictvím se do novověké vědy dostala část pythagorejských motivů hledání harmonie vyjádřené názorným číselným poměrem. Tato tradice později zdánlivě splyne s myšlením založeným na nenázorné (ale obecné) formě arabské algebry. Kepler ukázal, že vědecké poznání může souviset s hledáním krásy.

Kepler je fascinován tím, jak hmota sama tíhne ke geometrické formě. Zkoumá vločky sněhu a krystaly. „Forma“ pro něj už není metafyzickou kategorií. Tíhnutí k formě je vnitřní vlastností hmoty. Hmota touží po dokonalosti a nabývá tvar.

Po dvanácti letech Kepler odchází z Prahy. Má spory s vlastní církví, ale nepřijímá nabídky jezuitů, aby svobodně bádal v jejich službách. V posledních letech života se živí jako Valdštejnův astrolog, k čemuž jej kvalifikoval velmi úspěšný horoskop už z roku 1608.

Keplerovy životní i myšlenkové osudy jsou nejlépe vyjádřeny větou z jeho úvodu k vlastnímu horoskopu: „Tento člověk se narodil s údělem mařit převážně čas nejobtížnějšími úkoly, před nimiž jiní s bázní couvají.“ To o sobě napsal roku 1597. Přes nepochybnou výstižnost této „předpovědi“ a přes ještě zjevnější úspěšnost jeho astrologických předpovědí pro Valdštejna se však Kepler astrologickému předpovídání vyhýbá. Ostatně: ona úspěšná „předpověď“ ve vlastním horoskopu je spíše popisem osobnosti než pravou předpovědí.

V českém překladu vyšly tato Keplerovy spisy: Hvězdný posel / Rozprava s Hvězdným poslem; Sen neboli měsíční astronomie; O šestiúhelné sběhové vločce – poutavé čtení o „ničem“; Dioptrika; Nová astronomie; Nové stereometrické výpočty vinných sudů: Stereometrie Archiméda.

Čerpáno z textů Zdeňka Kratochvíla o Johannu Keplerovi