(2009)
Římský lekcionář Jr 31, 7-9; Mk 10, 46-52
Dnešní příběh slepého syna Timajova nabízí cosi zásadního: víra uzdravila a uzdravuje. Pochopitelně nikoli jakákoli víra. Je tu řeč o uzdravující moci víry v evangelium.
Vírou rozuměla Ježíšova doba a Ježíš s ní schopnost důvěřovat a spoléhat se. Tak třeba důvěřovat Bohu, který se zachová někdy nepochopitelně jinak, než člověk čeká. A spoléhat se na jeho milostivost a smlouvu navzdory zkušenosti vyhnanců nebo tváří v tvář pobíjení proroků a lidí nevinných, prznění dětí nebo přírodních katastrof. Taková víra vůbec není laciná, náš Pán velmi mnoho investoval do toho, aby evangelium o příchodu boží vlády bylo a zůstalo zprávou nadčasově dobrou, útěšnou.
A svého druhu je i schopnost důvěřovat, že to, co zní z Bible v některém okamžiku našeho osudu dokonce hrozivě, i to že je zpráva dobrá. Umění důvěřovat na správném místě a ve správný čas – to je umění otevírat poklady. Nejen zdraví, ale i zdraví třeba. Je proto užitečné rozumět, jak se taková víra Ježíšem pochválená vlastně děje a co jí eventuálně hubí.
Ten slepý žebrák překřikující hluk kolem něho se valícího zástupu neútočil na nebesa modlitbou zbožných židů. Ani stopa po našich vycizelovaných formulích, kterými jsme my dnes zvyklí vyznávat víru a odlišovat ji od víry jiných. Zato Bartimajos nahlas deklaroval, že v Ježíšovi uznává proroka přicházejícího božího království. Odhodil třeba plášť – ten byl jeho domem, jeho střechou nad hlavou – a ještě chudší než před chvílí se belhal vstříc Ježíšovi vydán na milost i nemilost. Přitom zástup kolem Ježíše jej nevítal přátelsky, sytý hladovému nevěří, říká i dnešní přísloví. Ze zástupu žebrákovi vstříc zaznívaly i hlasy nevlídné, že aby neobtěžoval a nekazil euforické chvíle Ježíšovy přítomnosti svým křikem a vůbec svojí ubohostí. Naštěstí ze zástupu zněly i hlasy těch, kdo Bartimája povzbuzovali: „Vzchop se, vstaň, volá tě!"
Blahoslavený, kdo v tom hluku nevlídném nepřeslechne přátelské slovo a podepře jím svou otřásající se schopnost důvěřovat!
Dosud slepý syn Timajův žebrající někde u Jericha věděl o Ježíši ze severu Galileje stěží víc než tříšť zkazek o všelijak prapodivných divech a neméně divných výrocích toho mistra. Přesto uznal v Ježíšovi proroka Dobré zprávy o příchodu království. A navzdory všemu, co kolem sebe slyšel a cítil, chtěl prorokovi i jeho zprávě důvěřovat. To přece nedokázalo mnoho tehdejších znalců božího zákona… Tím pozorněji bychom měli číst příběh slepého žebráka Bartimaja, který se právě stával Ježíšovým učedníkem.
Pramenem náhlé ochoty k důvěře až trochu bláznivé byl vstup Krista Ježíše do blízkosti Bartimaja. I my býváme v blízkosti toho Ježíše, který je živoucím znamením uzdravující mocí božího království. Myslím přítomnost Krista, který se identifikoval se zástupem těch, kdo mu uvěřili. Ježíš říkal, že bude přítomen uprostřed, a pro toho, kdo mu věří, to také funguje.
Mělo by nám všem být nápadné, že v naší věřící obci se neděje zázraků víry zrovna moc.
Můžeme být s reálně přítomným Kristem ve své křesťanské obci den co den. Nemluvím o svátosti těla a krve Páně, mluvím o reálné přítomnosti uprostřed našich zástupů, církevních obcí, farností, kroužků. Je velká škoda, že Ježíšova reálná přítomnost už nespouští v našich osudech reálná uzdravení. Víra Bartimaja - navzdory všem přimíšeným pověrám a iluzím! - vracela zrak a sklidila Ježíšovo uznání.
Pokud se s námi a s naší věřící obcí děje málo nebo nic, viníkem té nefunkčnosti nebude jen někdo z těch kolem nás, někdo ze zástupu naší věřící obce. Pravda, ne všichni vyhlížejí nějakého zachránce, nějakého spasitele. Mnohým postačí baviči, někomu zbožný folklor. Najdou se, kdo okřikují a kdo prostě jen hlučí. Ale čím se vlastně od nich lišíme tak moc? Nemocná bude zřejmě i naše osobní víra. Nechybí jí poslušnost církevním ideologiím, zato jí chybí ta křídla, která připíná i úplnému ubožákovi schopnost důvěřovat.
Co dělat, když se ani mojí dobré vůli prostě nedaří věřit, že uprostřed takového společenství obyčejných lidí s obyčejnými nectnostmi mohu potkat reálného Krista? Není to jen jedna z mnohých církevních fikcí? Nemalujeme si straku na vrbě?
Je to podobné jako s láskou mezi dvěma lidmi, kteří už nejsou zamilovaní, ale nejsou si ještě odcizení. Láska žije možná pod popelem, ale určitě žije, pokud mi partner stojí za angažmá v jeho prospěch i proti mým vlastním právům. Také naše osobní víra si od nás samých vyžaduje důvěru, že má smysl připravovat cestu Králi. Je prostě třeba jednat, jako kdyby plamen neskomíral, přijde jeho kairos a on se rozhoří.
Obce věřících s jejich vábnými i nevábnými stránkami vytváříme i my svými půvaby a nešvary, obětavostí i vychytralostí. Ježíšův program pro ty obce rybářů nebo chytráckých obchodníků, zbožných žen a nafoukaných funkcionářů jeho rodné Galileje byl velkomyslně ztrátový v začátcích, ale dodnes neztratil smysl, dodnes obohacuje. Bylo třeba tu obec věřících opakovaně zkypřit, pokud měla také plodit něco víc než jen samovolný nálet plevele. Samozřejmě zkypřit a zalévat potem těch, kdo důvěřují takovému evangeliu pro dospělé.
Víru spásonosnou od víry infantilní naprosto zřetelně rozliší ovoce. Víra spásná plodí činy tam, kde víra infantilní tapetuje prostor zbožnými vzdechy a moralizováním. Anebo aspoň natírá fasády. Tohle říká Markův Ježíš hned na samém počátku svého úsilí oslovit Izrael: „Změňte smýšlení a věřte evangeliu o království“. Toť celý strategický program. Tamější obce také nebyly nic moc. Ježíš vyhlašuje program, ale pak je karta na nás – nejen my jemu, i on nám důvěřuje. V praxi to znamená, že služba společenství je na nás přesto, že si to společenství vlastně – jak se nám někdy zdá – nezasluhuje. Víra totiž podobně jako láska není postojem, který lze optimalizovat měřítky spravedlnosti.
Poslední koncil římských katolíků přišel s výborným programem pro nás obyčejné lidi. Narážím na koncilní definici církve jako svátosti. Ten program řečí nebiblickou zahrnuje vše, co vyhlašuje Markův Ježíš. Koncil klade na srdce každému z pokřtěných, aby fungoval už svojí dennodenní existencí jako svátost, tedy jako svého druhu znamení, že Bůh tenhle svět neopustil, naopak, Bůh je tu, a nikoli aby moralizoval, ale aby hojil, vracel smysl lidskému úsilí tak často nespravedlivě obracenému v popel.
Takové znamení se nedělá nějakým zbožným nátěrem našich světských povolání a zaměstnání, ale tím, že díky naší nehasnoucí důvěřivosti evangeliu se lidé v našem okolí dočkají pomoci, když jí vyhlížejí. Že najdou ucho, které je ochotné aspoň chvíli naslouchat tomu, kdo si nemá s kým poklábosit.
Nemyslím, že jde o nějakou římskokatolickou raritu. Je to krok za rozpoznáním pravé identity každé z Kristových církví. Je to krok k revitalizaci naší víry evangeliu o příchodu království, kde všechno tohle v potu tváře zasévané a zdánlivě zmarněné úsilí vyraší a ponese milé plody.
A až vás snad někdy přepadne malomyslnost nad stavem vašeho já nebo vašeho společenství a nad zdánlivou marností vašich snah – vím moc dobře, o čem mluvím, mně se to stává - připomeňte si, co jsme dnes slyšeli volat Jeremiáše do zbytku skleslého Izraele odvedeného do zajetí: „Zachránil Hospodin svůj národ, zbytky Izraele! Hle, přivedu je nazpět ze severní země, shromáždím je od končin země; slepí a kulhaví budou mezi nimi spolu se ženami v naději a nedělkami; veliký zástup bude těch, kteří se sem vrátí. Přicházejí s pláčem, ale útěchou je doprovázím.“ Hospodin je věrný nejen zbytku Izraele, ale i ostrůvkům dobré vůle křesťanů. I té dobré vůli každého a každé z vás, pokud se takovému dobro-družství důvěřivě vydáte.
Poslední komentáře