Knihovnička Getseman

Jean Leclerq: Láska k literatuře a touha po Bohu : úvod do četby středověkých monastických autorů. Z francouzštiny přeložila Markéta Štěpánková. Praha : OP Krystal, 2023, 271 stran.

V roce 2023 vydalo dominikánské nakladatelství OP Krystal dnes již klasickou knihu Láska k literatuře a touha po Bohu benediktinského mnicha Jeana Leclerqa (1911-1993), pocházejícího z francouzského Avesnes. Leclerq je autorem studií o lectio divina, dějinách mezimnišského dialogu a o životě a teologii Bernarda z Clairvaux. Recenzovaná kniha je sestavena z přednášek pro mladé mnichy, které byly proneseny na Institutu monastických studií svatého Anselma v Římě v zimě 1955-1956. Byla vydána na jejich žádost a právě jim je i věnována. Je to jakési uvedení do tématu, a neobrací se tedy ani ke specialistům, ani k badatelům, kteří jsou s problematikou již obeznámeni. Cílem této knihy je přitáhnout pozornost ke zkoumaným tématům a nabídnout určitá částečná a prozatímní řešení. Jako zdroje byly použity písemné dokumenty, a to především doktrinální a duchovní povahy, zatímco pojednání o zeměpise, lékařství či právu jsou ponechána zcela stranou. Většina v knize zmíněných dokumentů vznikla nejpozději na počátku 13. století, což je autorovo nejzazší vymezení monastické kultury na Západě, která následuje po období patristiky, a to zakladatelskou postavou západního mnišství, Benediktem z Nursie.

Kniha přednášek je rozdělena do tří částí, začíná úvodem a končí epilogem s dodatky a čtyřmi obrázky. Vydání je vybaveno rejstříkem osobních a místních jmen a rejstříkem názvů a pojmů.

Před Úvodem je otištěn Proslov papeže Benedikta XVI. ke světu kultury z 12. 9. 2008 a autorova předmluva k třetímu a druhému vydání knihy. Úvod je věnován gramatice a eschatologii, Zdůrazňuje roli gramatiky, jednoho ze svobodných umění tzv. trivia, pro základní porozumění Písmu a s tím související touhu mnichů po věčném životě, která zakládá nutnost vzdělání v klášterních školách.

První část se jmenuje Utváření monastické kultury. První kapitola se věnuje obrácení Benedikta z Nursie a vzniku jeho Řehole, která přikazuje pěstování čtení a meditace Písma v benediktinských klášterech. Druhá kapitola se jmenuje Svatý Řehoř, učitel touhy. Zaměřuje se na papežovo dílo Moralia ke knize Job, které se věnuje prožitkům lidské ubohosti, jež vede k odpoutanosti od světa a touze po Bohu, přinášející poznání v lásce a nalezení pokoje. Třetí kapitola se jmenuje Kult a kultura a věnuje se karolinské renesanci, kdy se monastický jazyk a kultura dotvářejí. Je to doba iroskotské misie na evropském kontinentě a navázání na antickou literaturu s její biblickou a patristickou tradicí. Formuje se středověká latina.

Druhá část knihy se jmenuje Zdroje monastické kultury a ve čtvrté kapitole s názvem Oddanost nebi představuje motivy, symboly a témata literatury přesahu, transcendence člověka k Bohu, ale i témata, která předcházejí rajskou slávu: odpočinek, sabbat, lůžko a spánek. Touha po Bohu je pozemskou podobou lásky. Pátá kapitola se jmenuje Posvátné písemnictví a je věnována již zmíněnému studiu a exegezi Bible, zejména pozornosti k starozákonní knize Píseň písní, která byla nejkomentovanější knihou řeholníků. Šestá kapitola s názvem Dávná horlivost se zaměřuje na mniškou recepci řeckých východních a latinských západních Otců, zejména k Órigenovi a Augustinovi, přičemž zdůrazňuje, že mniši měli v oblibě spíše exegetická než polemická díla patristiky. Sedmá kapitola s jménem Svobodná studia se zabývá mnišskou recepcí a uchováváním pohanské antické literatury a její alegorickou interpretací.

Třetí část s názvem Plody monastické kultury začíná osmou kapitolou, která se jmenuje Literární žánry. K nim ve středověku patří historie, legendy a hagiografie, kázání, sentence, dopisy a antologie. Devátá kapitola s názvem Monastická teologie se věnuje rozlišení teologie na monastickou a scholastickou, které byly pěstovány v rozdílných prostředích klášterů a městských škol. Desátá kapitola s názvem Báseň a liturgie se věnuje liturgii jakožto syntéze všech umění. Pojednává o poezii biblických Žalmů a věnuje se i básnické gramatice, metrice, zpěvu a duchovní hudbě ve službách zbožnosti.

Epilog má podtitul literatura a mystický život. Věnuje se mystické literatuře, zejména dílu Bernarda z Clairvaux. Je až s podivem, že v celé knize není ani jednou zmíněna Hildegarda z Bingenu, ačkoliv její spisy k monastické literatuře neodmyslitelně patří. Jediná zmíněná žena v knize je Herrada z Landsbergu a její antologie Zahrada rozkoší (Hortus deliciarium). Důvodem je zřejmě to, že v padesátých letech 20. století ještě neexistovala tzv. ženská studia a zájem o Hildegardu z Bingenu na Západě vzrostl až kolem roku 1979 u příležitosti 800. výročí jejího odchodu na věčnost.

Dodatky jsou věnovány speciálním otázkám jako Řehole svatého Benedikta a Píseň písní, básničce O mnichovi, který spí při oficiu, spekulativní teologii Laurenta Bertranda, poznámkám k ilustracím knihy, rozlišení na „patres“ a magistri“ a pozici svatého Anselma.

Pečlivě připravená kniha je vydavatelským počinem, který i přes svou deklarovanou neúplnost a zobecnění přináší svěží vhled do základních pilířů evropské kultury a vzdělanosti.