Modlitba ke svatým

V prvotní církvi se modlitba k (zemřelým) svatým nevyskytuje, přesto že mučedníci byli ve velké úctě. Modlitba byla směřována k Bohu (Otci) skrze Syna. Protiariánství ve 4. stol. dalo silný důraz na božství Kristovo. Jeho lidství bylo potlačeno, přestal být vnímán jako prostředník mezi Bohem a lidmi. Objevují se modlitby směřující přímo ke Kristu. Chybějící prostřednickou roli začala, díky ustanovením Efezského sněmu v r. 431, postupně přebírat Maria. Později se přidali i další světci. Ale až v 7. stol., máme doloženo, že do tzv. Velké litanie (původně směřované ke Kristu) bylo vzývání jednotlivých svatých vsunuto. Modlitba k P. Marii „Zdrávas Maria“ (obsahující andělské zvěstování L 1,28 a pozdravení Alžbětou L 1,42) začala být přidávána k Otčenáši v 11. stol. Druhá polovina modlitby (přímá prosba k Marii) pochází až z 15 stol.

Reformace úctu ke svatým odmítla. Svátky svatých byly zrušeny. Některé mariánské svátky zrušeny nebyly, ale začaly být interpretovány jako svátky Krista (např. 2.2. - z Očišťování P. Marie se stalo Uvedení Páně do chrámu; 25.3. - ze Zvěstování P. Marii se stalo Zvěstování Páně). Odmítnutí svatých se dotklo i folklóru. Do reformace nosil dětem malé dárky sv. Mikuláš (v Čechách u katolíků ještě začátkem 20. století), vlivem reformace začal v Německu dárky nosit Ježíšek. Reformace také nahradila slavení svátku jednotlivců slavením narozenin.

Všichni západní křesťané vyznávají v Apostoliku víru ve společenství/obcování svatých. Liší se však v interpretaci, co tím myslí. Církve vzešlé z reformace myslí svatými všechny pokřtěné. Existuje vzájemná sounáležitost, která není omezena prostorově, ale ani časově. Jsme propojeni s těmi, kteří byli před námi i budou po nás. Katolíci, pravoslavní, anglikáni i někteří luteráni používají termín svatí i v jiném, specifickém významu: jsou to ti jejichž život následování Krista byl shledán příkladným a doporučeníhodným. Proces „svatořečení“ se původně dál přenesením ostatků na význačné místo. V římské církvi je od přelomu 1. a 2. tisíciletí centralizován. Probíhá poměrně obsáhlý proces ve kterém má poslední slovo Vatikán, který má k tomu ustanoveno zvláštní dikasterium. V pravoslaví probíhá svatořečení v rámci eparchie tj. diecéze.

V takto uchopeném společenství svatých je možná (skrze Krista) modlitbou i vzájemná oboustranná komunikace i s živými na zemi.

Při současném ekumenickém sbližování je vhodné respektovat praxi partnerů dialogu. Protestant neprosí za zemřelé (natož aby se obracel ke světcům), ale při pohřbu se modlí, může děkovat za život zemřelých, může spolu s katolíkem děkovat za takové osobnosti jako byli např. Konstantin s Metodějem či František z Assisi či mnozí a mnohé další.

V r. 1997 navštívil podruhé Prahu Jan Pavel II. Na bohoslužbu v pražské katedrále byli pozváni i zástupci ekumény. Problém byl v tom, že bohoslužba měla probíhat před vystavenou lebkou (resp. jednou z lebek...) sv. Vojtěcha. Pro protestanty je jakákoli manipulace s ostatky nepatřičná, urážlivá. Synodní senior ČCE a předseda ERC Pavel Smetana, který byl na bohoslužbu pozván, se mi tenkrát svěřil, že neví jak se má zachovat. Osobně by to se skřípáním zubů ustál, ale je reprezentantem českého protestantismu. Organizátorům vyjádřil nespokojenost s takovýmto uspořádáním, ale bylo mu odpovězeno, že nic měnit již není možné, neboť „program sv. Otce je do poslední minuty přesně naplánován“. Synodní senior ale našel odvahu a odmítl se takové akce zúčastnit. Rázem byla lebka přesunuta do postranní lodi...

Myslím, že zdařilý pokus překlenout rozdílný přístup ke svatým představuje starokatolická „litanie se všemi svatými“ (http://www.getsemany.cz/node/4298). Řada světců je zmíněna (včetně těch, kteří nesplňují, nebo dosud nesplňují vatikánská kritéria), ovšem litanie je směřována k Bohu. Spolu s jednotlivými svatými Boha chválíme.