Pastorační postupy skryté církve (využité a nevyužité šance)

Písemná verze přednášky pronesené pro místní skupinu Křesťanské akademie v Zábřehu 14.10.2010

Téma už dávno přestalo být tabu, kdysi, na počátku let devadesátých, vyžádané jedním z úřadů papežské kurie. Přesto nabídnu jen náčrtky problémů, aby tím víc času zbylo na vaše otázky přesněji zacílené ať už k pastoraci anebo k podzemí jako takovému. Byl jsem po celá desetiletí minulého století oběma nohama v církevních službách nad i pod zemí. Vysvěcen jsem byl až v roce 1972, v pastoraci jsem pracoval už mnoho let před tím jako laik, právě pro to mne v roce 1960 zatkli a odsoudili do vězení.

Pravidla podzemní pastorace

Naše pastorace v podzemí probíhala v podstatě klasicky: posloužit svátostmi těm, kteří nemohli z nějakých důvodů přijímat svátosti obvyklým způsobem veřejně. Rozumělo se tím zpověď, eucharistie, pomazání nemocných, výjimečně i tajná svatba. Ale brzy jsem viděl, že je třeba takové ostrakizované lidi při každé příležitosti povzbudit aspoň krátkou homilií. Občas bylo třeba připravovat ke svátostem ty, kdo přicházeli poprvé. Někde - v lokalitách, kam jsme zajížděli opakovaně - také náboženská osvěta. Pokud se naše pastorace lišila od pastorace těch, kdo měli k církevní činnosti státní souhlas, pak soustavným a důkladným utajováním: působili jsme inkognito, až na jednu slovenskou výjimku jsme působili mimo kostely. Nesměli jsme vzbudit svým chováním podezření, že spolupracujeme s církevními institucemi nebo reprezentanty církevních institucí. Utajování bylo nutné, protože duchovenská činnost bez státního souhlasu byla trestná a nejen já, ale také přinejmenším polovina z mých tehdejších přátel už jsme byli trestáni za nějaký ten rok vězení právě za náboženskou činnost bez státního souhlasu; nikomu se po vězení nestýskalo.

Několik málo let po skončení druhého vatikánského koncilu, začátkem let sedmdesátých jsme všichni (včetně kněží, kteří ztratili státní souhlas) vstupovali do podzemní pastorace s posláním náhradníků, nastupujících tehdy a tam, kam "řádně (státem) ustanovení duchovní" nesměli nebo nemohli - např. v nemocnicích. Nehledě na malou skupinku průkopníků svěcení žen kolem významného člověka Felixe Davídka jsem dlouho neznal ani jako pojem, (a nikdy jej tváří v tvář nepoznal) a o sporu ohledně svěcení žen jsem neměl ani tušení; proto přiznávám, že žádnou potřebu re-formací obvyklé pastorace jsem ani já, ani mojí přátelé nevnímali, kromě aplikace mateřského jazyka při svátostech ovšem.

Jenže dost brzy se ukázalo, že na pastoraci v konspiraci působí i další významné faktory a nutilo nás to přemýšlet důkladněji, méně pragmaticky.

My jako záložníci jsme nedisponovali obvyklou formální autoritou církevní osoby, autoritou kdykoli doložitelnou platnými dokumenty o svěcení a ustanovení do úřadu. Museli jsme si vybudovat každý autoritu neformální, mohli jsme se prokázat pouze personálními kvalitami testovanými samotnou službou. A pokud mne v terénu ještě nikdo neznal, musel jsem já i moji posluchači spoléhat na důvěru v toho, kdo mne ke konkrétní službě osobně doporučil.

Naši věřící se nesetkávali s církevním společenstvím v posvátných prostorách, ale eucharistie se slavila v soukromých bytech, zpovídalo se na lavičce v zahradě nebo parku. (To kupodivu našim klientům nevadilo.)

Větší nápor na důvěru římskokatolické části naší klientely představoval fakt, že mnozí z nás byli ženatí; ovšem s odporem jsem se nikdy nesetkal. Ukázalo se později, že naše autorita manželstvím spíš rostla než utrpěla. Pro mnohé z nás ovšem znamenal každodenní souběh civilního zaměstnání na plný úvazek, kněžské služby a manželství resp. provoz vyžadovaný rodinou zkušenost podstatou i souvisejícími nároky půdu nejistou. Nezbývalo než učit se tak říkajíc za pochodu, tedy vypořádat se počestně s chybami, které se při tom musely vyskytnout.

Utajované slavení svátostí muselo probíhat co nejstručnější a nejprostší formou. Bylo tedy nutno postupně vypreparovat vše podstatné a odpovědně formalizovat co nejúspornější rituály. Takové texty úsporných rituálů (agendy) a nejnutnější předměty (kalich, misky, insignie musely mít nenápadnou formu. Pastorace mohla proběhnout jen později odpoledne nebo nejčastěji po večerech a ne vždy bylo možno takovou návštěvu plánovat předem. Proto většina z nás nosila vše s sebou do svého civilního zaměstnání s tím, že kdyby někdo během dne nahlédl do mojí aktovky, neměl by zběžným pohledem nalézt něco neobvyklého.

Všechny tyto odchylky od běžné církevní praxe ovšem představovaly trvalý tlak na naše další teologické vzdělávání. Navíc s postupem doby přibývala klientela z řad těch kdysi pokřtěných, kteří se z nějakých pro ně vážných důvodů nemohli nebo nechtěli ucházet o službu kněze ve farní kanceláři nebo v chrámu, a přátelé jim doporučili někoho z nás. K souběhu zátěže běžným civilním zaměstnáním, pastorací a rodinným životem jsme tedy museli přidat i v zásadě nikdy nekončící teologické vzdělávání. Naše pastorační problémy v učebnicích neřešili, doba přinášela nové a nové, bylo třeba sáhnout po novější literatuře, zpravidla cizojazyčné. Ne každý na tohle měl dost sil a schopností, a tak třeba já dostal na starost vymezený kroužek podzemního duchovenstva průběžně vzdělávat. Tak aspoň někteří z nás se dostali časem velkým obloukem k tomu, co k našim problémům nabízí poslední koncil v pracích evropských teologů.

Neobvyklé problémy obnažené neobvyklou klientelou

Měl jsem to štěstí, že teologii jsem mohl studovat v šedesátých letech mimo jiné také v německém Erfurtu. Tam brali koncil a jeho nároky zcela vážně a okolnosti služby mne samy donutily nezapomenout na koncil tak brzo, jak se v Česku stalo obvyklým. Erfurtský biskup Aufderbäck trval od počátku na tom, aby moje studium klasické látky teologických příruček doprovázela reflexe odpovídajících partií z dokumentů koncilu tak, aby náhled nabízený koncilem byl hermeneutickým klíčem pro klasickou teologii.

Nejnápadnější pro mne bylo, že poslední koncil nechtěl čelit postmoderně a panující změti filozofických směrů tezemi neomylného magisteria, jak to s železnou pravidelností dělaly koncily od šestnáctého po devatenácté století. Vedeno Duchem svatým připomíná Druhé Vatikánum církvi, že k její identitě patří být světu svátostí. Mezi jiným to naznačovalo, že spása nezávisí tolik na ideologii nebo dokonce ideologické čistotě formulace katechizmových výpovědí, ale hodně souvisí s odvahou člověka k pro-existenci, s odvahou být tu pro druhé. K tomu cíli koncil znovu legitimoval staronovou strategii: církev měla učit nově formulované roli zkušenostmi se společenstvím, nikoli už cizelovanými výroky. Proto koncil zdůraznil v různých souvislostech některé bohužel před staletími opuštěné rysy církve, například důslednou kolegialitu všech pokřtěných a subsidiaritu při řízení všech velkých i malých seskupení pod vedením faráře, biskupa i papeže a jeho kurie. To významně ulevovalo pastoraci. A konečně:

Koncil viděl východisko z chronické krize identity církve v obnově obecnosti (obecenství), v komuniu, umožňujícím vzájemné přijetí a smíření nejen mezi jednotlivcem a Bohem, ale také mezi společenstvím s Kristem identifikujícím se s bližními ve společenství a také nakonec i s těmi, kdo do společenství z velmi různých důvodů nepatří.

Rozlišení

Recepce posledního koncilu v tehdejším postkomunistickém Československu

Všichni víme, že - nehledě na zavedení mateřských jazyků do liturgie- koncil v  českém prostoru rozhodující většinou duchovenstva nebyl přijat (třebaže čelní teologové československého podzemí mu byli upřímně oddáni (Adámek, Bouše, Mandl, Mádr, Zvěřina, abych jmenoval aspoň některé z těch, které jsem osobně zblízka znal). Místo hledání forem pro koncilní záměry se úsilí etablovaných církevních struktur soustředilo na obnovu církve lidové, křísilo lidové spirituality náboženských poutí a slavností a mentalitu poslušného konzumu nadpřirozených dober, moudře dávkovaných zbožnému lidu matkou církví. Umění vyžadované rolí církve jako služebnice, církve jako domu pro bezdomovce, církve jako společenství, kde není rozdíl mezi Římanem a Řekem a Židem, ani rozdíl mezi mužem a ženou, otrokem a majitelem otroků - to všechno padlo postupně pod stůl. Poctivě řečeno, nezbyl na koncilní novoty čas, i kdyby snad někdo ze sboru ordinářů chtěl. Zato se i v našem ateistickém prostředí zdařilo dobře zorganizovat esteticky pojednané průvody s papamobilem prostředkem jásajících davů, došlo na oblaka kadidlového dýmu v místech, kde ještě nedávno před tím demonstrovaly svou smrtící výzbroj vojska úhlavního nepřítele všeho zbožného. To prý znovu vneslo Boha i mimo kostely a posvětilo ta místa nenávistné pýchy podobně, jako několik vln nové evangelizace vyhnalo z hlav lidí floskule vědeckého marx-leninismu. Lid totiž - i ten zbožný, odvolávající se na dědictví otců - miluje chléb a hry. Tady začaly být stále zřejmějšími odchylky našich pastoračních metod od metod církve etablované.

Rád dosvědčuji, že z počátku let devadesátých se ještě našlo i mezi etablovanými biskupy několik, kteří znali naši práci v podzemí a dokonce i přáli pokračování naší neveřejné pastoraci a s tím spojeným experimentům v pokoncilním duchu. Já byl ještě v polovině devadesátých let jmenován biskupskou konferencí formátorem stálých jáhnů při pražské teologické fakultě a patřil jsem mezi stálé členy pastorační rady pražského arcibiskupství, a nebyl jsem jediný, kdo z bývalého podzemí pracoval v diecézních orgánech pro různé ordináře. Ale pak ustoupili i tito biskupové mocnějšímu tlaku a naše cesty se rozešly. Živili jsme se a své rodiny námezdnou prací právě tak jako ten takzvaný lid. Ten lid nám pak svěřoval své problémy jinak než farářům. Opakoval se i u nás efekt, který zažívala po celá léta i ve svobodném světě Mission de France.

Projevy krize

Je už desítky let veřejným tajemstvím, že církev přinejmenším ta římskokatolická je v krizi. Je ovšem velkou chybou, že mnoho vlivných lidí se krize štítí. Krize často rozhoduje o dalším osudu člověka a jeho společenství. Krizí je třeba porod jedince, puberta, přerod mladého manželství dvou zamilovaných v manželství dospěle fungující jednotu dvou radikálně odlišných bytostí jako je žena a muž. Je charakteristické, že smírně a plodně překlenout tu rozdílnost muže a ženy a vytvořit jednotu společenství dokáže i čistě přirozenými prostředky, kdežto v církvi úkolu uhýbáme raději segregaci a prapodivnou argumentací.

Vypořádat se s existenciální krizí je daleko důležitější než dosáhnout vyššího stupně dokonalosti duchovní úrovně. Krize bývají živoucímu organismu pobídkou k regeneraci, ale organismu chátrajícímu stářím nebo nemocí jsou hrozbou. Neradno je přehlížet nebo léčit moralizováním chyb druhých.

Krize identity církve a krize kněžství

Jeden z důvodů vedoucích papeže Jana XXIII. aby svolal v na počátek šedesátých let všeobecný koncil všech katolických biskupů a představených významných církevních institucí zněl: Katolická církev prožívá vleklou krizi identity už celá desetiletí. Konstituce “Světlo národů“, která shrnuje tehdejší poznatky a principy obnovy církve u obnovy její identity, rodila se vůbec nejobtížněji ze všech dokumentů, její postupné přepracování trvalo téměř dva roky ze čtyřletého jednání koncilu. Nepřijmout doporučení koncilu znamenalo prohloubit krizi církve.

Koncil II. vatikánský obnovil biblickou víru v církev jako víru ve shromáždění lidu božího, lidu křtem v eschatologické kvalitě aktu už naroubovaného na Krista. A středověkou ideu jednoho či dvou mečů (a s tím spojený zápas o moc, zápas vzrušující ještě Prvý vatikánský koncil) odsunul do pozadí odhalením role církve jako svátosti světa.

Svátost v katolickém pojetí je především znamení boží přítomnosti a svatodušní posily člověka při existenciálně důležitých rozhodnutích. Bůh je na naší straně a s námi usiluje naplnit dobře všechna pro nás „základní“ rozhodnutí (například pro manželství, rozhodnutí pro službu v církvi, přijmout odpovědnost za církev i společnost jako dospělý člověk). Svátost je to, co nás podepře v odvaze, případně dodá odvahu k naději v záchranu toho pro nás důležitého, kdyby se naše úsilí o správnou věc začalo hroutit. Náš svět se brodí nějakou krizí co chvíli. A příliš často chybí mu při tom víra/důvěra v boží pomoc uzdravující nemocné a křísící mrtvé. Dnešní svět už takového Boha většinou ani nezná. Znamením, které by svět krizemi provedlo, podle koncilu nemá už být kázání církve například o morálce, ale samotná třeba i němá pro-existence církve. Tak jako stojí při svém nemocí nebo bezmocí trápeném dítěti jeho matka, která je zdánlivě bezmocná; matka nemá čarodějnou moc, ale pomáhá k uzdravení dítěte tím, že je u něho, je citelně na jeho straně. Také důvěra v nebeského Otce nutně potřebuje zážitek spolehlivých znamení a má je mít v proexistentní církvi.

Pokud naše etablovaná církev místo pobytu s tak nebo onak postiženými pečuje o nevinnost nebo dokonalost svých věřících, pokud zbožným lidem dodává sebevědomí bohoslužbami na stadionech nebo poutěmi k památným místům a hrobům, taková církev se opravdu s pastorační zkušeností církve pracující v podzemí významně rozchází. V podzemí jsme se mnohokrát ujistili, že komunio v malých, ale pravdivě se realizujících společenstvích je účinným lékem na atomizovaný svět osamělých málokdy dozrávajících jednotlivců. Podle naděje koncilu představuje srozumitelnou šanci pro svět takový, jaký je i v procesu globalizace.

Jenže naši zkušenost nikdo nepřebírá.

O permanentní krizi dříve prestižního povolání kněžského nebo řeholního bylo už mnoho chytrého napsáno, netřeba nosit sovy do Athén. O věci se hlasuje nohama mladých - do seminářů a noviciátů směřuje rok od roku méně zájemců v celé Evropě včetně Polska nebo Irska. Klasický ideál kněžství totiž ztratil půdu pod nohama a ta se nedá natrvalo suplovat ideologiemi (pozicí kdesi mezi nebem a zemí) nebo pseudomystikou posvátného oděvu, nebo panictví.

Krizí kněžského povolání není vinen celibát ani sexuální chtivost, jak se často mylně tvrdí, v krizi je identita kněze. Kněz už není absolutoriem studia automaticky vybaven společenskou autoritou a kněžství už není zárukou slušné hmotné prosperity. Kněz se cítí ztracen a už vůbec ne nenahraditelný. Nebylo to dílem útlaku duchovních správců stranickými aparáty za komunismu, frustrace decimuje kněžstvo dál i po pádu totalitního režimu. Bezmocnost, bezradnost nad zdánlivou marností jejich práce, opuštěnost hnala některé do náruče alkoholu nebo chápavé ženy schopné utěšit jejich deprivace tehdy jako dnes.

Krize autority

V tápání katolických kněží v Česku i jinde hraje velkou roli také krize autority. V církvi římských katolíků se po dlouhá staletí zdůrazňuje autorita instituce. Význam institucí všeho druhu je podle mého přesvědčení nesporný, v postmoderně bohužel slábne. Neslábne zatím jedině moc autority založené na osvědčených osobních kvalitách. Ovšem církevní představené v katolické církvi už celá staletí nevybírá lid, který kandidáty dobře zná a dokáže právem ctít (řeholní společenství si volbu lidem praktikovanou přinejmenším tisíc let církevních dějin nedalo dodnes vzít). Vybírá je instituce kdesi v dáli, okolnosti výběru se tradičně tají. Nelze se dokonce zbavit dojmu, že při výběru tak moc nezáleží na kvalitě osobnosti, rozhodující je, aby kandidát nedělal centrální správě v budoucnu potíže.

Trvalá tendence učinit církevní strukturu strukturou mocnou jinak než mocí ukřižovaného a vzkříšeného míří do slepých uliček. Po mnoho staletí už si mnozí církevní činitelé namlouvají, že jim chybí moc, kterou by udělali pořádek, že jim chybí finance, aby mohli být dobročinní, a že stůj co stůj třeba sehnat prostředky k důstojné reprezentaci Kristova království v chrámech s pozlaceným kultovním nářadím. Přitom Markovo evangelium shrnuje etické pravidlo Ježíšova veřejného působení i jeho představy o misii do dvojjediné výzvy: „seberte v sobě odvahu změnit smýšlení a důvěřovat evangeliu". My to vyzkoušeli, ale o tuhle zkušenost pastorace trvající několik desetiletí nikdo z kompetentních zájem neprojevil. Proto také nedovedou docenit, co v té věci nabídl Kristově církvi církvi komuniální model místní církve. Přitom biskupská synoda svolaná papežem dvacet let po ukončení posledního koncilu konstatuje výslovně, že komuniální eklesiologie patří mezi „ústřední a základní myšlenky koncilových dokumentů“ .

Jde totiž o nový rozvrh práv a povinností jednotlivců uvnitř církevního společenství členů rovných si křtem, hodnotou prvku lidu Kristem vykoupeného, ale členů nestejných charismaty, vzděláním, pohlavím, vymezenou odpovědností. Autorita kultivovaná pro lidovou církev v seminářích a školách duchovního života je v postmoderně už málo funkční. Zato mnozí postrádají autoritu, která by jim poskytla pocit bezpečí, když někdy pod tlakem únavy, neúspěchu, bezmocnosti mají chuť všechno vzdát, ale v téhle své krizi nesnesou moralizování. Tuhle situaci nám zachytilo i Lukášovo evangelium v příběhu marnotratného syna, který našel svého otce díky mlčenlivému, ale upřímnému obětí otcem čekajícím na zápraží. Dobrá autorita chvějícího se povzbudí, tápajícího vezme do náruče, samolibou pýchu pokoří. Máme zkušenost s obojím.

Shrnutí

Diferencovat se začala naše pastorace přesunem těžiště církevní služby, a to od služby spáse jednotlivce dosahované zdokonalovanou zbožností ke službě spásy společenství dosahované uměním komunia. Taková změna strategie i taktiky vyžaduje pomoc všem zúčastněným aspoň v trojím programu: ve smíření, v přijímání a setkáváním se s živým Božím slovem.

Všichni hřešíme a litujeme. Právem důvěřujeme tradici své církve, když věříme v různé autentické formy odpuštění. Odpuštěním lze uzdravit hříchem nemocnou minulost. Jenže nejde přitom jen o moje já a moji minulost. Náš hřích je vždy fenoménem sociálním, nikdy není jen čímsi mezi mnou a Bohem. Proto koncil stojí i o další krok, krok k jiné budoucnosti, budoucnosti vzájemně smířenější. Všichni proto musíme nabízet bližním svou trpělivost s jejich hříšností, přestože nás osobně zraňuje. Proto je třeba dobře koncipovat a tvůrčím způsobem rozvíjet umění smíření jednotlivce s jeho Bohem i s důležitým MY, se kterým se Bůh identifikoval. Jde o smíření, které dokáže znovuobjevit to společné před námi, třeba cíl, možná i kus cesty spolu. Domnívám se, že jsme už dlouhodobě ověřili schopný model.

Vedle cesty za jednotou nastolovanou smiřováním hraje v osudu člověka klíčovou roli také jeho zkušenost s přijímáním. Je třeba porozumět, že eucharistie není příležitostí rozmnožit své zásluhy "tolikrát, kolikrát" účastí na mši nelovíme bonus nekonečné ceny, jak slýcháme. Je to svátost/účinné znamení Kristovy reálné přítomnosti. Také přítomnosti aktivní sebevydáním („to čiňte na mou památku“), na které bližní odpoví svou sebevydaností za nás. Pokud se eucharistie děje v milionovém zástupu anonymních tváří, hrozí tomu vrcholnému okamžiku následování Krista vyprázdnění. Spíš je potřeba takovou událost pořádně oslavit a nejlépe všemi, kdo mají k takové události důvěru (víru) a dávají do hry i svůj osobní vztah. Není snadné zahrnout do přijímání otevřeným srdcem i kdejakého bližního, resp může to být akt pro někoho podobně neschůdný, jako se stalo nepřijatelným přijetí Marnotratného bratra jeho starším, Spořádaným bratrem. Otec marnotratného syna vystrojil hostinu pro celý svůj dům, když přijímal svého ztraceného syna, ale slavit nedokázali všichni. Zkušenost s eucharistií slavenou ve vhodném prostředí, kde jednotlivec může reálně, nikoli jen virtuálně prožít, že je osobně přijímán a jak je krásné, když dokáže i on přijmout jiné bytosti, taková zkušenost je impozantně významným znamením Kristovy uzdravující přítomnosti. Taková zkušenost pomůže odstranit ze zbožného vztahu k neviditelnému Bohu prvky zbožných iluzí a dostane tak reálnou šanci na naši důvěru i ten Otec, který svého Syna nechal na kříži vykrvácet. Nezapomínejme, že dnešní svět si nese do vědomí jako střep zarytou zkušenost vyvoleného národa nahnaného do plynových pecí.

A je tu ještě třetí principiální zkušenost - zkušenost s mocí živého božího slova, která potřebuje kultivovat. Kdo to nemohl delší dobu zakoušet, ten nepochopí, jak významnou roli v kultivaci našich vztahů hraje či může hrát Boží slovo. Duch opravdu vane, kde chce. Ovšem v etablované církvi anonymních zástupů udělá takovou zkušenost obvykle jeden z desetitisíců. Ze křtu jsme si všichni odnesli mimo jiné také povolání proroka, kněze a pastýře. Prorok je podle Nového Zákona ten, kdo z Boží (ne své) vůle někoho potěší, povzbudí nebo napomene. Je příliš těžké pro dnešního člověka, byť ordinovaného, aby před tisícem anonymních tváří jednal jako prorok při třech mších za neděli a nestal se po čase dryáčníkem. Naše farnosti se vyprazdňují také proto, že jsou příliš rozsáhlé. Vím, není to vina ordinářů, ale funguje to. Ve společenství malé věřící obce se nikdo nepotřebuje předvádět jako hvězda. A nikdo se také nemusí stydět dát průchod svému charismatu bez nepřiměřených ohledů na ordinaci, laikát, společenský významné tituly nebo pohlaví. Jeho spoluúčastníci společné slavnosti jej přece eucharisticky přijali a znovu přijmou.

Zkusili jsme konečně I to, před čím varují někteří ordináři jako před prý nebezpečnou devalvací kněžské důstojnosti. Díky principiální skrytosti pastorace i skrytosti svých presbyterských pověření jsme žili s naprostou samozřejmostí život současného světa práce v podmínkách současné kultury světa. Nenosili jsme insignie, ale měli jsme občanskou autoritu těch, na které je v práci spoleh. Nijak to nebránilo zrát naší kněžské služebné identitě, právě naopak.

A tak znovu jen opakuji, co jsem zastával už v pastorační radě arcibiskupa před patnácti lety: Současné české katolictví stále ještě potřebuje dvě formy církve: Potřebuje střediska s příslušným nezaměnitelným "firemním štítem" farního úřadu. Ale potřebuje i kvalifikované služebnictvo sloužící v terénu inkognito a dostatečně přizpůsobivě, jak si to přál prozřetelný Jan XXIII. Ovšem umění inkognita vyžaduje tvrdou školu a ani v místních církvích české a moravské provincie není o takové věci zájem. Už jsem se s tím smířil: Koně lze dovést k vodě. Ani ušlechtilého koně nelze donutit pít.