Michael Psellos

Vše, co víme o Michaelu Psellovi (1018-1078 nebo 1096/7?), známe z jeho vlastní literární tvorby, z pohřební řeči věnované matce, v níž vděčně vzpomíná na dětství a raná školská léta i na vytrvalou péči, s níž matka prosazovala pro nadaného hocha, pocházejícího z nepříliš zámožné rodiny, právo na vyšší vzdělání, z Letopisů a z korespondence. Z těchto pramenů známe život a aktivitu Psella učitele, filosofa, rétora a politika tak, jak ji v idealizovaném autoportrétu viděl autor sám. Po krátké činnosti v nižších úřednických funkcích otevřelo Psellovi jeho vzdělání a schopnost odívat myšlenky do uhlazené slovní podoby za vlády Konstantina IX. Monomacha dveře k byzantskému císařskému dvoru. Politická nejistota ke konci vlády tohoto císaře přiměla Psella hledat počátkem roku 1055 útočiště v lůně církve a ve vstupu do kláštera na hoře Olympu v maloasijské Bithýnii. Psellos byl však příliš člověkem praxe, příliš miloval kulturní a intelektuální požitky, jež skýtalo hlavní město, než aby snesl strnulý, od materiálního světa zcela odvrácený život byzantského mnicha. Vždy dovedl i veřejně kritizovat dogmaticky asketické středověké názory a snažil se tápavě vracet k antickému ideálu kalokagathie.

Psella politika jistě nelze idealizovat, sotva by se také jinak byl v byzantské monarchii těšil na vysokých dvorských úřadech přízni řady císařů a dosáhl vrcholu své životní dráhy za Konstantina X. Duky jako vychovatel následníka trůnu a pozdějšího císaře Michala VIII. O Psellových osudech v posledních letech vlády jeho odchovance nevíme nic. Snad odešel od dvora a zemřel v ústraní některého z četných byzantských klášterů.

O Psellovi lidé věřili, že zná magii a astrologii a dovede předpovídat budoucnost. K encyklopedismu ho jistě vedla i tehdejší školská metoda, podle níž formou otázek a odpovědí učil celému vědění středověku. Psella neobviňovali jen z astrologických a démonologických praktik, před svým někdejším přítelem Janem Xifilinem se musel obhajovat i proti obvinění z „helénismu“, tj. v tehdejším smyslu slova z pohanství.

V Psellově literárním odkazu se zachovalo kolem osmdesáti řečí, mnohé z jich jsou objednané příležitostné oslavné řeči, které patřily k ceremoniálu a rituálu byzantského dvora, ale některé z jeho řečí jsou proniknuty opravdovým citem, zvláště pohřební řeč, jíž uctil svou matku, a malé enkomion (pochvala) věnované vnoučkovi. Rozsáhlá zachovaná Psellova korespondence nám umožňuje nahlédnout do soukromého života byzantského vzdělance 11. století, dýchá z ní na nás intimita přátelských vztahů, drobné radosti a starosti každodenního života.

Zdá se, že Psellos je autorem dvou historických děl. První z nich známe pod titulem Krátká historie císařů staršího Říma a též i mladšího s vypuštěním těch císařů, kteří nic pamětihodného nevykonali, začínající od Romula. Tento spis byl zřejmě určen Psellovu císařskému žákovi Michalu VIII. a v vznikl v 70. letech 11. století. Autor v ní usiloval hlavně o podání charakteristiky jednotlivých vladařů, aby se princ „snažil některé jejich vlastnosti napodobit a druhým se vysmíval“. Není ovšem dosud bezpečně prokázáno, že jde o dílo Psellovo.

Druhé historické dílo, Letopisy (Řecky Chronografia), vychází zčásti z nám neznámých písemných pramenů, zčásti je založeno na očitém svědectví a osobních vzpomínkách a do značné míry pro nás představuje pramen „první ruky“. Psellos se zřekl analistického principu kronikářů a zdůraznil memoárový charakter díla. Svým rázem se Psellovy Letopisy blíží císařské kronice nebo císařským biografiím, jejichž tradice začíná už v Plutarchových Životopisech a pokračuje přes Seutonia a pozdně antickou sbírku Životů císařů do Byzance.

V češtině vyšel překlad Letopisů pod názvem Byzantské letopisy v Odeonu, nakladatelství krásné literatury a umění v Praze roku 1982 v převodu Růženy Dostálové.

Pro názornost Psellových názorů na život uveďme tento citát: „Vím, že mnozí, kteří dosáhli dokonalosti v mnišském způsobu života, nepřičítají tělesné kráse žádný význam… já však mám na tuto věc asi takový názor…, kdybychom srovnávali dva jedince, z nichž jeden by vynikal půvaby ducha, jeho tělo by však bylo ošklivé, druhý by se mu rovnal kvalitami duševními, a přitom by vynikal tělesnou krásou, pak bych vítězství přiřkl tomu druhému.“

Vybráno z doslovu Růženy Dostálové k jejímu překladu Letopisů.