Lambert Beauduin (1873–1960)

François Joseph Octave Beauduin se narodil 5. srpna 1873 v Rosoux poblíž Waremme ve východní Belgii, byl pátý z devíti dětí v katolické rodině Jeana-Josepha a jeho manželky Lucie Lavigne. Studoval v malém semináři v Sint Truiden a poté ve velkém semináři v Lutychu. Kněžské svěcení přijal v roce 1897. Ovlivněn sociální encyklikou papeže Lva XIII. Rerum novarum z roku 1891 vstoupil během svého učitelského působení v Sint Truiden do společenství kaplanů, kteří se věnovali pastoraci mezi dělníky a usilovali o zlepšení jejich sociálních podmínek.

V roce 1906 vstoupil do benediktinského kláštera Beuronské kongregace Mont Cesar v Lovani a přijal řeholní jméno patrona Lutychu Lambert. Výrazně ho ovlivnil představený kláštera irský benediktin Columba Marmion (1858–1923) a spisy Doma Prospera Guérangera (1805–1875), opata z francouzského Solesmes a iniciátora liturgického hnutí ve Francii. Později uvedl, že před příchodem do kláštera nebylo v jeho spiritualitě nic, co by bylo zaměřené na liturgii. Liturgické úkony pro něj byly formální součástí bohoslužby bez vlivu na zbožnost. V klášteře jeho srdce uchvátila nádhera liturgie, kterou vnímal v úzkém spojení s eklesiologií jako aktivitu hierarchickou a komunitní. Zapojil se do liturgického hnutí, v září 1909 přednesl projev o liturgii na kongresu v Mechelen, ve kterém představil aktivní účast na liturgii jako primární a nepostradatelný zdroj pravého křesťanského ducha. Podněty z jeho projevu byly přijaty do závěrečného usnesení kongresu jako podněty k popularizaci nedělních liturgií, např. zavedení překladů textů do lidového jazyka v misálech, všechny pobožnosti orientovat na liturgii, podporovat každoroční duchovní cvičení pro kostelní sbory atd. Zdůrazňoval potřebu kvalitního vzdělání a formace duchovenstva jako první nezbytný krok k obnově liturgické zbožnosti. V roce 1911 založil v Mont Cesar časopis Questions liturgiques (později Questions liturgiques et paroissiales) zaměřený na podporu liturgického hnutí. V reakci na kritiky liturgického hnutí vydal v roce 1914 svoji jedinou monografii La Piété de l’Église, ve které shrnul své myšlenky o liturgii.

Během německé okupace Belgie v I. světové válce se aktivně angažoval v odboji, později musel uprchnout do Anglie. Navázal kontakt s členy anglo-katolického hnutí mezi anglikány, kteří se angažovali v ekumenickém hnutí. Svoje zkušenosti později využil v referátu, který byl anonymně přednesen v květnu 1925 v rámci rozhovorů mezi anglikány a katolíky, konaných v Mechelen v letech 1921–1927 pod záštitou kardinála Merciera. Korporátní unii považoval za lepší řešení problému křesťanské nejednoty než individuální konverze. Zároveň uvažoval o určitém sjednocení mezi římským a canterburským biskupstvím při zachování velké míry autonomie anglikánské tradice. Anglikánská církev by tak byla sjednocena s Římem, ale nebyla by jím absorbována.

Po válce se v roce 1919 vrátil do kláštera Mont Cesar. V letech 1921–1925 vyučoval teologii na benediktinské koleji sv. Anselma v Římě a v těchto letech se intenzívně zajímal o křesťanský Východ. Papež Pius XI. ve svém apoštolském listu Equidem verba v roce 1924 svěřil benediktinskému řádu práci na znovuobnovení jednoty mezi katolíky a východními církvemi. Beauduin v roce 1925 založil klášter v Amay-sur-Meuse (v roce 1939 se přestěhoval do Chevetogne), ve kterém se sloužily bohoslužby v latinském i byzantském obřadu a rozvíjela se jednota s východními křesťany (od roku 1926 vychází časopis Irenikon). Místo proselytismu preferoval vzájemné poznávání prostřednictvím odborného studia, osobních setkání, modlitby a liturgie.

Encyklika papeže Pia XI. Mortalium animos z roku 1928 kritizovala ekumenické hnutí a účast katolíků v něm. Urychlila Beauduinovu rezignaci na funkci představeného kláštera. V následujících dvou letech navštívil východní Evropu, Egypt, Svatou zemi, pravoslavné kláštery na hoře Athos a v Řecku. Po roce 1930 musel kvůli svým „ekumenickým metodám“ opustit komunitu v Belgii a byl poslán do vyhnanství do Francie, které trvalo až do roku 1951. Sloužil jako kaplan ve dvou klášterech, přijímal mnoho hostů, setkával se s pravoslavnými a protestantskými učenci, psal řadu článků liturgických a ekumenických, cestoval a vedl duchovní cvičení. Když do Paříže v roce 1944 přišel jako papežský nuncius Angelo Roncalli (pozdější papež Jan XXIII. v letech 1958–1963), Beaduin na něj velmi silně zapůsobil. V roce 1957 Roncalli prohlásil, že za své ekumenické povolání vděčí právě Beauduinovi.

Beauduinovi bylo v roce 1951 povoleno vrátit se do Belgie do komunity v Chevetogne, kde žil až do své smrti 11. ledna 1960. Jeho odkaz se na II. vatikánský koncilu projevil především v oblasti liturgického a ekumenického hnutí prostřednictvím několika francouzských biskupů a teologických poradců, které svými názory a postoji výrazně ovlivnil.