Církev v Rakouském soustátí v 18. století

Cesta k reformám v církevní oblasti do 1. poloviny 18. století

Sledování dějin vztahů mezi státem a církví bychom mohli začít u Karla Velikého, který byl velkým vzorem habsburského rodu – jednotná liturgie převzatá z Říma mu umožnila podpořit jednotu říše.¹

Boj o investituru sice posílil papežskou moc proti vládě císařů, v posledku ale zesílila zeměpanská moc, což mělo v dalším vývoji poměru státu a církve rozhodující vliv – knížata se starala kromě jiného o náboženské záležitosti ve svých zemích a zasahovala do práv církve, na druhou stranu zase přebírala úlohu a povinnosti jejích ochránců.

V rakouském prostoru vykonávali Babenbergové „Vogteirechte“ – funkci fojta, zemského správce nad četnými kláštery, ovlivňovali obsazování biskupských stolců ve snaze dosáhnout svého „Landesbistum“ (arcidiecése).

Habsburkové pokračovali cíleně a úspěšně v této politice. Zásahy vládců země do smíšených i čistě církevních záležitostí usnadnil konciliarismus, který církev do jisté míry ochromil. Panovníci na sebe stahovali tradiční práva církve, zmocňovali se kontroly nad majetkem církve a klášterů, získávali velký vliv na obsazování biskupských a opatských úřadů.

K zásahům do čistě církevní oblasti docházelo už za Ferdinanda II. a Ferdinanda III. – proto byli označování za „Vorläufer des Josephinismus“, tedy předchůdce josefinismu.² Cenou za ochranu církve ovšem byla její silnější závislost na státu. Cestu ke státní církvi v podstatě vyjadřovala IURA CIRCA SACRA:

1.IUS ADVOCATIAE – všeobecné právo bránit církev.

2. IUS INSPICIENDI CAVENDI – zajišťovalo právo dozoru nad všemi církevními oblastmi života.

3. PLACETUM REGIUM – právo na předložení papežských a biskupských výnosů.

4. IUS RECURSUS AB ABUSU – zajišťovalo poddaným možnost odvolání (apelace) proti církevním rozhodnutím ke světské vrchnosti (paralela k apelačnímu soudu).

Můžeme uvést několik příkladů zásahů do církevních věcí od 16. století:

– 1554 bylo vydáno generale, že má se přijímat pod jednou způsobou, „protože křesťané jsou jednotni a nerozděleni“.

– povinnost odevzdávat potvrzení o zpovědi (zpovědní seznamy).

– povinnost vrchnosti dohlížet, aby se věřící účastnili celé bohoslužby, nejenom kázání, měla i povinnost nahánět váhající do kostela.

Ze sbírek zákonů, vydaných v církevní oblasti od roku 1601 až do roku 1825 bychom mohli vybrat celou řadu dalších příkladů.³ Byly vydány mj. přísné předpisy pro povinné slavení nedělí a svátků, související předpisy pro obchody, týdenní trhy a hospody. Byly zavedeny nové svátky – slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie, svátek sv. Josefa a svátek zemského patrona Jana Nepomuckého.

Církev zažívala na konci 17. a v 1.pol. 18. století rozkvět. Došlo k růstu počtu náboženských bratrstev.⁴ V souvislosti s rekatolizací země můžeme zaznamenat od počátku 17. století nárůst počtu klášterů historických řádů spolu s přílivem nových řádů a kongregací (kapucíni 1600, milosrdní bratři 1605, bosí augustiniáni 1623, bosí karmelitáni 1624, barnabité 1627, hyberni 1629, piaristé 1631, voršilky 1655, bosé karmelitky 1656, theatini 1666). Příliv nových řeholí pokračoval i ve století osmnáctém: bartolomité 1705, oratoriáni 1705, trinitáři 1705, ivanité poustevníci 1725, alžbětinky 1719, celestinky 1736, anglické panny 17463. V období baroka vzniklo v Čechách na 200 nových klášterů, z toho jen v Praze 40. Podle některý autorů (např. Hans Hollerweger) ale nebyly hlubším základem pro tyto změny pouze závěry Tridentského koncilu, ale habsburská zbožnost - „Pietas Austriaca“. Ta nebyla jen zárukou ochranné vlády nad církví, ale také základem státní církve. Zdrojem myšlenek byla příručka Princeps in compendio, v níž je obsaženo přesvědčení, že „Rakouský dům má zvláštní poslání od Boha spravovat říši i církev“. Tato příručka pro výchovu knížat vznikla pod vlivem Ferdinanda II. „Fürstenspiegel“ obsahovala praktická pravidla a zásady; v úvodu uvádí jako základ vlády zbožnost a ctnost. Odvozovala panovnickou moc výlučně od Boha – a z toho vyvozovala povinnost pečovat o Boží oslavu a kult, ochranu katolického náboženství a potírání heresí, a také úzký kontakt s duchovními pastýři. Pro vládce z toho vyplývá nejen právo, ale i povinnost zasahovat do náboženských oblastí církve. Habsburská zbožnost v době baroka a protireformace „nesla rysy zvláštní, politicky akcentované, můžeme říci státní církve“. ⁵

Zpočátku se Habsburkové snažili o koordinaci svých kroků s církevní hierarchií. Zvláštním znakem jejich Pietas byla úcta k eucharistii, uctívání svatého Kříže a mariánský kult. Úcta k eucharistii se projevovala častými návštěvami bohoslužeb se svatým přijímáním. Procesí na Boží Tělo byla „současně aktem úcty, vyznání katolické víry a oslavou triumfu církve“ – ale také demonstrací jednoty státu a církve. Uctívání svatého Kříže byla stará tradice, která zesílila v dobách tureckého ohrožení, navíc symbolizovala vítězství nad půlměsícem. Mariánský kult vystoupil do popředí zvláště v době protireformace. Jedním z jeho vnějších projevů bylo zasvěcení země Panně Marii dne 18.května 1647, kdy byla odhalena socha Immaculaty na náměstí Am Hof ve Vídni (originál se dnes nachází ve Wernsteinu na Innu).