Demokracie v krizi? Budoucnost zůstává otevřená

Má demokracie skutečně problémy? Je existující globální řád v úpadku? Ano, demokracie je skutečně v krizi a globální řád se skutečně zásadně mění. Nejde jenom o módní konstatování, nejedná se o regionální problém, ale o globální fenomén.

Politická práva a občanské svobody upadají – pomalu, ale jistě – téměř dvě desetiletí. Podle analýzy Freedom House se v roce 2023 se zhoršily v 52 zemích, zatímco pouze 21 zemí zaznamenalo zlepšení. Stejný trend pokračoval i v roce 2024. Podle Indexu demokracie kleslo celkové globální skóre demokracie v roce 2024 na historické minimum (5,17), kdy 130 ze 167 zemí zahrnutých v indexu buď zaznamenalo pokles nebo stagnovalo. To znamená, že skoro čtyři z deseti lidí žijí v autoritářských režimech - šedesát zemí je nyní klasifikováno jako autoritářské. Naopak pouze sedm procent světové populace žije v plných demokraciích. Ačkoliv můžeme mít ke konstrukci těchto indexů různé výhrady (a já je sdílím), celkový trend je zřejmý.

Problém se ale netýká jenom vnitřního uspořádání států, ale i globálního řádu jako celku. Pokud budeme jeho úspěch měřit mírumilovností světa, výsledky jsou alarmující: Například tzv. Global Peace Index 2025 říká, že nyní zaznamenáváme „třinácté zhoršení mírumilovnosti za posledních sedmnáct let“. Počet konfliktů, do nichž jsou zapojeny státy, je nejvyšší od druhé světové války. Vojenské výdaje rostou již devět let po sobě, a to ve všech pěti hlavních regionech, zejména v Asii, na Blízkém východě a v Evropě. Nejnovější nárůst (6,8 procenta) je nejprudším meziročním nárůstem od roku 2009.

Vzhledem k tomuto stavu světa by mi nikdo nemohl vyčítat, kdyby se celý můj projev nesl v podobně pochmurném duchu jako většina nejnovějších analýz světové politiky.

Tentokrát bych ale chtěl jít proti proudu. Všichni víme, že situace není dobrá, ale tentokrát se chci zaměřit na některé přehlížené zdroje naděje (a ano, myslím, že je v pořádku mluvit o naději v sociální a politické analýze a nevnímat ji jenom jako teologický koncept) a naznačit, proč by demokracie mohla současnou situaci přežít. A také proč křesťanské církve (stejně jako další náboženští aktéři) mohou v tomto procesu hrát důležitou roli.

A právě tohle je také důležitou součástí mého sdělení: Redukce sociální vědy na deskriptivně-analytické výroky a naopak odsunutí normativních výroků do prostoru ideologií, případně do teologie, je podle mě na nejhlubší úrovni jednou ze zásadních příčin našich současných problémů. Ale to by bylo na jinou přednášku. Zde tedy místo toho chci tuto propast překonat na praktické rovině: tedy poukázat na to, jaké zdroje naděje do současné situace mohou být odhaleny i politologickou analýzou, a také co to konkrétně znamená pro roli náboženských aktérů v našem stále autoritářštějším světě.

První bod: Způsob, jakým demokracie kolabují, se výrazně liší od minulosti, protože se změnila povaha útoku na demokracii. A tato změna otevírá nový prostor pro rezistenci.

O co se jedná? To, co dnes definuje mizení demokracií, není jednorázová událost – revoluce nebo státní převrat, jako tomu bylo často ve 20. století – ale demokratický úpadek, tzv. „democratic backsliding“. Demokracie jsou uchvacovány postupně a umírají pomalu, někdy celá desetiletí. A právě proto je tak těžké určit, kdy už demokracie přestává být demokracií – protože se tak děje postupně, krok za krokem, přesně jako v příběhu o vařené žábě.

To ale znamená, že i nově vznikající režimy jsou odlišné. Klíčovým pojmem je zde kompetititvní autoritářství (competitive authoritarianism) – nejběžnější forma nového autoritářství dnes. Přetrvává v něm zdání demokracie a některé aspekty demokracie často skutečně zůstávají zachovány. Působí v nich například více stran, které pravidelně soutěží ve volbách. Ale volby nejsou férové a přístup k veřejným funkcím, zakázkám i do médií je také nerovný. Občanská společnost je potlačována, ale postupně a málokdy je zcela zničena. Mediální prostor je nespravedlivý, často pod rostoucím vlivem bohatých, často výrazně konzervativních, jednotlivců, ale přístup do něj, obzvlášť virtuálně, často stále není zcela pod kontrolou jedné strany nebo hnutí, zejména pokud jde o virtuální prostor.

To vše znamená tedy má dvojznačný efekt: Na jedné straně může demokracie zahynout, aniž by si toho velká část společnosti všimnula. Ale na straně druhé mají aktéři občanské společnosti i náboženští aktéři podstatně více prostoru než v klasickém typu autoritářství, jako jsou režimy jedné strany.

Jinak řečeno, boj za demokracii není jednou provždy rozhodnut. Demokracie samozřejmě vždycky byla každodenním plebiscitem, abychom parafrázovali Ernesta Renana, ale dnes je to pravda více než kdykoli předtím. I když je úpadek skutečný a i když ti, kteří kladou odpor – včetně církví – zažívají různé úrovně represe, stále existují cesty, kterými tito aktéři mohou bránit sebe i celou společnosti.

…

Můj druhý bod se týká přístupu autoritářů k církvím a náboženským organizacím a ukazuje, že církve, dokonce i v sekularizované Evropě, mohou mít výrazně větší vliv na veřejné dění, než si myslíme.

Obvykle totiž předpokládáme, že vztahy mezi církví a státem v autoritářství spadají do dvou jasných a odlišných, vzájemně se vylučujících kategorií: represe v případě prodemokratických náboženských sil a kooptace v případě nábožensko-politického sladění. K režimu kritické subjekty jsou tak vytlačeny na okraj a žádný vliv nemají, zatímco kooptovaným subjektům ke kritice chybí motivace.

Výzkum však ukazuje, že autoritářské státy ve skutečnosti obvykle používají kombinaci obojího současně: Pokoušejí se o kooptaci, která zvyšuje společenský vliv náboženských aktérů, ale současně také uplatňují jejich regulaci, aby jejich vliv omezili pro případ protirežimního jednání. Jinak řečeno, kooptují a regulují současně.

A to se děje i v zemích s vysokou mírou kooptace dominantní náboženské skupiny (typicky muslimské země v regionu Blízkého východu a severní Afriky). Do této skupiny však patří i Rusko, kde je jasně patrná kooptace, ale běžné jsou i regulace, a k tomu i občasná represe. Fascinující závěr: Autoritářské režimy se mnohdy náboženských aktérů bojí, a to i těch, které kooptují. Protože náboženští aktéři jsou komplikovaní – vždycky se může vynořit hnutí odporu zdola, vždycky si někdo může začít vykládat posvátné texty nonkonformním způsobem. Autoritářské režimy vedou válku o kontrolu institucí, což je v případě církví mnohem komplikovanější než v případě státních úřadů. Náboženští vůdcové mají také často společenský kredit a platformy pro komunikaci, které stát obtížně reguluje. A konečně mají náboženští aktéři často úzké vazby na společnost, a to i ve vzdálených regionech.

Známe faktory, které zvyšují relevanci náboženských aktérů. Autoritářské státy berou církve vážněji, zejména pokud:

a) mají církve vysokou schopnost kolektivní akce,

b) disponují jasnou politickou teologií, které je staví proti autoritářskému uchvacování moci,

c) se těší vysoké úrovni společenské důvěry a legitimity,

d) působí v kontextech, kde je legitimita režimu oslabena - například vleklým domácím nebo mezinárodním konfliktem a konečně

e) když režim čelí ekonomickému propadu.

Řada zemí, kde dnes panuje kompetitivní autoritářský režim, mnoho z těchto podmínek splňuje. Třeba takové Maďarsko. Jinak řečeno, náboženští aktéři mohou sehrávat zásadní roli při organizace odporu proti demokratickému úpadku. Všechno, co jsem říkal výše, ale platí – s určitými modifikacemi – i pro již kooptované náboženské aktéry, protože kooptace (ani represe) není jednorázová a jednou provždy: I oni se mohou od autoritářského režimu odpoutat.

…

Můj třetí a poslední bod se týká těch, kteří usilují o změnu režimu. Člověk by mohl snadno nabýt dojmu, že se světem valí jakási globální vlna, nové totalitní hnutí, které chce zničit demokracii ve všech jejích podobách. To ale rozhodně není pravda: neexistuje žádná jednotná antidemokratická fronta, žádná „internacionála“ s jedinou ideologií zaměřenou na destrukci demokracie.

Poměrně dost těch, kteří útočí na současnou podobu liberální demokracie, by zdůraznilo, že vlastně patří mezi velké zastánce demokracie. K jejich tvrzení můžeme být sice oprávněně skeptičtí, ale měli bychom se aspoň pokusit pochopit, na co konkrétně útočí a z jakých důvodů. Jsou skutečně antidemokratičtí? Pohrdají liberalismem? Je jejich nedůvěra k demokracii důsledkem rostoucích nerovností? Zklamáním z neoliberálních politik? Dopadů globalizace? Ano, tak široká a ještě širší je škála postojů, které zastávají.

Uveďme si konkrétní příklady. Pro mnoho pravicových populistických hnutí je hlavním nepřítelem liberalismus, zejména jeho důraz na primárnost jednotlivce a ochranu práv menšin. Zároveň jsou populisté obvykle silnými zastánci většinového typu demokracie, nikoli jejími odpůrci. Může to znít neintuitivně, ale pro mnoho populistů nejsou liberalismus a demokracie neoddělitelné a někteří by dokonce tvrdili, že si v konečném důsledku protiřečí.

Druhou velkou skupinou jsou zastánci postliberalismu. Jde převážně o tradicionalisticky smýšlející lidi, ať už věřící nebo ne, k nimž se v poslední době přidává rostoucí počet druhy umírněných konzervativců. Nenávidí principy osvícenství, nedůvěřují projektu modernity, považují egalitářský individualismus za chybu a radikálně kritizují myšlenku společenského pokroku jako hybné síly našich společností. Současný systém vnímají jako zmanipulovaný, příliš posedlý tím, co nazývají progresivní agendou. Často ale stejně ostře nedůvěřují tržním principům a kritizují individualistický konzumerismus.

Jejich postoje k demokracii se opět výrazně liší: od naprostého odmítnutí až po podmíněné přijetí. Někteří by řekli, že demokracie je nejvýraznějším politickým projevem modernity, a proto musí být zlikvidována; jiní věří, že demokracii je třeba zachránit, protože zůstává nejživotaschopnější formou vlády.

Existuje ale i třetí skupina. Těch, kteří skutečně chtějí zničit demokracii v jakékoli formě. Do tohoto tábora patří mnoho amerických intelektuálů s vlivem na současnou americkou administrativu. Pravděpodobně nejviditelnější z nich je miliardář Peter Thiel, který prohlašuje transnacionální humanismus a demokratický regulační dohled za Antikrista. Pak je tu Curtis Yarvin, který chce nahradit americkou demokracii jakýmsi korporátním diktátorem. A mnoho dalších, často takzvaných technofeudalů, které k moci vynesl úspěch kapitalismu dohledu (surveillance capitalism), jak o něm výstižně píše Shoshana Zuboff.

Všechny tyto skupiny spojuje kritika současného globálního řádu a všechny tři usilují o odstranění liberální demokracie, kterou považují za zkorumpovanou nebo přeregulovanou nebo přehnaně progresivní.

Ale jejich vzájemné tření a hluboké ideologické rozpory jsou naprosto nepřehlédnutelné. Jak jsem již řekl, populistická hnutí se silně spoléhají na demokratické hlasování a většinové rozhodování. Vize technofeudálů je jenom obtížně slučitelná s představami křesťanských nacionalistů a ti se zase výrazně liší od sekulárních postliberálů.

Praktickým dokladem těchto rozporů jsou vnitřní boje, které s úžasem sledujeme v současné americké administrativě. Roztržky mezi Muskem a Trumpem, mezi Trumpem a Marjorie Taylor Greene, vyhrocené nepřátelství Steva Bannona vůči Elonu Muskovi, stejně jako série sporů kolem antisemitismu, to vše jsou příklady těchto rozdílů.

Toto je tedy třetí prvek, který by obhájcům demokracie měl dodat odvahu. Jejich protivníci se v řadě zásadních věcí neshodnout a zejména se liší v tom, co by mělo liberální demokracii nahradit. Spory ohledně budoucího uspořádání nabízejí náboženským aktérům prostor pro veřejnou formulaci vlastního postoje.

Ale zde základní dilema: Jaký postoj by to měl být? Měly by křesťanské církve bojovat za ochranu liberální demokracie v její současné podobě, se všemi jejími nedostatky a s její rostoucí neschopností plnit zejména v ekonomické oblasti to, co slibovala? Nebo by měly akceptovat, že liberální demokracie, jak ji známe, se už možná stala ztraceným případem, a místo toho podporovat nějakou jinou formu demokratické vlády proti těm, kteří chtějí demokracii smést se vším všudy?

Nemám dostatek času, abych na tuto otázku odpověděl, ale věřím, že církve mají právě v téhle oblasti značnou výhodu: Mají například zkušenosti s alternativními formami demokratického rozhodování a s experimenty v přímé demokracii. Mám na mysli občanská shromáždění nebo participativní plánování a rozhodování, které řeší některé nedostatky současné stranické politiky. Opět platí, že církve – pokud jsou aktivní ve veřejné sféře – mohou v této debatě společnost zásadně ovlivnit.

…

Můj závěr je tedy poněkud paradoxní:

Demokracie je skutečně v nouzi a autoritářství je skutečně na vzestupu. To ale neznamená, že je vše ztraceno a že už musíme jenom trpně přihlížet, jak se náš svět hroutí.

Díky specifické formě současného autoritářství se církve a občanská společnost mohou bránit i tehdy, když demokratický úpadek značně pokročil. A znovu: vysoká společenská důvěra, silná a nezávislá církevní organizace a jasná politická vize jsou přitom klíčové.

Mračna už nejsou jenom na obzoru a bouře už zuří přímo zde. Ale jak bude vypadat nový svět, až bude po ní, není rozhodnuto. A ačkoli se zdá pravděpodobné, že náš současný model liberální demokracie bude muset projít zásadní transformací nebo zaniknout, horizont událostí zůstává otevřený. Budoucnost, v níž nakonec zvítězí nové formy demokratické správy věcí veřejných, je možná. Cesty, které k takové budoucnosti vedou, jsou možná nebezpečné a úzké, ale právě po takových se musí křesťanky a křesťané vydat.