Smysl ministerií

(2007)

Jádro problému a některé souvislosti

Možnosti realizace viditelné církve

Proč model církevní obce?

Postoj k faktickému angažmá laiků v církvi podstatně závisí na tom, co kdo, klerik i laik, rozumí církví, co od ní čeká a co je ochoten do instituce sám investovat. Jinými slovy: záleží tu podstatně na modelu mnohodimensionální reality církve, jemuž je ten či onen ochoten důvěřovat.

Rozdíly modelů existujících v římském katolictví

Model směrodatný pro místní církve spravované ČBK nebere příliš vážně pokus posledního koncilu o radikální restrukturalizaci církevní přítomnosti v sekulárním světě. Všechny diecéze v Čechách i na Moravě vycházejí z modelu, kde církev je globální institucí, uspokojující a umožňující realizovat náboženskou potřebu člověka

Strukturu má tato globální církev pyramidální, aby tak deklarovala podobně pyramidální strukturu duchovní moci. Tu strukturu, skrze niž přichází do světa vše, co je ke spáse nutné a důležité. A pro mnohé církevní představené má církev smysl právě jen jako instituce duchovní moci, jíž je třeba zajistit průchod prostřednictvím ekonomie, společenské vážnosti, reklamy atd.

Hlavou pyramidální struktury je pro tenhle model papež, nikoli Kristus; místní církev má v tomto modelu význam jen jako určitý díl církve univerzální, rozparcelované beze zbytku na potřebný počet církví místních (lokálních), je to správní jednotka (diecéze) nebo soubor elementárních správních jednotek (farností). Hlavou místní církve je zase papežem pověřený úředník; od 4. století je tím úředníkem biskup, ten ovšem po celá staletí nezastupoval papeže, ale církevní obec, která jej volila ze svého středu. Od tridentského koncilu (cca 400 let) zčásti a od konce 19. století obecně se považuje místní hierarcha za správce v papežově režii.

Spásou se v takové církvi rozumí dobrý výsledek posledního soudu, kde bude váženo každé slovo a každý čin z celého života, naše znalost katechismu a naše zbožnost. Proto se obyčejný človíček bez takové církve přes poslední soud prakticky nemůže s úspěchem protlačit, rozhodující nástroje k tomu má jen církevní hodnostář a z jeho pověření někteří další.

Alternativní je model církve komuniální. Taková církev je podobná síti malých „partikulárních“ struktur vzájemně propojených s okolím.

Struktura odpovídá spleti různých podpůrných institucí v postmoderním světě. Ten je členěn nejen geograficky, ale také ideově, vytváří virtuální farnosti a diecéze vymezené nikoli geografií, ale účelem. Poslední koncil dává přednost označení „partikulární církev“ před „lokální“ právě proto, aby vyšel vstříc rodícím se strukturám komuniálním. Věříme spolu s koncilem, že univerzální církev (o které mluví třeba Krédo) se vynořuje právě a jen v těch fungujících partikulárních církvích, resp. v místních společenstvích. Univerzální (obecná, katolická) církev je v tomto modelu podobná záchranné síti mnoha místních církví, navzájem spolupracujících, ale co do odpovědnosti za pomoc lidem i světu autonomních.

Relativní autonomie a odpovědnost partikulárních církví se tu bere velmi vážně, podobně jako kolegialita a subsidiarita.

Spásou se v tomhle modelu rozumí umění jednotou překonat všechny faktické různosti, které by mohly decimovat jednotu stvoření i jednotou stvoření s Bohem v Trojici. Ke spáse v tomhle modelu proto vede to, co pomáhá jednotě, především komunikace a život v komuniu, protože právě v komuniu nacházíme živého (vzkříšeného) Krista. Zbožnost tu není totéž co liturgická zbožnost

Komunio, komunikace a spása

Zdůrazňování spásné role komunia není žádnou novinkou. Podle učení staré církve se Kristova přítomnost v církvi děje vzájemností lidí (obecenstvím, koinonia), svědectvím o živoucí víře slovem i skutkem (martyria, diakonia) a vzájemností božího lidu a Boha (Abba-leiturgia).¹

Komunio (společenství) vytváří společné prožitky a jejich vzájemnou komunikaci – sdílení. Takovou živou komunikaci a sebesdílení nelze v příliš velkých shromážděních uskutečnit. A tak chtěl poslední koncil onu poněkud nešťastnou centralizaci církve z konce 19. století překonat a rehabilitovat význam místní církve jako matky obcí věřících. Učí tedy, že se univerzální církev Kristova zpřítomňuje, realizuje, stává skutečnou a funkční právě v místních církvích a v obcích věřících, v jejichž středu je živý Kristus ².

Obecenství

Evangelium nás učí, že reálnou možnost setkat se s živým Kristem dává každému společenské soužití věřících (koinonia). Mnohá slova z Ježíšových úst učedníci ani neslyšeli, ale směli koinonii prožít díky tomu, že se mohli pohybovat v jeho blízkosti.

Žádná křesťanská společnost nežije, pokud její obecenství nepodporuje přirozenou potřebu vzájemně si pomáhat a nést břemena jeden druhého. Koinonia nejen respektuje bližního, ona jej objevuje a zjevuje. Charisma z Ducha naváže na toto přirozené.³

Diakonie

V každé spiritualitě, která vyznává s Kristem evangelií nutnost změny smýšlení, musí se pravdivost této změny a její zaměřenost na Krista permanentně testovat nikoli jen ideologiemi (dogmatem, učením), ale také plodností postojů. Úmysly a kvalitu činu dokládá jen ovoce, konkrétně právě diakonie.

Diakonie rozdává nejen potřebné hmotné statky. Leckdo potřebuje ještě víc než hmotný dar nějaké znamení, že má přátele, domov, že má svou cenu.

Martyria, kérygma a liturgie

Liturgie církve

Každé novozákonně legitimní bohoslužebné shromáždění závisí ve všem podstatném na Kristově přítomnosti. Jen on umí učinit z přítomných lid bohoslužebný („obecné“ nebo také „královské“ kněžstvo) a skutečně tak činí. To on stanovuje podmínky, za kterých se to děje. Subjektem liturgického dění je tedy vzkříšený Kristus v Duchu svatém a boží lid ve svém celku. ⁴

Aby se projev zbožnosti mohl stát liturgií, je nutno splnit aspoň dva předpoklady:

Jediný legitimní novozákonní velekněz Kristus vyžaduje od svého vykoupeného lidu (a také od hierarchie), aby se slovem i činem identifikoval se svým Kristem podobně, jako se pro spásu tohoto lidu identifikoval Ježíš s Otcem;⁵ v tom nám docela slušně brání klerikalizace církve.

Kristus je přítomný reálně uprostřed komunia, uprostřed společenství shromážděného v Ježíšově jménu. Také od nás vyžaduje podobnou poslušnost nadosobnímu principu odpovědnosti za druhé. Tomu dnes úspěšně vzdoruje obecná nechuť k institucím.

Lektorát

Podstatou a východiskem služby lektora je dát průchod božímu slovu a podepřít je svým svědectvím o důvěryhodnosti. Leckdo už zažil, že pravidla pro hlásání jsou náročná; je to vposledku vždycky služba, i když někdy pohladí i lektora, že se dílo daří.

Lektorství slouží buď své vlastní image, nebo komuniu. To druhé je služba spáse, záchraně lidského i božského v nás. K tomu několik postřehů a rad:

Jakýkoli text vznikající v jiné než naší současné kulturní oblasti vyžaduje výklad (exegesi). Bible potřebuje víc, potřebuje hermeneutiku. Hermeneutika nejen vykládá, co autor textu chtěl říci, ale také napomáhá formulovat zvěst tak, aby byl srozumitelný její smysl. Ani v jednom, ani v druhém nejde o to, reprodukovat text vlastními slovy. Jde o to, aby z těch slov a vět promluvil na posluchače ten Ježíš, o němž věříme, že je ještě dnes živ. To on vykládá podobenství nebo vede spor s tím či oním právě dnes.

Étos služby vyžaduje vstřebat do paměti mnohá důležitá fakta. Vyžaduje trpělivě naslouchat a porovnávat s vlastní životní zkušeností. Je třeba biblickým textům nejen naslouchat, ale rozumět jim pokud možno v současném životním kontextu. Učedníci se učili rozumět Ježíšovi tím, že s ním sdíleli různé situace života a také mu kladli otázky.

Síla evangelia Krista Ježíše nespočívá v moudrosti textu, ale v tom, že se slova a věty stanou božím slovem. Pak jako by Kristus sám hovořil slovy lektora, sloužícího ostatním božím slovem. Martyr není jen objektivním a spolehlivým zpravodajem, je svědkem, protože i on má svou zkušenost se Vzkříšeným a sdílí se o ni, protože se mu osvědčila. Takový hermeneut sdílí s posluchačem nejen vědomosti, nýbrž slouží i svojí vírou, svojí zkušeností s živým Bohem.

Výpověď pomocí příběhu je neurčitější než poučka, jaké zná katechismus. Evangelium hovoří často právě pomocí komentovaných příběhů. Ačkoli i poučení (didaskalia) je autentickou složkou správné homilie, nesmí nikdy utlačovat prorocké kérygma. Proroci často vysvětlovali, přibližovali svou zvěst pomocí příběhů, někdy happeningy. Pro děti je tohle někdy jediná schůdná cesta za evangeliem.

Účinně zvěstovat Ježíše lze i dětem, ale nikoli dětinským dospělým: Teologie kříže, ukřižovaný velekněz nebo úředně prokletý učitel je infantilnímu člověku naprosto nesrozumitelný a nepřijatelný.

Lektor je místní církvi tím, kdo jí slouží slovem proroka, tedy slovem potěšujícím, povzbuzujícím a napomínajícím. Ale také slovem pastýřské starostlivosti nebo kněžské odpovědnosti za boží lid.

Akolytát

Smyslem služby akolyty je zprostředkovat bližním obce setkání s živým Kristem. To se může stát pomocí eucharistických způsob, ale nejen tak. Pokoncilní církev autenticky vyznává více modů Kristovy reálné přítomnosti, než je přítomnost v oltářní svátosti.

Jde o to, aby se nemocnému nebo jinak dočasně vyčleněnému bližnímu umožnilo dotknout se živoucího společenství jeho církve. Samotná služba distribucí eucharistických způsob dostává svůj adekvátní rozměr až v okamžiku, kdy překročí striktně technický rámec samotného transportu.

Shrnutí

Křesťan je křtěn do společenství (přinejmenším do společenství Trojice), ale právě proto i do konkrétní koinonie věřících lidí. Je tu pro ostatní právě tak doopravdy, jako je tu pro naplnění smyslu své vlastní osobní existence. Mimo církev lze pěstovat náboženství a ideologie, ale ne víru Kristovu evangeliu. Pokud křesťana vyženou z  Kristovy církve jiní, jeho víra může přežít. Nepřežije, pokud sám práskne dveřmi.⁶

Že spolek lidí – církev – může také žít, to je jen a jen dílem Ducha svatého. Aby církev vůbec mohla fungovat, proměňuje Duch přirozené nadání jednotlivce v charismata, která prospívají právě celku, celé obci. Právě jen Duch dokáže vdechnout našemu vzpomínání na Krista evangelií reálný život do té míry, že uprostřed takového společenství pak Ježíš žije jako Kristus vzkříšený. Jen Duch dokáže, aby slovo o Bohu bylo božím slovem a památka na Kristovu smrt a vzkříšení se stala jeho přítomností mezi námi.

Kdysi to byl Ježíš plný Ducha svatého, kdo vyvolil konkrétní služebníky, aby sloužili víře v evangelium. Výběr těch ke službě povolaných náleží zřejmě Duchu. Jenže v naší praxi nebýváme plni Ducha, svědky něčeho takového jsme dokonce jen výjimečně. Proto už podle nejstarších vrstev tradice svěřuje Kristův učedník výběr kandidátů víře a naději církve. Její volba je zranitelná, ale lepší nemáme.

Tradice univerzální církve svěřuje ministeria snad od 6. či 7. století pouze mužům. Spiritualita křesťanů se stala na celá staletí spiritualitou mužskou a později navíc i klerikální. Že to nebyla tendence šťastná, to dokazují znovu a znovu se opakující pokusy o církevní reformy namířené proti oběma principům. Katolická ortodoxie ovšem jen posilovala hegemonii volby církevních reprezentantů nad volbou Ducha. Tím větší význam může mít pro rovnováhu v místní církvi institut ministerií.

Ministeria opět díky Bohu nerozlišují mezi mužskou a ženskou ochotou sloužit a nesvazují služebnictvo do sborů kleriků. Tím znovu dostalo šanci obecné komunio a naše křesťanská poslušnost vanutí Ducha. Věřit Kristu znamená věřit v klíčový význam komunia, v jeho „jakoby svátostné“ působení, uzdravující lidské osamělost, ztracenost, ztrátu smyslu běžného utrpení i veškerého usilování. Takové uzdravování je pak předchutí spásy v jednotě s Trojicí.

Dobře fungující ministerium je také re-prezentací (zpřítomňováním) přirozených komuniálních schopností obce. Proto působí ministerium v praxi obce nejen jako znamení (předchuť) reálné Kristovy „přítomnosti uprostřed“, ale formuje i samotného nositele a podpírá jeho osobnost.

V hierarchické klerikalizované společnosti jsou bohužel instituty jako charisma nebo ministerium pouze trpěny a cíleně bagatelizovány. Obec musí dbát, aby se žádné z ministerií nestalo formalitou, ty jsou vždy neplodné. Nejde jen o hladký průběh liturgie. Jde daleko víc o projev odpovědné a přitom tvořivé účasti na životodárné přítomnosti Krista uprostřed naší věřící obce.