136 - únor 2003

Schéma ruského ikonostasu, 15. století

Jedním z nejvýraznějších prvků, kterými se východní liturgický prostor odlišuje od západního, je ikonostas. Ikonostas se vyvinul z mramorového zábradlí oddělujícího v basilikách prostor pro klérus - chór - od prostoru pro laiky, na nějž byly na východě zavěšovány posvátné obrazy. Rozhodující impuls pro jeho vývoj v byzantsko-řecké oblasti přineslo definitivní přitakání posvátnému zobrazení na konci ikonoklastického hnutí před pol. 9. stol. Chórová přepážka se postupně zvětšovala a kodifikovala se její výzdoba ikonami, a asi ve 12. stol. lze již mluvit o plně vyvinutém ikonostasu, který byl buď dřevěný nebo se zděným jádrem. Největší péči se ikonostas těšil v ruské oblasti (např. Novgorod) od 14. stol., kdy narůstá do výšky klenby a zcela tak věřícím zakrývá pohled na oltář. Ikonostasem procházejí troje dveře (v menších kostelech jenom jedny): prostřední (carskije dveri) vedou do chóru a smí jimi procházet pouze kněz, severní vedou do místnosti nazývané prothésis určené pro přípravu obětních darů, a jižní pak do místnosti diakonikon, v níž jsou uskladněna liturgická roucha a knihy.

V klasické, Rublevově době, tzn. ve 14. a 15. stol., měl ikonostas následující závaznou podobu: Ikony byly rozvěšeny ve čtyřech řadách (rjad). Nejspodnější, místní (mestnyj rjad) obsahovala velké ikony místně uctívaných světců, včetně ikony titulární, na níž byl vyobrazen patron kostela. Křídla carských dveří nesla ikony Zvěstování, severní dveře zobrazení andělů a jižní obrazy svatých jáhnů - diakonů. Druhé řadě dominuje nad carskými dveřmi ikona deése, podle níž se nazývá deisusnyj rjad. Ikona (nebo tři ikony) deése sestává z postavy Krista soudce, který žehná pravicí a v levici drží knihu evangelia, k němuž se po praviciza lidstvo přimlouvá (deésis = ř. přímluva) Bohorodička a po pravici Jan Předchůdce. Řada je rozmnožena o ikony dalších podstatných přímluvců z řad archandělů, apoštolů a hierarchů. Svátkovou řadu (prazdničnyj rjad) tvoří dvanáct menších ikon zrcadlících ideu dvanácti hlavních christologickýchi mariologických svátků církevního roku, tzv. dódekaorton. Tato sestava nebyla striktně závazná a mohla doznávat určitých změn. Ve velkých chrámech býval např. počet svátečních ikon rozmnožen. Poslední řada byla složená z ikonproroků (proročeskij rjad), na jejich středu se nachází zobrazení trůnící Bohorodice, která drží na klíně medailon s dvanáctiletým Kristem-Emmanuelem, ztělesněním boží moudrosti, které bylo předpovězeno právě slovy proroků. Celý ikonostas pak korunuje pašijový výjev, nejčastěji Ukřižování s Bohorodičkou a Janem Teologem.

Ikonostas se v této podobě (ačkoli později počet řad i ikon stále narůstal) stal přehledným a pro lid srozumitelným obrazem církevní nauky o nebeské hierarchii a v tomto smyslu plnil obdobnou funkci jako portály velkých západních katedrál.

Jan Klípa