Otevřený dopis ženatých kněží papeži

Severoatlantická federace za obnovu kněžství

Obracíme se na Vás, velevážený papeži Jene Pavle II., na Vaše spolubratry v biskupském úřadě i na všechny věřící římskokatolické církve.

Vaše Svatosti, považujeme Vás za silného kormidelníka loďky Petrovy, schopného nastavit i odlišný kurs, je-li to nezbytné. Vaše změny kurzu budou přijaty, protože každý ví, že se neřídíte módou, nýbrž tradičními hodnotami.

Změna zákona

Jestliže my, ženatí kněží se svými manželkami ze severu Evropy, Severní Ameriky i z jiných zemí, od Vás očekáváme, že v zákonodárství latinské církve změníte podmínky přístupu ke kněžství, činíme to s pevnou vírou, že Bůh tuto změnu chce aže Vy jste ochoten činit boží vůli.

To, co nám především dodává tuto důvěru, je následujících pět argumentů:

1. Právní nerovnost mezi východní a západní církví co do podmínek přístupu ke kněžství,

2. nedostatek kněží v západní církvi,

3. strašné množství případů pedofilie mezi kněžími západní církve,

4. argumenty druhého vatikánského koncilu,

5. a slova Písma svatého.

Smíme Vám krátce jednotlivé argumenty vysvětlit?

1. Je známo, že katolické církve východních ritů povinný celibát^[1]neznají. Je nevysvětlitelné, že v jedné části katolické církve platí v tak důležité otázce jiný zákon než jiné části. Není rovnost všech před zákonem základní požadavek každé spravedlnosti a každého právního řádu? Katoličtí věřící vnímají jako rozpor také to, že ženatí bývalí protestantští duchovní se světí na kněze latinského ritu, zatímco tisícům mužům katolické církve povolaným ke kněžství i k manželství je i nadále ukládán celibát.

2. Úbytek povolání ke kněžství je dramatický a je sám o sobě „znamením času“, které bychom měli pochopit. V Evropě a Severní Americe je mnohde více než třetina far neobsazených duchovními. V zemích katolické východní církve Bůh povolává ke kněžství ženaté i svobodné muže, a o nedostatku kněží tam není slyšet. Není samozřejmé, že povolává i v západní církvi lidi žijícív manželství, kteří jsou však odmítáni kvůli celibátnímu zákonu?

3. Proti nepřehlednému množství případů kněžské pedofiliev USA, Mexiku, Irsku a jednotlivě i v jiných evropských zemích stojí 13.000 ženatých katolických jáhnů v USA, u nichž nedošlo ani k jednomu jedinému případu pedofilie. Ani z východních ritů katolické církve se o takových případech neslýchá.Třebaže se pedofilní chování nezřídka vyskytuje i u ženatých mužů, jsou čísla z USA a východních církví přece jen silnou indicií toho, že tam, kde je klerikům dovoleno manželství, se snižuje pravděpodobnost náhražkového chování kriminální povahy.

4. Druhý vatikánský koncil se v dekretu o kněžství vyjádřil, že postata kněžství nevyžaduje dokonalou zdrženlivost, a Vy sám jste to zopakovalv generální audienci 7. července 1993. Lze uzákonit něco, co není nezbytné? Zákon musí být nezbytný, říká teorie spravedlivého zákona, jinak je nespravedlivý.

5. Písmo svaté, koncil i církevní právo říkají: Celibát je charisma, zvláštní dar boží. Písmo svaté však také říká, že tento dar milosti „není dán všem“: „Přál bych si totiž, aby všichni lidé byli jako já; ale každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak, „ praví Pavel. Příjemce jednoho daru boží milosti, charismatu manželství, se tedy nemůže stát příjemcem jiného, charismatu celibátu, anebo být v takového změněn pomocí zákona. Co nemohl Pavel, nemůže ani papež. Proti boží milosti nemůže žádný zákonodárce dělat zákony, jinak přetěžuje ty, kteří přes modlitbu, k níž vyzývá koncil, nepřijali dar celibátu, nýbrž dar manželství.

Situace ženatých kněží a jejich manželek

Sami jsme na vlastním těle a ve vlastní duši zakusili, že jsme neobdrželi dar celibátu, ale dar manželství. Proto byla většina z nás kněží Vámi a Vašimi předchůdci od celibátu dispensována. Kdo však byl pro neschopnost k celibátu papežským dispensem osvobozen od povinného celibátu, nestal se tím „nevěrným“, jak tvrdí mnozí kardinálové a biskupové. I když jsme v den svého svěcení slíbili poslušnost vůči celibátnímu zákonu, poznali jsme pozdě jisvé pravé povolání a následovali jsme ho. V dispensu jsme obdrželi potvrzení nejvyšší církevní autority, že jsme povoláni k manželství. Proto Vás naléhavě prosíme, abyste proti takovému snižování našeho povolání vystoupil.

Jsme-li my kněží povoláni k manželství, nejsme proto ještě méně povoláni ke kněžství. Ztrátou svého kněžského úřadu trpíme; a se svými ženami jsme se v manželství stali zralejšími, a tedy dokonce ještě schopnějšími tento úřad zastávat. Je-li zákon jak řečeno nespravedlivý a nesplnitelný pro ty, kteří nejsou k celibátu povoláni, pak byl takový již tehdy, a my jsme byli z kněžského úřadu propuštěni neprávem. Nejsme s našimi 80.000 (jiné prameny hovoří o 100.000) dispensovanými spolubratry, které uvádí i vatikánská statistika, žádná „zanedbatelná veličina“. Toto číslo je spíše projevem strukturálního problému církve, ba „strukturálního hříchu“, o kterém ve své ekumenické encyklice hovoříte jako o možnosti, a to právě v souvislostis východními církvemi, jež vesměs povinný celibát neznají.

Dispensem jsme se nestali laiky a nemůžeme se jimi stát; podle tridentského koncilu zůstáváme totiž kněžími navždy: Quisemel sacerdos, semper sacerdos. Jako takoví jsme Vašimi spolubratřími a očekáváme, že nás vezmete vážně.

Zdravíme Vás v Kristově lásce a ochotni sloužit, za skupiny ženatých kněží:

Belgie: E. Kuropatwa, Hugo van Pottelberge, Bert Peeters – Česko: Václav Diviš – Irsko: David Rice – Kanada: Jack T. Shea – Maďarsko: Sándor Varga – Německo: Ernst Sillmann, Theresia Kohl – Nizozemí: H. de Jong,W. a A. van der Velden – Rakousko: Dr. Ingolf Friedrich, Kevin Berrel – Švýcarsko: Robert Lendi– USA: William J. Manseau, C. Russell Ditzel, Anthony T. Padovano. Wiesbaden-Naurod, 1. září 2003

Z němčiny přeložil JaS
 

^[1]Rozumí se povinný celibát kněží – od řeholníků a biskupů je celibát ovšem vyžadován i na křesťanském Východě. (Pozn. překl.)