Dům jako shromáždiště rané církve

Hans-Josef Klauck (nar. 1946), kněz a františkán, patřík největším německým znalcům Nového zákona. Řadu let působil jako privátní docent na mnichovské universitě. V současné době je profesorem Nového zákona a raně křesťanské literatury na Universitě v Chicagu.

Ve své knize Domácí shromáždění a domácí církev v raném křesťanství^[1]se zabývá církví prvních století, která se shromažďovala v domech. Postupem času s přibývajícím počtem křesťanů kapacita domů přestávala být dostačující a rovněž množství různých malých společenství se z hlediska ortodoxie mohlo zdát podezřelé, bylo tedy nutné vytvořit jiné formy organizace. Malé domácí církve však byly schopné přežít i za těch nejtěžších podmínek pronásledování, vyžadovaly vnitřní přijetí víry a osobní nasazení, a rozhodně si tedy zaslouží naší pozornosti i dnes. I když není možné model domácí církve jednoduše přenést do současnosti, Klauck je přesvědčen, že pohled do minulosti a obeznámení se s našimi počátky může být pomocí při zvládání našich současných úkolů a problémů.

O životě církve na počátku se dozvídáme ze Skutků apoštolských evangelisty Lukáše a z pavlovských dopisů.

1. Skutky apoštolské

Dům jako místo shromažďování

Evangelista Lukáš rozlišuje veřejnou misii, která se koná např.v chrámu, v synagogách nebo na náměstí, a život církve, který seodehrává v domech.

Už v první kapitole Skutků apoštolských Lukáš píše o tom, že se ponanebevstoupení Ježíše jedenáct učedníků spolu se ženami, Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry shromáždilo v horním patře domu v Jeruzalémě ke společným modlitbám: „Když přišli do města, vystoupili do horní místnosti domu, kde pobývali. (Sk 1,13) Podle Lukáše jde zřejmě o důmMarie, matky Jana Marka. Místo shromáždění, horní místnost, už samo o sobě vyvolává náboženské představy. Už ve Starém zákoně nalezneme např. zmínku o tom, že se Daniel modlí v horní místnosti. (Da 6,11) V židovství sloužila horní místnost ke shromažďování, ke studiu a modlitbám.

V tomto domě byl zvolen Matěj dvanáctým apoštolem. Lukáš uvádí, že se zde shromáždilo 120 lidí. Toto číslo je zřejmě symbolické, může jít o desetinásobek dvanácti apoštolů.

Na tomto místě se rovněž odehraje událost letnic: „Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli.“ (Sk 2,2) Postupně se dávalo pokřtít víc a víc lidí, dočteme se až o pěti tisících: „Ale mnozí z těch, kteří slyšeli Boží slovo, uvěřili, takže jich bylo již na pět tisíc.“ (Sk 4,4) Křesťané se začali scházet i v jiných domech.

Život prvotní církve podle Lukáše

Lukáš má tendenci podávat idealizovaný obraz prvotní církve. Z jeho svědectví se dozvídáme: „Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem.“ (Sk 2,46) Otázku vztahu mezi jídlem sloužícím k nasycení a jeho svátostnou podobou zde nechává Lukáš podle Klaucka vědomě otevřenou. Uvádí citát H. Conzlemanna, který tvrdí, že jednota obojího patří k ideálnímu obrazu prvotní církve.

O působení apoštolů Lukáš píše: „Dále učili den co den v chrámě i po domech a hlásali evangelium, že Ježíš je Mesiáš.“ Klauck předpokládá, že veřejné hlásání evangelia bylo v Jeruzalémě spojené s chrámem, ale vyučování se konalo v domech.

Podle Lukáše tedy život prvních křesťanů vypadal takto: denně učení a večeře Páně. Co se týče společného majetku, jak se dočteme ve Sk 2,44: „Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné“, Lukáš shrnuje: „Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávalije, a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval.“ (Sk 4,34) Doslova vzato by také Marie bývala musela prodat svůj dům. Ve Sk 12,12 však najdeme zmínku: „S tím vědomím šel do domu Marie, matky Jana, zvaného Marek. Tam se shromáždilo mnoho lidí a modlili se.“ Tak přísné to u Lukáše nebylo. Otevřít velkoryse svůj dům pro potřeby společenství zapadá dobře do jeho koncepce společenství majetku.

Působení apoštola Pavla

Také Pavel při své misijní činnosti působí v domech. Po svém obrácení přebývá v Damašku v domě Judy (Sk 9,11), v Tesalonice u Jásona. (Sk 17,5) V Efezu káže veřejně i v jednotlivýchdomech. (Sk 20,20) V Troadě se opět setkávámes tím, že místem shromáždění k lámání chleba a hlásání slova je horní místnost: „První den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba a Pavel promluvil ke shromáždění. Protože chtěl na druhý den odcestovat, protáhl řeč až do půlnoci. Byli jsme shromážděni v horní místnosti, kde bylo mnoho lamp.“(Sk 20, 7-8) Dalšími hostiteli jsou kazatel evangelia Filip v Cesareji (Sk 21, 8), Mnason z Kypru v Jeruzalémě, jeden z prvních učedníků. (Sk 21,16) V Římě si Pavel pronajme byt, kde přijímá lidi, zvěstuje Boží království aučí o Pánu Ježíši. (Sk 28,30)

V Korintě Pavel nejprve působí v synagoze: „Každou sobotu mluvil v synagózea snažil se získat židy i pohany.“ (Sk 18,4) Když se židé začali protiněmu rouhat, odešel ze synagogy a obrátil se k pohanům. Poté zvěstoval evangelium v domě Tita Justa, který uvěřil v Hospodina. Jeho dům se nacházel vedle synagogy, měl tedy zřejmě pro misii výhodné postavení. Zvláště důležitý pro Pavlovo působení a vznik církve z pohanů je židovský pár Priska a Akvila, v jejichž domě se vytváří společenství v Korintě, Efezu i v Římě. Pavel o nich mluví s velkou úctou: „Pozdravujte Prisku a Akvilu, mé spolupracovníky v díle Krista Ježíše, kteří pro mne nasadili život; jsem jim zavázán vděčností nejen já sám, ale i všechny církve z pohanských národů. Pozdravujte také shromáždění v jejich domě.“ (Ř 16,4)

Křest

Ve Skutcích apoštolů často najdeme zmínku o tom, že někdo uvěřil, byl zachráněn a dal se pokřtít „se svým celým domem“. Ze zpráv o Petrově misijním působení v Cesareji se dozvídáme o Korneliovi, který sice pocházel z pohanského prostředí, ale byl člověk zbožný a s celou svou rodinou věřilv jediného Boha. Při Petrově kázání byl on i všichni jeho příbuzní a přátelé naplněn Duchem svatým. Všichni se dali pokřtít. Petr u nich zůstal několik dní. (Sk 10, 44-48)

Ve Filipech Pavel v sobotu při hledání synagogy promlouvá u řeky k ženám, které se tam sešly. Jeho kázání je úspěšné. Pokřtít se dá Lydie, obchodnice s purpurem, žena, která věří v jediného Boha. S ní se dají pokřtít všichni z jejího domu, ke kterému bezpochyby patří i otroci a služebné. „Když byla ona a všichni z jejího domu pokřtěni, obrátila se na nás s prosbou: ‚Jste-li přesvědčeni, že jsem uvěřila v Pána, vejděte do mého domu a buďte mými hosty‘; a my jsme její naléhavé pozvání přijali.“ (Sk 16,15) Byli zřejmě pozvaní ke společnému jídlu. Poté jsou Pavel a Silasu vrženi do vězení, následuje vyprávění o pokřtění žalářníka a jeho rodiny. (Sk16, 31-34) Po propuštění z vězení navštíví Lydii, kde se shledají s bratry. V jejím domě se shromažďují křesťané.

Ve všech třech případech se mluví o křtu, ale rovněž je zmíněno misionářské kázání, které je jakousi přípravou před křtem, a společné jídlo, které následuje. Tito prvně pokřtění často poskytují svůj dům pro shromažďování křesťanů a společenství v jejich domech jsou často základem, ze kterého postupně vznikají místní obce. Tak se z příběhu o Korneliovi dozvídáme o založení pohanokřesťanského sboru v Cesarei, Lydie a žalářník stojí u zrodu církve ve Filipech. Apoštolské kázání a radostné jídlo poukazují na to, že slovo a večeře Páně jsou základními prvky křesťanských shromáždění v domech. Křest má ale základní, konstitutivní význam, bez křtu by žádná obec nemohla vzniknout.

Z Lukášova svědectví se nedozvíme, zda byly křtěny i děti. Ze zpráv o tom, že byl pokřtěn „celý dům“, kam každopádně děti patřily, se všakmůžeme domnívat, že tomu tak bylo.

2. Pavlovské listy

Význam prvně pokřtěných

O tom, jak vypadala prvotní shromáždění křesťanů v domech, se rovněž dozvídáme z pavlovských listů. Podle zpráv z těchto dopisů Klauck vypracovává model shromáždění církve v Korintě. Zde podle něj existuje řada malých společenství v domech prvně pokřtěných. Při svém příjezdu do Korintu se Pavel nejprve seznamuje s Akvilou a Priskou, kteří mu poskytují zázemí pro konání misie. V dopise Římanům se dočteme o Foibé, diakonce církve v Kenchrejích (Ř 16,1) Dá se předpokládat, že církev se shromažďuje i v domě představeného synagogy Krispa, který uvěřil a dal se pokřtít se všemi v jeho domě (1 K 1,14), či Štěpána, o kterém Pavel píše, že se daldo služby bratřím a nabádá, aby se mu ostatní podřizovali. (1 K 16,16) Dalším, kdo se dá v Korintě od Pavla pokřtít, je Gaius. (1 K 1, 14) V jeho domě píše Pavel dopis Římanům, na jehož konci se dočteme: „Pozdravuje vás Gaius, který svůj dům otevřel mně i veškeré církvi.“ (Ř 16,23)

Na základě zmínky o „veškeré církvi“ Klauck usuzuje, že jeho dům od určité doby sloužil ke shromažďování celé korintské obce, která se časem rozšířila a pro niž skýtal dům Gaia dostatek místa. O celé církvi Pavel píše i na jiném místě: „Kdyby se celá církev sešla ve shromáždění…“ (1 K 14, 23)

Shromáždění křesťanů

Klauck vypracovává model shromáždění celé korintské obce. Podle něj se nejprve konalo společné jídlo, které přecházelo v eucharistické jednání, a poté následovala bohoslužba slova. Analogii můžeme nalézt v antickém symposiu, kde se postupně přechází od jídla k pití vína a filosofickým debatám. Místo filosofování následují při křesťanských shromážděních po bohoslužbě slova modlitby, čtení, přednášky, žalmy či mluvení jazyky, jak se dočteme ve 14. kapitole dopisu Korintským.

Toto je model jakéhosi většího, významnějšího shromáždění. Jelikož však existovala celá řada různých menších společenství, nedá se vyloučit, že se v menších skupinách křesťané shromažďovali pouze k večeři Páně nebo pouze k bohoslužbě slova. Po večerech během týdne mohla být na programu shromáždění ještě křestní oslava, misijní kázání nebo katechetické vyučování.

V prvním listu Korintským máme zprávu o tom, že v Korintě při večeři Páně docházelo k roztržkám: „Předně slyším, že jsou mezi vámi roztržky, když se v církvi shromažďujete, a jsem nakloněn tomu věřit. Neboť musí mezi vámi být i různé skupiny, aby se ukázalo, kdo z vás se osvědčí.“ (1 K 11,18) Také na jiném místě se dočteme o různých skupinách, které hrozí rozdělit církev. (1 K 1, 10) To ale předpokládá, že se alespoň při určitých příležitostech schází celá korintská církev. Jinak by zřejmě nedocházelo k takovému jednání při večeři Páně, které Pavel kritizuje: „Každý se dá hned do své večeře, a jeden má hlad, druhý se opije. Což nemáte své domácnosti, kde byste jedli a pili? Či snad pohrdáte církví Boží a chcete zahanbit ty, kteří nic nemají? Co vám mám říci? Mám vás snad pochválit? Za to vás nechválím!“ (1 K 11, 21-22) Poté je nabádá: „A tak, bratří moji, když se shromažďujete k společnému stolu, čekejte jeden na druhého. Kdo má hlad, ať se nají doma, abyste se neshromažďovali k odsouzení.“ (1 K 11, 33-34) Zde je podle Klaucka určitý náznak pro oddělení jídla a eucharistie.

Závěr

Liturgickým prostorem je v raném křesťanství dům. Analogii můžeme nalézt v pohanském i židovském prostředí, v nichž se církev utváří. V antice i v židovství má dům, kde se odehrává náboženský život, dlouhou tradici. Křesťanští misionáři nejprve působili kolem synagog, největších úspěchů však dosáhli mezi pohany, kteří sympatizovali se židovstvím. Pro ně bylo křesťanství lákavější než židovství se Zákonem a obřízkou. Vedle židovského náboženství také mohly křesťanské skupinky zpočátku bez povšimnutí existovat a rozvíjet se.

Svůj dům poskytují ke shromažďování nejdříve pokřtění majetnější křesťané, kteří často hrají důležitou úlohu v dalším šíření evangelia. Domácí společenství jsou otevřená lidem ze všech sociálních vrstev, židům i pohanům, je zde uskutečňována myšlenka křesťanského bratrství podle výroku apoštola Pavla: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ (Ga 3, 28)

To souvisí se křtem, který je základem, bez kterého by domácí společenství nemohla vznikat. Často nalezneme v Novém zákoně výroky o pokřtění celých domů, křest zřejmě přijaly celé rodiny i se služebnictvem a otroky. Jak tomu bylo se křtem dětí, se můžeme pouze dohadovat. Pokřtění předcházelo hlásání evangelia a následovala společná oslava.

Dům byl místem, kde se lidé shromažďovali ke slavení večeře Páně, k bohoslužbě slova, modlitbám i katechetickému vyučování.

V domech sezřejmě scházelo 10 až 30 lidí, můžeme tedy usuzovat, že pro takováto malá křesťanská společenství byly typické vřelé vztahy a osobní kontakt. Malá církev mohla svým příslušníkům zprostředkovat pocit zakotvení a zázemí, pocit, že „jsem někde doma“, což je pro věřícího člověka důležité.

^[1]Klauck, H.-J., Hausgemeinde und Hauskircheim frühen Christentum. Verlag Katholisches Bibelwerk GmbH, Stuttgart, 1981