Neposlušnost jako povinnost

Hans Rotter

Od té doby co existuje morálníteologie, existuje také otázka, do jaké míry norma nebo jinépodobné přikázání či nařízení zavazuje a kterým okamžikem počínajeje možné na ni nedbat nebo kdy dokonce je povinnost být vůči níneposlušný. Neposlušnost se může totiž za určitých okolností státdokonce povinností.

V první části se zmíním o historiitéto otázky. Ve druhé se budu chtít v této souvislosti dotknoutproblému formování svědomí. Třetí kapitola se bude zabývat - jakodůsledkem předchozích úvah - loajalitou a neposlušností vcírkvi.

I. Meze poslušnosti v tradici

Co se tím rozumí, najdeme již vPísmě, když se praví: "Boha je třeba více poslouchat než člověka,"nebo když se hovoří o apoštolech, kteří si nenechali od vrchnostinařídit, aby o Slově Božím mlčeli. V celém Ježíšově veřejnémpůsobení se jedná o toto téma, když se totiž Ježíš sice na jednéstraně cítí vázán tradicemi Zákona, ale na druhé straně tytotradice stále znovu obchází nebo překračuje, jako na příkladpoznámkou "sabat, den sváteční, sobota je učiněna pro člověka, nečlověk pro sobotu." Ježíš v sobotu i uzdravuje, a pak dokonceuzdraveného vyzve, aby své lůžko odnesl, a tím znovu porušilpřikázaní o svěcení soboty. Rovněž připomínám Ježíšovu kritikustarozákonních očišťovacích předpisů nebo jeho stanovisko ktradičním pravidlům o rozvodu. Souhrnně je možno říci, že Ježíš sestaví vůči duchovní a světské vrchnosti značně kriticky. HerodaJežíš nehodnotí dobře, ale ani farizeje s jejich chápáním pouzezákonné spravedlnosti. Vzpomeňme si také na to, jak Pavel odporovalPetrovi , protože to bylo nutné kvůli věci, tzn. kvůli lidem.

Nesčetné příklady k tomuto tématunabízejí také mučedníci, kteří většinou zemřeli proto, že nechtělijednat podle státních zákonů, čili byli vůči nim neposlušní.

O Ignáci z Loyoly se vypráví, žejednou udělil z Říma jednomu představenému příkaz, který nebylpřiměřený. Onen představený příkaz vykonal. Když ale Ignác mezitímdošel k názoru, že jeho příkaz nedostatečně respektoval danousituaci, pokáral onoho představeného, že příkaz vykonal, ačkolivpřece musel o jeho nedostatcích vědět. Toto téma je samozřejměpřítomno i v další teologické tradici, zvláště pak v souvislosti sučením o svědomí, kde Tomáš Akvinský jde tak daleko, že tvrdí (vI-II q 19 a 5 c): I kdyby byl někdo ve svědomí přesvědčen, že vírav Krista je falešná, musí se podle tohoto přesvědčení svého svědomířídit a podle něho jednat . Svědomí je totiž nejvyšší mravníinstance, podle které je nutno se řídit vždy, je nutno jiposlouchat, i když se tím člověk dostane do rozporu s vnějšímizákony a povinnostmi.

Když se morální teologie na konci 16.stol. stala samostatnou vysokoškolskou disciplinou, diskutovalo sepřibližně po dvě století o tzv. morálních systémech. Opět tu bylaotázka, co se má dělat, když sice existuje platný zákonný předpis,ale ve svědomí se nacházejí důvody proti němu. Tyto diskuse, kterése zvláště v 17. a 18. století vedly velmi zuřivě, nepramenily znějaké povrchní nebo nezodpovědné morálky, nýbrž naopak ze snahyučinit zadost různým povinnostem, které ve svědomí pociťujeme, itehdy, když se tyto povinnosti dostávají navzájem do konfliktu akdyž se zdá, že si protiřečí.

Samozřejmě je pohodlnější se držetnějaké jasné směrnice, třeba ve smyslu slepé poslušnosti vůčinějaké autoritě. Ale pak se může snadno stát, že se člověk právětakovou poslušností proviní, protože totiž musí za nesprávnározhodnutí této autority spoluzodpovídat. Co se asi dělo v těchlidech, kteří na příkaz svých nadřízených mučili čarodějnice aupalovali kacíře, kteří z tyrolského údolí Zillertal vypudiliprotestanty nebo kteří vykonávali službu v koncentračních táborecha obsluhovali plynové komory? Mohli mít čisté svědomí? Dnes jsmevděčni za každého, kdo tehdy takovým nadřízeným vzdoroval, jakonapříklad Franz Jägerstätter nebo mnozí jiní, kteří odepřeli veválce vojenskou službu, a také za každého, kdo nebyl ochotenstřílet nevinné zajatce.

Zejména zkušenosti s absolutistickýmirežimy dvacátého století nám důrazně ukázaly, že slepá poslušnostje nezodpovědná. Člověk se stává spoluviníkem vždy, když se učiníchybné morální rozhodnutí, a on je svou poslušností podporuje. Takémnozí křesťané se měli v této věci přiučit. Zvláště evangelíkůmbylo někdy velmi zatěžko Adolfu Hitlerovi - který se dostal legálněk moci - vypovědět poslušnost a třeba proti jeho vůli zaujmout kválce stanovisko. Dosud bylo totiž obvyklé být vůči legitimníautoritě bezvýhradně poslušným. Až přehnaně doslova se totižrozumělo místu z Řím 13, 1n: "Každý ať se podřizuje vládní moci,neboť není moci, leč od Boha. Ty které jsou, jsou zřízeny od Boha,takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímuřádu."

Nejpozději tehdy bylo nutno senaučit, že autonomie mravně založené osobnosti vyžaduje, aby takésvou podřízenost legitimní autoritě přezkoušel před vlastnímsvědomím a ji před svým svědomím zodpověděl. Zde může býtneposlušnost někdy také nutná. Ano, neposlušnost není legitimníjenom ve výjimečných situacích, nýbrž je to v jistém ohledu ictnost, kterou moderní demokratická společnost potřebuje. -Americký politik J. W. Fullbright ze státu Arkansas (*1905) varovalsvou zemi před 'arogancí moci' a označil kritiku za 'vlasteneckoupovinnost'. Zde se samozřejmě nejedná o nějaké levné, povrchníkritizování, nýbrž o zodpovědné, ale kritické posuzování rozhodnutímocných.

Touto kritikou se nemá jenom bránittomu, aby nadřízení vyžadovali jednání, které je jako takovénemorální, nýbrž také se má zajistit, aby nepřehlédli povinnosti,které mají vůči svým podřízeným, a aby neviděli skutečnostvlastními brýlemi příliš jednostranně, a tak ji v určitýchaspektech nedostatečně odhadovali. Kritiku tedy není možno chápatjenom jako pobuřování proti legitimní autoritě a jako něco morálnězavrženíhodného, nýbrž jako spoluúčast na zodpovědnosti za obecnéblaho, na zodpovědnosti, která přísluší nejenom výlučně nadřízeným,ale právě tak každému členu společenství.

Takováto neposlušnost vůči zákonunebo nařízení byla v morálně-teologické tradici uznávána jen tehdy,pokud by nadřízená autorita požadovala nemravný čin. Povinnost péčeo obecné blaho existuje však ještě nadto takovým způsobem, že ijednotliví členové společenství jí musí podle míry svých možností asvé zodpovědnosti za obecné blaho dostát také. Zde v demokratickémsystému se myslí hlavně na možnost voleb, kterých by se občané mělizúčastňovat, ale také na ovlivňování veřejného mínění formouprotestu a odporu.

Církev i morální teologie podléhajípřirozeně duchovnímu dějinnému vývoji: obě zdůrazňovaly dlouhoudobu poslušnost a vnímaly ji jednostranně, jak to odpovídámentalitě monarchie nebo diktatury. V demokratické společnosti, vdemokratickém smýšlení musíme klást důraz jinak. Zde pociťujemezodpovědnost podřízených silněji. Tento důraz existoval přirozenějiž dříve, ale v demokratické společnosti dostává větší váhu anabývá na významu.

Také víme, že dnes existuje jistáčasová nesouslednost duchovního a etického vývoje, kde někteřípociťují nějaký problém velmi silně, protože jsou jím postiženi,zatímco jiní o něm nechtějí nic vědět, protože by to rušilo jejichoptimistický obraz o společnosti, a nepociťují problém jakokonstruktivní. Vzpomínám si na rozhovor s jedním vatikánskýmfunkcionářem, který nerozuměl tomu, jak to, že mohlo v Rakouskudojít k podpisové akci "Požadavky lidu církve" . Když jsem poukázalna tehdejší ovzduší v době Groerovy aféry, odvětil mi: "Ano, ano,ale Groer byl přece nevinen." - Takové reakci je možno dobřerozumět. Ale stejně jasné je, že my v Rakousku jsme byli přinucenituto aféru prožívat daleko silněji a že jsme také měli víceinformací. Dnes, po přiznání kardinála Schönborna a některýchdalších rakouských biskupů, že přece jenom námitky proti kardináluGroerovi nebyly neopodstatněné, a po tom, co vyšlo najevo v USA ajinde, by možná onen vatikánský hodnostář reagoval opatrněji. - Atak také podpisová akce nevznikla tenkrát, jak se domníval jedenžurnalista z Radia Vatikán, v důsledku sebepřeceňování Rakušanů,nýbrž proto, že jsme tenkrát v této velmi choulostivé a bolestivézáležitosti byli daleko více postiženi než jiné země.

Ne každý člověk, také ne každáautorita, může mít vždy úplný přehled o určité složité situaci. Ztoho důvodu budou prohlášení a posouzení situace vydávanákompetentní autoritou často zjednodušená a nebudou záležitosti plněodpovídat. Tato závada může být zcela bezvýznamná, ale může míttaké kvalitu bezpráví. Potom je důležité, aby se na tuto závadupoukázalo a aby se konstruktivní kritikou přispělo k lepšímřešením. Tuto problematiku máme v současné politice na příkladohledně otázky, jaké zákonodárství je sociální? Je to takové, kteréprostředky pokud možno stejnoměrně rozdělí, ve smyslusocialistického nebo komunistického konceptu? Nebo je to takové,které zcela vsadí na hospodářskou účinnost ve smyslu kapitalismu?Je to takové, které zcela zaměřeno na budoucnost ve smyslu nulovéhodeficitu ve státním rozpočtu, nebo takové, které klidně akceptujezadlužení státu do budoucnosti, aby pomohlo mírnit nouzi vsoučasnosti?

Zde je zřejmě nutno vidět nejrůznějšípohledy na toto téma zároveň, ale jaká směs je tanejspravedlivější, to není možno tak snadno rozhodnout. Samozřejměje občan povinen nezastávat zjednodušeně a slepě jen jeden názor,nýbrž se o obsahu věci, o které se vede debata, informovat v takovémíře, jak je mu to možné. K tomuto informování nestačí jen převzítoficiální stanovisko zodpovědných autorit, protože právě totostanovisko se má pomocí různých pohledů podřízených vylepšit.Jistěže budou názory občanů v mnohém nedokonalé a jednostranné. Alebylo by to nesprávné a nedemokratické, kdyby se úsudek a vůleobčanů jednoduše odmítaly. Naopak, právě různorodost názorů apohledů poskytuje přírůstek poznání, protože se díky ní chybnéodhady vzájemně korigují.

II. Problém formování svědomí

Jakmile uznáme, že svědomíjednotlivce musí platit za nejvyšší mravní instanci, je jasné, žeslepá poslušnost vůči lidským autoritám je nepostačující. Tozdůrazňoval na příklad kardinál J. H. Newman, který jednouprohlásil, že bude chtít vyslovit svůj přípitek nejdřív na svědomía teprve potom na papeže. K něčemu takovému se však často vyžaduje,že se musí jednat o vychované a vyškolené svědomí. Člověk by sesměl podle svého svědomí řídit jenom do té míry, do jaké je mravněvychovává a školí.

Ovšemže, musíme své svědomí formovata školit. Ale naše tradice také říká, že je nutno podle svědomíjednat i tehdy, když je nedostatečně nebo chybně formováno avyškoleno. I mylné svědomí zavazuje. Zde musíme proto trochupřemýšlet o tom, jak má takové formování a školení svědomí vypadat.Každopádně se svědomí neřídí výlučně jenom podle jedné autority,nýbrž ještě podle celé řady dalších faktorů.

Základní formování svědomí probíhápod vlivem nejranějších vztahů dítěte k určitým osobám a v poměru knim. Tady se může svědomí stát přísným a rigorózním nebo takénejistým a lehkomyslným. To jsou zásadní citové postoje, které nenímožné později jednoduše rozumem opravit. Je možné, že někomupozději bude snadné zpochybňovat zákony, odporovat danému rozkazu;to jsou charakterové vlastnosti, které jsou do značné míry dané akteré mají své dobré i problematické stránky. Zda je někdo například vůči církvi velmi kritický nebo zda se silně kloní k tomuvšechno na církvi omlouvat, to není jenom jednoduše otázka dobrévůle nebo zbožnosti, nýbrž je to rozhodujícím způsobem otázka jehozkušeností z raného dětství, které ostatně také podstatně určujejeho pojetí Boha a představu o něm.

Svědomí je tedy prvotně poznamenánozkušenostmi raného dětství, jaké dítě udělalo s matkou, otcem adalšími vztahovými osobami. Tuto charakteristiku je možno pozdějinepatrně modifikovat, ale není možno ji jednoduše odstranit. Podletěchto zkušeností z dětství posuzuje dospělý člověk i nadálepravidlo, zákon nebo příkaz jako přiměřený, jako příliš přísný nebojako příliš liberální a ústupný.

Bylo by to příliš jednoduché, kdybyse vyžadovalo, aby věřící křesťané své svědomí měli formovat aškolit výhradně podle učení církve. Křesťan se musí stále pokoušetvytvářet novou syntézu z vlastních zkušeností, z rozumnýchempirických názorů a z pozic společenství a skupin, ve kterýchžije. Vliv učitelského úřadu církve je samozřejmě také závislý natom, do jaké míry ten který křesťan do sebe vstřebal církevnísocializaci, jakož i na jeho teologickém vzdělání, které nebylokaždému umožněno ve stejné míře.

Žádný člověk nemá ideálně formovanésvědomí. Každý se může a musí se dál učit. Ale přesto musí každýjednat podle svědomí tak, jak mu to jeho svědomí v daném okamžikupřikazuje. Od nikoho není možno vyžadovat, aby se před očekávanýmrozhodování oddal podrobnému studiu Písma nebo papežských encyklik.Musí se podle svého nejlepšího vědomí a svědomí rozhodnout teď atady.

III. Loajalita a neposlušnost vůči církvi

Někteří lidé se domnívají, že sevětšina těchto úvah nemůže vztahovat na oblast církve, byť to vševůči světským autoritám plně platí. Učení církve a její příkazyjsou prý závazné jiným způsobem, než je tomu u světských instancí.Skutečně, existují zde jisté rozdíly.

Předně je důležité, abychomrozlišovali různé stupně církevního nároku na poslušnost. Dejmetomu, že by šlo o nějaké ústřední dogma, na příklad o Ježíše Kristajako boží vtělení. Kdo toto dogma popírá, ten se staví mimo církev,protože církev se právě vírou v toto tajemství jako křesťanskéspolečenství definuje. Ten, kdo chce v církvi zůstat, musí totodogma přijmout.

Ale tato povinnost akceptovat určitévýroky církve se nesmí jednoduše přenášet na všechna církevnístanoviska, jako na příklad k problému celibátu, k otázcepřipuštění "viri probati", tzn. ověřených ženatých mužů, kekněžskému svěcení, nebo k zákazu umělých antikoncepčních prostředkůatd. I když totiž někdo o závaznosti církevních výroků v těchtootázkách pochybuje nebo je odmítá, může přesto pevně trvat nazákladních zásadách věrouky. - Kdyby někdo chtěl takovéto otázky avýroky prohlásit za stejně důležité jako základní zásady věrouky,mělo by to za následek, že by - v závislosti na tom, o kterouuvedenou otázku se jedná - 60 až 80 nebo dokonce 90 a více procentkatolíků bylo vlastně nekatolických a nalézalo by se mimocírkev.

Je velmi důležité i nadále trvat natom, že teologická kvalifikace je ve svém odstupňování značněrozdílná, jak to již ostatně dělala i tradiční teologie. Jestližese kladou na všechny teologické otázky bez jejich rozlišovánístejně přísné požadavky na poslušnost k příslušným výrokům, vede topotom k velkému rozporu mezi tím, co musí katolíci vnějškověformálně přijmout, a tím, co si vlastně v hloubi srdce myslí. To máale za následek ztrátu věrohodnosti církve a oslabení jejíautority.

Je zcela zřejmé, že v závislosti naodstupňované teologické kvalifikaci existuje i více nebo méněteologické jistoty. Námitky jsou proto daleko více možné tehdy,když se nejedná o ústřední věroučné otázky, nýbrž o otázky řádu apořádku v církvi, otázky discipliny, nebo také o "smíšené"otázky.

Kromě toho je nutno uvážit, že taképoslušnost vůči autoritám se vyžaduje v rozdílné míře v závislostina druhu společenství. Představenstvo klubu kuželkářů ode mněnemůže vyžadovat tak přísnou poslušnost jako parlament, a ten zasene takovou jako vedení naší církve, protože hraní kuželek není takdůležité jako státní pořádek nebo jako církevní život. Ale ani vestátě ani v církvi nejde o absolutní, slepou poslušnost vůčiautoritám. Také u státních zákonů se musí každý občan sám sebeptát, do jaké míry je povinen je poslušně dodržovat a podporovat ado jaké míry se může cítit od této povinnosti osvobozen, protože bytím došlo ke konfliktu s jeho jinými povinnostmi.

Jak to tedy vypadá s našimipovinnostmi vůči církvi? Při úvahách o této otázce zde odhlížím odposlušnosti a věrnosti k ústředním tvrzením křesťanství asoustřeďuji se na řádný učitelský úřad a na pastýřský úřadcírkevního vedení a jeho výroky. Také zde se ukáží meze doslovnéhoplnění příslušných nařízení.

To je především očividné tam, kde secírkevní povinnosti dostanou do konfliktu buď navzájem k sobě samýmnebo k jiným povinnostem. Když tedy na příklad péče o nemocnéhonedovolí účast na nedělní bohoslužbě, potom je v případě potřebynutno účast na této bohoslužbě vynechat.

Tento případ je všeobecně známý abanální. Problematičtější to bude, když budeme na příklad uvažovato situaci kněze, který navázal intimní vztah k ženě a kterýpociťuje stejně tak svoji povinnost vyplývající z celibátu jakosvůj závazek vůči této ženě. Ani zde to nemůže být tak, že zákon byměl automatickou přednost bez ohledu na to, jakou křivdu by tímžena utrpěla. Jak se zde po zvážení všech okolností rozhodnout?

Je možné, že autorita zákonodárcevytvořila takové podmínky, které optimální nebo i jen uspokojivéřešení konfliktu ve svědomí velmi silně ztěžují nebo je znemožňují.Ideální poslušnost předpokládá totiž ideální vykonávání autority,pokud je to vůbec možné. Optimální vykonávání autority je zasoučasných podmínek každopádně možné jenom za předpokladudostatečného dialogu mezi vedením a lidem, mezi nadřízenými azákladnou, a to znamená, že je pro lid vytvořen rámec prodostatečnou míru spolurozhodování. Jestliže se laikům přisuzujezvláštní poslání v oblasti politiky a utváření světa nebo jestližesi přejeme inkulturaci křesťanství v různých společenských útvarecha kulturních prostředích, pak je nepředstavitelné, aby formycírkevního života směly být vytvářeny pouze nařízením shora.Spolurozhodování nepopírá nikterak možnost, že nadřízená autoritabude rozhodovat. Ale zodpovědné rozhodování a rozhodnutí musívyslechnout všechny strany a hlasy a brát na ně ohled.

Když nejsou podřízení dostatečnězapojeni do procesu rozhodování, nemůže se u nich vyvinout důležitápsychologická motivace, čili jinak řečeno: nevyvine se dostatečněradost z příslušnosti ke společenství, které autorita reprezentuje.Výsledkem se stane povinná poslušnost bez jakékoliv radosti. Kdeale vedení dává pozor na to, co podřízení chtějí a si přejí, a tise zapojují do procesu rozhodování, tam se budou podřízení takéosobně důrazněji angažovat v poslušnosti. To byla také zkušenostposledního koncilu, že zapojení do koncilového dění všech v církvina celém světě vyvolalo velkou radost z příslušnosti k církvi,zatím co tam, kde později zjevně chtěli vývoj církve v jednotlivýchzemích z vyšších míst opravit, docházelo často k vyslovenýmcírkevním krizím.

Na druhé straně je třeba samozřejměvidět, že autorita bude svoji úlohu zvláště dobře vykonávat tehdy,když ví, že je osobně akceptována a uznávána. Jestliže je příliškritizována a jestliže se cítí osobně odmítána, potom bude velmiobtížné, aby důvěryhodně vykonávala svou vedoucí úlohu. Je tedytřeba, aby existovalo vzájemné ocenění a spolupráce v ovzdušívzájemného respektu obou stran, nadřízených i podřízených. Právě vtom ukazují některé církevní autority dobrý příklad. Jmenuji třebakardinála Königa, kardinála Döpfnera nebo brazilského kardinálaArnse. Uznávaná autorita vyvolává potom nadšení a radost z toho, žečlověk k příslušnému společenství nebo k církvi patří, zatímco vopačném případě může být tato radost z příslušnosti k církvi takutlumena, že to může mít za následek i vystoupení z církve.

V průběhu církevních dějin by bylobývalo možno se vyvarovat závažným omylům a pochybením nebo by jebylo možno podstatně redukovat, kdyby lid církve projevoval víceetické dospělosti, ke které ho nové církevní právo z roku 1983vysloveně vyzývá.

Vlastně má tradice zřejmě pravdu,když vysoce oceňuje ctnost poslušnosti. Každé společenství fungujetotiž jen tehdy, když drží spolu a když se nechá příslušnouautoritou vést. V církvi to bude ještě důležitější než u světskéautority. Proto by také člověk měl vůči výrokům církevníhoučitelského úřadu zásadně zaujímat postoj "praesumptio veritatis".To znamená: nejdříve se vychází z toho, že církevní stanovisko jepravdivé resp. správné. Jestliže jsem na základě příslušných důvodůpřesvědčen, že zveřejněná nauka je mylná, mám povinnost důkazu néstjá sám. Na druhé straně ale právě opravdovost a upřímnost vyžaduje,abych nebyl lhostejný k omylu, který jsem s dobrým odůvodněnímrozpoznal.

Že loajalita vůči církevní autoritěmá svoje hranice, je zřejmé již v bibli, na příkladě Pavla, kterýotevřeně káral Petra. Musíme mít odvahu vidět v dějináchkřesťanství chybná rozhodnutí a přiznat si, že i církevní autoritamá hranice své kompetence a správného posouzení situace. Musíme sipřiznat zneužívání moci v průběhu dějin, jak nám to ukázal JanPavel II. a mnozí další významní biskupové a církevní autority sjejich opakovaným vyznáním viny . Vzpomeňme si na řadu příkladůjako a) na nesprávné chování vůči Židům, ke kterému se Jan PavelII. ve svém vyznání viny přiznal, b) na vypuzení protestantů zzillerského údolí (Zillertal), které ve svém vyznání vinypřipomenul biskup Kothgasser, c) na upalování čarodějnic, d) naupálení Mistra Jana Husa v Kostnici, e) na procesy s kacíři, f) navyklešťování chlapců zpěváků, zvláště v církevním státě, g) napoužívání násilí a nelidských metod při misii (Karel Veliký), h) naustrašené mlčení k porušování lidských práv ve Třetí říši, i) napříliš dalekosáhlé kompromisy vůči komunismu (církev v Maďarskuaj.), j) na chybný postoj tolerující pohlavní zneužívání dětíduchovními.

V tomto seznamu bychom mohli dálepokračovat. Zde ale nejde o to, abychom jenom sčítali chyby církve.Mohli bychom také sestavit téměř nekonečný seznam dobrých věcí,které církev a její příslušníci ve jménu víry přinesli lidem. Jezde jak světlo, tak i stín. Za světlo musíme být vděční. Ale jenutno si také přiznat stinné stránky dějin a naučit se zjišťovat,co se stát nemělo a co se mělo dělat, aby k tomu špatnémunedošlo.

Je nám nejen jasné, že zde by odporproti stanovisku a proti rozhodnutí církve byl na místě, nýbrž takéže jsou zřejmě myslitelné i mnohé další otázky, které by bylovhodné společně promýšlet, spolurozhodovat a případně i kritizovata odporovat. A proto je vedle zpytování svědomí s ohledem naminulost nutno si pro budoucnost dát předsevzetí udělat vše, aby sepříště podobným pochybením zabránilo.

Dějiny jsou velká učebnice. Nemělibychom zapomenout na to, co se stalo, abychom se příště vyvarovalichyb a abychom to dělali lépe. Odporování v souvislosti s takovýmiotázkami se jeví konec konců jako starost o blaho člověka a lidí, ataké o blaho církve. Samozřejmě je kritika tím účinnější, čímkompetentnější je kritik. A se zvětšující se kompetencí se stupňujetaké povinnost upozorňovat na chyby a podávat návrhy na zlepšení.Čím menší je kompetence jednotlivce v příslušných otázkách, tímbude muset být opatrnější a zdrženlivější.

Také při úvaze o tom, jakým způsobemje možno sdělit námitky a kritiku, bude nutno rozlišovat. Významnoupomocí je nám "pravidlo obce" z Mt 18, 15-20. Kritika se nesdělujehned na široké veřejnosti, nýbrž nejdříve mezi čtyřma očima, resp.v úzkém kruhu zodpovědných lidí. Teprve jestliže zde není možnodosáhnout žádného postačujícího porozumění, bude nutno - připříslušné důležitosti věci - usilovat o širší veřejnost, resp. abyse věcí zabývaly vyšší instance. To vše by se mělo dít na tomzákladě, který je v církevním právu (CIC 1983) stanoven v kán. 212,kde se praví:

"§ 2 Věřícím je ponecháno na vůli,aby se se svými požadavky - obzvláště du­chov­ními - a se svýmipřáními obraceli na pastýře církve ...

§ 3 Podle svých znalostí, svýchkompetencí a svého výborného postavení mají právo a někdy dokonce ipovinnost sdělit duchovním pastýřům svůj názor na to, co se týkáblaha církve, a při zachování neporušenosti víry a mravů azachování úcty vůči pastýřům a s respektováním všeobecnéhoprospěchu a důstojnosti osob to sdělit ostatním věřícím."

Zřejmě zde mají nadřízené autorityzvláštní povinnost kritiku a požadavky věřících ohlásit vedenícírkve, resp. ostatním věřícím. Jestliže se to dostatečně děje,stane se kritika zdola zbytečná stejně tak jako mnohé veřejnéskandály. Zásadně by se neměla dobře míněná kritika považovat zarušení církevního pořádku, nýbrž chápat, že s její pomocí je možnéprohloubení života z víry a podpora dalšího vývoje církevníhospolečenství. Na straně kritizujících by mělo být jasně zřejmé, žese jim jedná o takovýto příspěvek a o službu lidem.

Potřebujeme novou kulturu našichvzájemných vztahů, vztahů mezi sebou navzájem, kde vedení církve alaici si jsou vědomi své vlastní zodpovědnosti a mají také možnostsvé názory a své starosti příslušně vyjadřovat.

Souhrnně můžeme říci: jestližemluvíme o povinnosti k neposlušnosti, nechceme tím popíratpovinnost poslušnosti. Ale musíme si při tom vždycky být vědomi svévlastní zodpovědnosti, i když jsou normy a příkazy předem dané. Tose v církvi vědělo odjakživa. To byla také vždy důležitá motivacepro další vývoj církevního života a křesťanské morálky.

Text přednášky, kterou pronesl univ. prof.Dr. Hans Rotter na 2. Kirchenvolks-Konferenz konané 28.-29.03.2003ve Vídni. Z německého originálu Die Pflicht zum Ungehorsam přeložilJiří G. Kohl.