Jste zde

Dietrich Bonhoeffer

Veronika Handová

Život před nacismem

Dietrich Bonhoeffer se narodil 4.února 1906 ve Vratislavi (tehdy Německo, nyní Polsko) jakonejmladší syn z osmi dětí profesora psychiatrie Karla Bonhoeffera.Otec byl agnostik, stejně jako Bonhoefferovi bratři. Dietrichprošel vlivem tzv. Jugendbewegung, které hlásalo návrat k přírodě aoproštění od měšťáckých ideálů, během první světové války vyústilov romantickou nacionalistickou bojovnost a po válce dodávalo elánHitlerovu nacionálnímu socialismu. Dietrich se snad i pod vlivemsvých demokraticky orientovaných bratří od tohoto vlivu oprostil.Dokladem toho je jeho rozhořčení nad zavražděním Waltera Rathenaua,ministra zahraničí výmarské republiky, kterého nacionalistickápravice nenáviděla pro úsilí o smírné vyrovnání Německa s vítěziprvní světové války.

Po absolvování gymnazia (1923) zůstalDietrich věren svému rozhodnutí z mládí a začal studovat teologiina proslulé würtemberské universitě v Tübingen, k níž jeho otcepoutaly mnohé rodinné a přátelské svazky. Po roce se však vrátil doBerlína. Na jeho další vývoj měl vliv především Adolf Harnack,který patřil k významným představitelům a organizátorům celéhoněmeckého teologického bádání té doby, a Karl Barth, průkopník tzv.dialektické teologie.

Studium skončil Bonhoeffer disertacíSanctorum Communio, v níž rozebíral vzájemný vztah dogmatického asociologického pohledu na církev. Roku 1927 byl na berlínskéuniversitě promován. Církevní zkoušky opravňující ho k duchovenskéslužbě sice složil, ale farářem se ve formálním smyslu nikdynestal. Po působení v německém sboru v Barceloně (1928), habilitacina berlínské universitě (1930) a roce stráveném na UnionTheological Seminary v New Yorku začíná na berlínské universitěpřednášet (1931). Teologie mu přestává být předmětem akademickéhozájmu a Bonhoeffer se postupně obrací k vlastnímu životu víry,projevujícímu se soustředěnou meditativní četbou bible a modlitbou.Nový význam pro něj nabývá kázání na hoře. Vede jej k hlubokémupochopení, že ke křesťanskému životu neodlučitelně patří práce promír a sociální spravedlnost. Účastní se mírového hnutíorganizovaného Světovou aliancí pro posilování mezinárodníhopřátelství prostřednictvím církví. V roce 1931 byl ustanoven jednímz jejích tří mládežnických sekretářů.

Následování Krista v Hitlerově státě

Bonhoefferovu akademickou kariérupřerušil Hitlerův nástup k moci (1933). Dva dny poté, co Hitlerpřevzal úřad kancléře, Bonhoeffer vystoupil v rozhlasovém projevuproti nacistickému Führerprinzipu, vůdcovskému principu. Dříve nežvšak mohl svoji řeč dokončit, byl přerušen. Bonhoeffer poté svůjodpor především proti tzv. "arijskému paragrafu" směřoval dooblasti, která mu byla nejbližší, tj. do církve. Udělat v tomtobodu ústupek bylo podle Bonhoeffera přesvědčení zradou a zapřenímkřesťanské víry. V tom mu byl zvláště blízký Karl Barth, švýcarskýobčan, profesor teologie, který byl hlavním duchovním vůdcemněmecké "vyznávající církve". Když Bonhoeffer zklamánrozkolísaností několika svých blízkých spolupracovníků přijalpovolání kazatele v jedné z německých farností v Londýně, byl KarlBarth s tímto jeho rozhodnutím velice nespokojen. Viděl v tomopuštění nejdůležitějšího bojiště, a proto Bonhoeffera dopisemdůrazně napomínal, aby se nejbližší lodí vrátil domů. Bonhoeffervšak Bartha v této věci neuposlechl. Svého pobytu v Londýně použilk tomu, aby podal pravdivý obraz o situaci v Německu německýmevangelickým kruhům v Británii. Získal také řadu anglických přátel,mezi jinými i anglikánského biskupa v Chichestru George Bella. Ponávratu do Německa na jaře 1935 se Bonhoeffer stává ředitelemkazatelského semináře v Pomořansku, založeného vyznávající církví.Za svého působení velice zdůrazňoval důkladnou studijní práci,ukázněný osobní život a duchovní soustředění. Školu vedl až dojejího zavření státní mocí (1937). Ze zkušeností tohoto obdobívznikly dva spisy: Pospolitý život a Následování.

Zostřující se omezování postihlo isamotného Bonhoeffera - měl zakázáno přednášet v Berlíně, kázat apozději (1941) i psát a publikovat.

"Vyznavači" byli v Německu jedni zmála těch, kteří se veřejně ozývali proti politické realitě Třetíříše (oficiální propagandě antisemitské nenávisti, falšovánívolebních výsledků, koncentračním táborům a libovůli gestapa,soustavnému donašečství a šplhounství). Své námitky pojali doprohlášení, které duchovní vyznávající církve přečetli z kazatelendne 23. srpna 1936 v době berlínské olympiády. V září 1938 vyzvalovedení vyznávající církve duchovní, aby se v kostelech konalymodlitby za mír. V liturgii k tomu připravené měla být výslovněvyznána i vina německého národa na hrozící válce. To ovšem vzbudilovelké rozhořčení Hitlerovy vlády. Takřka současně však poslalprofesor Karl Barth z Basileje profesoru J. L. Hromádkovi do Prahydopis, v němž vyzývá československý lid i vládu k pevnému odporu:toho se vyznavačské vedení uleklo a vydalo prohlášení, v němžobviňuje Bartha z heretického směšování duchovní a politickéoblasti a ujišťuje, že nemá nic společného s touto švýcarskoudemokraticky ideologizovanou teologií.

Bonhoeffer viděl, že toto prohlášenív praxi znamená kapitulaci vyznavačského vedení. To v něm posílilopřesvědčení, že je třeba Hitlera odstranit. Tento jeho postojsdílel i jeho starší bratr Klaus a dva jeho švagři, Hans Dohnanyi aRüdiger Schleicher, všichni tři právníci různého úředníhopostavení, kteří byli zapojeni do významného protihitlerovskéhocentra. Spolupracovali s náčelníkem Abwehru, tj. vojenskézpravodajské služby, admirálem Canarisem, a jeho náměstkemgenerálem Osterem. R. 1939 se Bonhoeffer přidal k německému hnutíodproru a souhlasil, že bude pracovat pro německou kontrašpionáž.Intenzivně se zapojil do hnutí, jehož cílem bylo zabít Hitlera auskutečnit státní převrat. V březnu 1939 odjel do Anglie k návštěvěsvé sestry, která se tam odstěhovala s manželem. Vedle dřívějšíchanglických přátel se tam setkal také s profesorem ReinholdemNiebuhrem z New Yorku, kterého znal ze svého dřívějšího pobytu vUSA. Profesor Niebur mu nabídl, že mu obstará pozvání do Ameriky.Učinil to, protože byl přesvědčen, že za války, která se jevila býtneodvratitelná, bude Bonhoeffer v Německu velice ohrožen. Chtěl muopatřit útočiště v Americe. Bonhoeffer se do Ameriky na jehopozvání skutečně vydal, odmítl však všechny nabízené příležitosti kodborné práci a prohlásil, že se vrátí domů. Z jeho zachovanýchdeníků je zřejmé, jak v těchto dnech zápasil sám se sebou a jak vněm zvítězilo vědomí, že právě v nastávající těžké době je jehomísto v Německu

V dopise prof. Niebuhrovi svérozhodnutí zdůvodnil takto:

"Křesťané v Německu budou stát předstrašnou volbou: buď chtít porážku svého národa, aby bylazachráněna křesťanská civilizace, nebo chtít vítězství svého národaa tím zničení této civilizace. Vím, kterou z těchto možností musímzvolit, ale nemohu to učinit v zabezpečeném závětří." V dubnu,krátce po svém zasnoubení, byl zatčen gestapem, ač tehdy ještěneměly úřady o rozsahu jeho účasti v hnutí odporu tušení. Byluvězněn ve vojenském vězení v Tegelu.

Bylo pro něho osobním problémem vzítna sebe podíl - byť jako informovaný vedlejší účastník - napřípravách k odstranění Hitlera vraždou, a dalším problémem tutosvoji činnost utajovat. To je základní téma úvahy Po deseti letech.Bonhoffer už dříve v náčrtcích k etice myšlenkově připravovalodpověď na celý soubor problémů spojených s účastí na spiknutí. Vlistech tyto otázky podrobně nerozvádí, odpověď však naznačuje vevýkladech o tom, že bývají situace, v nichž je nutno odvážit seodpovědného a rozhodného činu bez krytí nějakou obecně uznanoumravní maximou. S tím souvisí základní myšlenka vyslovená v řaděposledních dopisů psaných ve vojenském vězení v Tegelu, poprvé vlistu datovaném 30. 4. 1944. Je to myšlenka "nenáboženskéinterpretace" základních biblických témat a pojmů, která vznikápromýšlením jeho druhého obratu - od křesťana k současníku. Vycházíz nich a navazuje na ně celá velká literatura, která se na tomtozákladě pokouší revidovat vžité pojetí křesťanské víry, církve ikřesťanova života.

Z dopisu z 30.4.44

Co mě neustále zaměstnává, je otázka, čím jednes pro nás křesťanství, nebo také, kdo je pro nás Kristus. Jdemevstříc období po všech stránkách nenáboženskému. Lidé, jací teďjsou, již prostě nemohou být religiózní. I ti, kteří se označujíslovem religiózní, nijak nepraktikují. Zřejmě tedy myslí slovem"náboženský" něco docela jiného. Celé naše 1900 let trvajícíhlásání křesťanství a teologie se zakládá na "religiózním a priori"člověka. Ukáže-li se však jednoho dne, že "a priori" vůbecneexistuje, nýbrž že to byl historicky podmíněný a pomíjivývýrazový modus člověka, a stanou-li se lidé skutečně v jádrunenáboženskými - a já si myslím, že už k tomu víceméně došlo (co jenapříklad příčinou toho, že tato válka na rozdíl od všechpředchozích válek nevyvolává žádnou "náboženskou" reakci?) - co topak bude znamenat pro křesťanství?& Jak se může Kritus stát pánem inenáboženských lidí? Existují nenáboženští křesťané? Je-linábožeství pouze jakýmsi rouchem křesťanství - co je nenáboženskékřesťanství? Co znamenají církev, sbor, kázání, liturgie,křesťanský život v nenáboženském světě? Jak být nenáboženskýmikřesťany, jak být EK-KLÉSIA, povolanými, a přitom se nepovažovat zanábožensky preferované, nýbrž za lidi zcela patřící k tomutosvětu?

Nenáboženská interpretace proBonhoeffera neznamenala zříci se víry. Úkol jednotlivého křesťanavyjádřil stručně slovy: modlit se a dělat to, co je dobré aspravedlivé.

Poslední měsíce Bonhoefferova života

Výslechy před vyšetřujícím soudcem sedlouho soustřeďovaly především na obvinění, že byl neprávemprohlášen za nepostradatelného, a tak se provinil sabotovánímbrannosti říše. Vedle toho byl shromažďován i materiál o jehočinnosti v Abwehru. Bonhoefer byl mezitím i ve vězení smluvenýmzpůsobem informován o hlavních dalších plánech proti Hitlerovi.Když byli po nezdařeném atentátu na Hitlera likvidováni postupněvšichni jeho ochránci, očekával i Bonhoeffer, že smrt na sebe nedádlouho čekat. V dopisu z 21. července 1944 účtuje se svým životem avyznává, že teprve v plné světskosti života, tj. právě ve svésolidarizaci se světskými odpůrci Hitlerovými, se naučil opravduvěřit. Konec však tak rychle nepřišel. Gestapo zřejmě stále ještědost jasně nevidělo do všech souvislostí příprav na odstraněníHitlera, a proto si podezřelé osoby nechávalo na delší výslechy.Bonhoefferovi příbuzní připravovali ještě plán, jak pomociBonhoefferovi k útěku z Tegelu, ale první pokus selhal a dalšípokusy Bonhoeffer sám odvolal, aby nepřitížil těm svým příbuzným,kteří byli mezitím také zatčeni.

Počátkem října 1944 převedlo gestapoBonhoeffera z poměrně mírného vězení v Tegelu do tvrdé a přísnéizolované vazby, kterou samo spravovalo. Byli tam soustředěnimužové, kteří měli bližší nebo vzdálenější vztah k přípravám naatentát z 20. července. Všichni byli opětovně dlouho vyslýcháni ačasto mučeni. Podle výpovědi některých spoluvězňů z toho obdobíBoenhoffer i v této takřka beznadějné situaci zachoval statečnost,která imponovala i některým vyšetřovatelům. Dne 7. února 1945 byl zřadou jiných vězňů odvezen do koncentračního tábora v Buchenwaldu,poté měl být spolu s jinými prominentními vězni převelen dokoncentračního tábora v Flossenburgu. V neděli 8. dubna 1945vykonal Bonhoeffer na přání spoluvězňů krátkou pobožnost, ihned poní byl jmenovitě povolán k dalšímu transportu. V pondělí 9. dubna1945 zasedal na zvláštní Hitlerův rozkaz stanný soud, kterýodsoudil k smrti Canarise, Ostera, ještě jiné tři účastníky, anakonec Bonhoeffera. Podle svědectví táborového lékaře šelBonhoeffer na popraviště po vroucí modlitbě klidně a statečně. -Poslední slova, která vyřkl, když ho odváděli k soudu, zněla: "Nužetoto je konec, ale pro mne je to - počátek."

V Dietrichu Bonhoefferovi došlo kevzácnému spojení muže rozhodné akce s pronikavým a vyškolenýmmyslitelem, který promýšlel předpoklady a obecné "naučné" důsledkysvého rozhodnutí a jednání. Nepochybně chápal svou účast na pokusuzbavit Německo i svět Hitlerovy tyranie jako jednu, jemu otevřenoua proto přikázanou, podobu "nenáboženské interpretace" čili pravésvětskosti.

Literatura

Dějiny křesťanského myšlení, Tony Lane,Návrat domů, Praha 1996, 229 - 232

Na cestě k svobodě (Listy z vězení), DietrichBonhoeffer, Vyšehrad, 1991