Jste zde

Prostory pro víru

autor: 

Člověk, stejně jako většina ostatních vyšších tvorů, je ovlivněn prostorem, v němž se pohybuje, a svůj prostor si i vytváří a hájí. A prostor na nás působí, prostor se stává součástí našeho života, dokonce nám občas i vládne. Důležité je pro nás uspořádání a vybavení, velikost a tvar, barvy a světlo, vůně a atmosféra. Týká se to nejen prozaického trhu s bydlením, ale i té duchovnější stránky našeho života.

Lukáš Kratochvíl ve svém textu o moderním vývoji chápání liturgického prostoru – především římskokatolického liturgického prostoru – proto nediskutuje pouze o věci zajímavé architektonicky a hodné zřetele z praktického úhlu pohledu. Církev, která si zřizuje stálé místo svého scházení, by měla hodně přemýšlet o jeho charakteru nejen z hlediska praktického, ale i duchovního. Co má vyjadřovat, k jakému postojí má vést, jaké vztahy mezi lidmi a Bohem i mezi věřícími navzájem má podporovat?

Ale nesmí přitom zapomenout, že důležitější než kompozice chrámové lodi z kamene či betonu je vnitřní chrám Ducha v nás. Bohoslužba tajně konaná uvězněnými křesťany v odpudivém prostředí vězeňské robotárny se právě proto mohla svou duchovní mocí rovnat slavné mši v nejkrásnější katedrále. A naopak bez oživujícího ducha tu máme jenom prázdné zdi Pokud se ztratí ze zřetele toto, vznikne sice zajímavá architektura, vznikne snad i cosi krásného a duchovního, ale nebude to kostel, bude to muzeum??…

Nejdůležitější náboženskou událostí poslední doby nejsou blížící se velikonoce ani třeba první encyklika nového papeže, věnovaná vznešenému tématu lásky. Bohužel se jí staly karikatury zakladatele islámu otištěné v jistém dánském listě a od té doby vyvolávající napětí a násilí po většině islámského světa. Samozřejmě není vše náboženství, co se za náboženské rozhořčení vydává. Z mnoha událostí dánské aféry až příliš jasně prosvítají mnohem přízemnější zájmy politické a ekonomické, resentimenty kulturní a nacionální a tak dále. Přesto je celkové zarámování náboženské a tady musíme zaujmout stanovisko právě my, křesťané.

Podle názoru Martina Vaňáče, který si přečtete v našem komentáři, se stanoviska právě některých našich českých církevních představitelů nedají označit za příliš vyvážená. Na omluvu těchto hierarchů bychom sice mohli snad říci, že právě v České republice je až příliš snadné veřejně urážet křesťanství a náboženství vůbec – dokonce i v celostátních médiích – bez jakékoli významnější reakce nábožensky smýšlející veřejnosti. Biskupové tedy asi potřebu svobody slova nevidí tak aktuálně ve srovnání s potřebou nastolit slušnější tón veřejné debaty. Přesto srovnáme-li jejich moralizující a poněkud nerealistický tón třeba s prohlášeními Vatikánu ke stejné věci, uvidíme, kolik ještě zůstáváme dlužni.

Mimochodem – upozorňuji na rozhovor Martinem Vaňáčem, ředitelem Institutu ekumenických studií (IES) a členem naší redakce, který právě vyšel v internetovém magazínu ChristNet – viz http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=2512. Rozhovor se týká především ekumenismu, plenárního sněmu české katolické církve a studia na IES.

A konečně bych chtěl upozornit na shrnující příspěvek Hanse Künga o druhém vatikánském koncilu, převzatý z časopisu Concilium. Küng jako teolog i pamětník uvažuje o dědictví koncilu: jak o tom pozitivním, tak i o hypotékách, které zbývá splatit.