Čtvrtek

Už mnoho výkladů bylo proneseno o záhadném názvu „Zelený čtvrtek“, ale žádný z nich není plně uspokojivý. Bude proto dobré, když si zvykneme na opravdu správný liturgický název „Den večeře Páně“, který by snad časem i zdomácněl místo onoho záhadného a nic neříkajícího názvu nynějšího.

Dnes charakterizuje tento den takřka výlučně vzpomínka na poslední večeři Kristovu, umocněná ještě obřadem mytí nohou po evangeliu a přenesením eucharistické liturgie na večer. Dnes je tedy tento den zase v plném smyslu slova „Natalis calicis“, dnem zrození kalicha, jak byl nazýván od 5. do 7. století. Jediným a to dost bolestným nedostatkem je, že nebyl pro tento den všem věřícím přiznán nárok na přijímání pod obojí způsobou, zvláště když nové liturgické texty se znovu dotýkají právě daru kalicha.

Se zánikem instituce veřejného pokání zcela vymizel z tohoto dne obřad přijetí kajícníků do církevní obce, jako bezprostřední příprava na svátost eucharistie. Skládal se z promluvy biskupa a ze zpěvu žalmu 51., kde se po každém verši opakovalo responsum „Rozpomeň se na mne, Pane, až přijdeš do svého království“, nebo „Odpuštění, odpuštění, odpuštění!“ Nakonec biskup vložil ruku na každého kajícníka. Zbytek tohoto obřadu se zachoval jen v dominikánském ritu, kde po recitaci sedmi kajících žalmů vztahuje celebrant pravou ruku nad shromáždění a pronáší absoluční modlitby. Ve středověku se na sever od Alp při tomto obřadu používalo červených parament, které se pak při mši vyměnily za zelené. Snad i odsud lze odvozovat název „Zeleného čtvrtku“. Je to pravděpodobné; vzpomeneme-li si totiž, že babička Boženy Němcové říkala nedělím po Letnicích „zelené“, je vidět, že prostý lid živě reagoval i na takové liturgické detaily. (Ovšem její vnučka si už s výkladem názvu nevěděla rady.)

Když byla v r. 1956 přenesena eucharistická slavnost na večer, bylo třeba, aby se obnovila Missa chrismatis ze staršího Gelasiova sakramentáře (1. pol. 8. stol.), tj. mše kterou podle zvláštního formuláře, zdůrazňujícího funkci oleje, slouží dopoledne ve svém katedrálním kostele biskup s dvanácti svými kněžími, sedmi jáhny a sedmi podjáhny a světí při ní svaté oleje. Původně jednoduchý obřad svěcení se v Galii rozkošatil do šíře symbolických textů a gest. Sepjetí tohoto svěcení se čtvrtkem Svatého týdne je zcela přirozené, neboť olejů bylo zapotřebí pro hromadný křest ve Svaté noci. Ale bohatý rámec, který svěcení dala galikánská záliba v rozvité obřadnosti, souvisí zřejmě s tím, že tento posvěcený olej měnil v očích celé soudobé společnosti i prostého kmenového náčelníka v „pomazaného Páně“ křesťanského období, v krále a císaře. Vždyť právě ve francké říši se znovu rodí panovnická idea, zasutá a znehodnocená stěhováním národů, jako křesťanská forma imperia romana pozdní antiky.

Pracovní texty k bohoslužbě slova – Matka Boží před Týnem a sv. Havel, březen 1970, pravděpodobný autor Josef Myslivec