Červencové svátky

Charakter misijní činnosti sv. Cyrila a Metoda je v dějinách christianizace zaalpské Evropy jedinečný. Oba jsou příslušníky vrcholné kulturní vrstvy byzantské, přicházejí na příkaz svého panovníka (politickou příchuť jejich misie nelze přeceňovat, ale také ne popřít) a vstupují, oni vzdělanci a uvědomělí dědici antické vzdělanosti do prostředí, které museli považovat (ze svého hlediska) za barbarské. Tak vypadaly předpoklady, ale skutečnost byla jiná. Především svým překladem evangeliáře a vytvořením písma dokonale odpovídajícího fonetice, přetvářejí hovorový jazyk slovanský z okolí Soluně v jazyk spisovný a dokonce s bohatým slovníkem teologickým. Dále při příchodu na Moravu zjišťují, že křesťanství tu už hlásáno bylo a že tu jsou jeho viditelné stopy. Odkládají proto misijní metodiku, na kterou byli připraveni, nesnaží se věci lámat přes koleno a přizpůsobují se tomu, co zde našli. Ritus jejich liturgie není byzantský, vždyť liturgie sv. Petra, které snad (podle J. Vašici) užívali, byla kombinací liturgie římské a byzantské. Některé názory dokonce vidí v tzv. kyjevských zlomcích doklad, že užívali liturgie latinské podle sakramentáře patriarchátu akvilejského. Převzali také překlad Otčenáše pořízený už svými předchůdci, i když se lišil od znění řeckého. Církevní zákonodárství byzantské i s jeho složkou civilní přizpůsobují prostředí tak, aby mu sloužilo a ne jen znásilňovalo. Žádný z velkomoravských kostelů, které dnes aspoň v půdorysu známe, nemá výrazné rysy byzantské architektury. Stavební typy, které se tu ujaly už před jejich příchodem se nepochybně udržují i pod jejich vlivem. Ale vrchol jejich pastýřské moudrosti je v tom, že se nebáli velkomoravské prostředí osamostatnit tím, že pro ně vydobyli vlastní liturgický jazyk, že obecně srozumitelná soluňská slovanština se dostala do stejné důstojnostní roviny s latinou a řečtinou. Ona úchvala Hadriána II. (869) a Jana VIII (880) pro tento počin je stála kus života a bez míry utrpení. Ale proč to všechno? Snad z nějakého romantického nadšení pro národ, který už se tenkrát vyznačoval příkladnou nevděčností? Či z touhy zanechat tu po sobě kulturní dědictví, které přetrvá věky? Ne - jen a jedině z lásky ke Kristu a z touhy získat pro něho duše, proměnit příkaz „jděte, učte, křtěte“ v svobodný čin člověka, pro kterého je Kristus vším.

Šestý červenec není sice svátkem, ale měl by být i pro nás dnem zamyšlení a i dnem pokání. Ten den totiž nemyslíme jen na událost, která se toho dne r. 1415 udála na břehu Rýna za hradbami Kostnice a na to, co následovalo a co dodnes bolestně žije, ale i na to, co předcházelo, na dobu kdy katastrofa zrála. Hus nehřímal s kazatelny v Betlémě pro nic za nic. Vždyť nebyl sám, byl jen jedním z mnohých, kteří cítili, že náboženský život zpovrchněl a zplaněl, že lid ctil svého Pána jen ústy, ale jeho srdce bylo od něho daleko. A měl k tomu právo. Byl „mravně bezúhonný kněz a maje o důstojnosti a povolání kněze vznešené pojetí, nemohl mlčet k hříchům kněží a káral je proto“ (Jan Sedlák). Jeho „nauka o víře, milosti, dobrých skutcích, o mši sv. a svátostech je zcela katolická“ (týž). Jen jeho závislost na Viklefovi jej dovedla k názoru, že církev je jen jedna a tou je shromáždění všech předzřízených ke spáse, její jedinou hlavou je Kristus a náměstku Petrovu přísluší jeho právo jen tehdy, má-li Petrovy ctnosti.

Tragickým rysem jeho veřejného vystoupení však bylo, že tato jeho nauka o církvi neměla vlastně v českém prostředí ozvěny. Co v ní bylo pravověrné a co ne, znala jen slabá vrstva teologických odborníků už proto, že to bylo obsaženy v latinských spisech Husových, ne však ti, kteří Husa přijali, lid. Proto kroky církevní autority proti němu nechápali jako obranu víry proti scestí, ale jako zákrok proti tomu, který chtěl v církvi dosáhnout nápravu. Domnívali se, že špatní stíhají dobrého jen proto, že jejich špatnost káral.

A druhou tragédií je, že Husa odsoudili ti, kteří sami byli na scestí. Odsoudil jej sněm, který svou autoritu stavěl nad autoritu papežskou (prohlášení kardinála Petra d´Ailly, že sněm representuje celou církev a jako představitelů církve bojující má pravomoc od Ježíše Krista samého) a to v den, kdy církev neměla hlavu, poněvadž řádný papež Řehoř XII. 4. července resignoval. Teprve 11. listopadu 1417 byl zvolen papežem Martin V. a dále sněmu předsedal, takže 41. až 45. zasedání má nepochybně charakter sněmu obecného. Pokud jde o výsledky předchozích zasedání, je sporné, nakolik je schválil. Ovšem v bule „Inter cunctas“ z 22. dubna 1418 zavázal biskupy a inkvisitory, aby vyžadovali od husitů prohlášení, v němž by m.j. vyjádřili přesvědčení, že rozsudek sněmu nad třiceti články Husovými byl pravý a katolický, že tedy tento rozsudek schvaloval. Ovšem sám rozsudek Husovy degradace, který byl bezprostřední příčinou Husovy smrti, v této bule výslovně neschvaluje. Husova věc se stala věcí celého národa, Husovo obvinění z kacířství cítili Čechové jako národní urážku. Rozhořčení vyjádřila česká a moravská šlechta protestem v r. 1415 v Kostnici. Praví se v něm, že je každý lhář, nejhorší zlosyn, zrádce a syn ďáblův, kdo by opakoval, že by v království byly bludy a kacířstva. „V srdci našem, dá-li Bůh jiného úmyslu není, než vší mocí, silú i statkem slúžiti a slíbiti se pánu Jesu Kristu a jeho zákon a přikázání vésti a plniti, jakož se na každého dobrého křesťana sluší.“

A když konečně po tolika nekřesťanských skutcích na obou stranách, po tolik hříších a bolestech se církev s husitskými Čechami shodla na basilejských kompaktátech, přišla další osudná rána: ti, kteří církev vůči Čechům tehdy reprezentovali, byli zase konciliaristé, ale to už svou úlohu dohráli, papežové už přestávali být loutkou problematických koncilů. A tak už v r. 1462 jsou kompaktáta zrušena. A ruší je Pius II., který jako Aeneas Silvius poznal Čechy z vlastní zkušenosti, vzdal nejeden hold jejich zbožnosti (což u preláta píšícího lascivní román a netajícího se svými nelegitimními dětmi přece jen překvapuje), sám kdysi bojovný konciliarista, který ještě 1455 doporučuje papeži Kalistovi III., aby Čechům kompaktáta schválil. A ruší je mj. proto, „abychom vám nedali příčiny k pýchání, jako byste byli snad moudřejší otců svých a snad byli lepší nad jiné křesťanstvo.“ Když se nad tím vším zamyslíme, není pro nás opravdu 6. červenec dnem bolesti a pokání?

Pracovní texty k bohoslužbě slova – Matka Boží před Týnem a sv. Havel, červenec 1969, pravděpodobný autor Josef Myslivec.