Ineffabilis

Libor Duchek

Ke cti svaté a nerozdílné Trojice, ke slávě a okrase Panny Marie, Matky Boží, na oslavu katolické víry a za vzestup katolického náboženství, z moci Ježíše Krista našeho Pána, apoštolů Petra a Pavla a z moci naší. Prohlašujeme, zdůrazňujeme a určujeme, že učení o blahoslavené Panně Marii, která od prvního okamžiku svého početí bylo milostí a zvláštní výsadou všemohoucího Boha, jakož i vzhledem k zásluze Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu, uchráněna a zproštěna jakékoli poskvrny prvotního hříchu, bylo zjeveno Bohem, a že všichni věřící musí v ně pevně a neustále věřit.

Toto dogma „o neposkvrněném početí Marie Panny“ bylo vyhlášeno papežem Piem IX. 8. prosince 1854. Otázka, která se nabízí a která by měla vlastně být předmětem této práce, je: Proč toto dogma bylo vyhlášeno až v 19. století?

Než se začneme zabývat touto otázkou, podívejme se nejdříve na náhledy exegetů ohledně vlastního významu tohoto dogmatu. Sám název „dogma o neposkvrněném početí Marie Panny“, jak se mu lidově říká, je velmi temný a pro mnohé i pohoršující. V protestantských kruzích se často setkáváme v této věci s agnosticismem, a kdybychom se otázali na názor ohledně katolického řešení, nejpravděpodobněji by jej komentovali s lehkým ironickým tónem, neboť přece víme jen to, co nám Bůh ve svém Písmu zjevil skrze Ducha Svatého.

Co tedy katoličtí vykladači dogmatu tvrdí: ve světle spasitelské lásky trinitárního Boha je Mariino neposkvrněné početí výrazem „čiré milosti, která byla bezvýhradným darem Otce, Syna a Ducha Svatého. Tato událost dokládá, že Maria byla ospravedlněna čirou milostí, a nikoli na základě svých zásluh.“

Z christologického zřetele se poukazuje na nemožnost spojení Slova, jež je dokonale svaté, s lidskou bytostí,od níž má získat svou lidskou přirozenost, jež by byť na chvíli byla poddána moci Zla. Bůh si tedy v Marii takto připravil důstojný příbytek.

Z hlediska soteriologického je Maria jakožto bytost stvořená rovněž předmětem spásného Božího činu. Avšak ona na rozdíl od ostatních je vykoupena způsobem vznešenějším: „neboť toto vykoupení mělo podobu vykoupení ochranného.“„Rovněž pro ni platí, ba především pro ni, že skutečnost její svatosti a její neporušenosti v lásce před Boží tváří (srov. Ef 1, 4) je dlužna vykupitelské krvi, kterou prolil Syn (srov. Ef 1, 7).“ Zvláštní případ Marie ukazuje totiž, že Boží zásah do dějin není pouhou nápravou nebo náhradou, ale ryzím darem milosti, která uvádí Marii pod svrchovanou vládu lásky. „Všichni byli totiž počati a přivedeni na svět bez milosti, která naopak Marii nikdy nechyběla.“

Jiným zřetelem je náhled paschální, kde se toto vynětí z hříchu chápe jako anticipace velikonoční události. Maria je takto první vykoupenou mezi všemi, ukazujíc moc víry a význam přijetí Krista.

Pneumatologický náhled, jenž se prosazuje poslední dobou, vyzdvihuje oproti doposud negativně chápané neposkvrněnosti pozitivní posvětitelský aspekt Ducha Svatého, jenž byl přítomen při početí Marie. Právě z něho totiž pochází Mariina svatost a moc nad hříchem. Eklesiálně čteno se Maria takto stává obrazem neposkvrněné církve, domem, v němž přebývá Boží Duch a uprostřed něhož je Kristus tak, jak tomu budena konci časů, kdy staneme před Hospodinem „sanctiet immaculati.“

V prismatu listu Efezanům 5, 25-27 („…Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil (…) Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady.“) se tajemství neposkvrněného početí jeví jako analogon právě k postavení církvevůči Kristu. Podle Ef 1, 3-6 nás Otec v Kristu zahrnul „vším duchovním požehnáním nebeských darů, v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším.“ Podle toho je Mariino neposkvrněné početí na svátostné rovině analogem křtu. „V křestním prameni je totiž kandidát osvícen Kristovým světlem, stává se adoptivním synem Boha Otce, je vštípen jako výhonek na Révu jakožto úd Synova mystického těla, je obohacen dary Ducha Svatého, který si v něm utváří svůj příbytek a odívá jej svatebním rouchem.“

Avšak neposkvrněné početí nevyjímá svatou Pannu, byť je naplněna milostí, z jejího pozemského stavu se vším, co k němu patří, jako je utrpení, nejasnost a vnitřní zápasy. Maria je plně vržena do kultury, v níž žila. I ona ve své víře v Krista rostla.

Povšimněme si, alespoň okrajově a jen v hrubých rysech, jak se k této otázce staví na Východě, v pravoslaví. Tam se vychází ze svátku zázračného narození Mariina, jak je zaznamenáno v Jakubově protoevangeliu. Mariino narození je zde líčeno analogicky k narození Ježíšovu u Lukáše. Proti tomu Ondřej z Kréty líčí zázrak o něco střídměji, když přirozené cestě překáží pouze dlouholetá Annina neplodnost, z níž je zázračně vyléčena. Odsud se rozvíjí teologické myšlení. První zmínky o neposkvrněném početí se nachází u Theoknose z Livia z doby 550–560 n.l. „Ta, jež jest z čisté a neposkvrněné hlíny, zrozenajest po způsobu cherubínů.“ „Církevní Otcové v Mariině svatosti spatřují dva důležité momenty. Všichni seshodují na tom, že Matka Boží je velmi svatá, ojedinělá co do nebývalé čistotya celistvosti, neboť jedině ona se zcela proměnila v příbytek Ducha svatého… Matka boží je plná milosti, čistoty a neposkvrněnosti… jakákoliv poskvrna čistopa hříchu je jí opravdu zcela cizí… Otcové přednášející toto učení jsou titíž, kdo jasně prohlašují, že duše Panny Marie byla před Zvěstováním poskvrněna prvotním hříchem.“ Je tedy zřejmé, že pro pravoslavnébyla Marie počata v dědičném hříchu, který byl smyt až těhotenstvím.

Nyní, když jsme v hlavních rysech promluvili o významu tohoto dogmatu, podívejme se ještě na jeho teologickou oporu v Písmu. Ve Starém Zákoně se přímé zmínky o Marii Bohorodičce nenacházejí. Nepřímých zpráv o „ženě statečné“ (z konce Knihy přísloví) se však několik nalezne. Bůh žehná skrze ženu (Gn 1,28; 2, 18-22; 17, 15‑16 atd.) Sára, Rebeka,Támar, Rút, Debóra, Ester. Ve všech těchto spásných postavách můžeme spatřovat předobraz Marie jako nové Evy, která nepodlehla pokušení a která se stane novou Matkou živých, stejně jako je Kristus novým Adamem.

Co se týče Proroků, nalézáme další nepřímé odkazy. „Zasnoubím si tě navěky; zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a smilováním…“(Oz 2, 16-17), „Zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina.“ (Oz 2, 22). Proroctví Nátanovo k Davidovi: „až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna… Já mu budu otcem a on mi bude synem… Svojí přízeň mu neodejmu… Tvůj dům a tvé království budou přede mnou trvat navěky, tvůj trůn bude navěky upevněn.“ (2 S 7, 12-16)Toto proroctví se samozřejmě týká Šalomouna, jenž vzejde z omilostněného a nakonec požehnaného páru Bat-šeby a Davida. Avšak žádné proroctví nemusí končit svým jediným historickým uskutečněním. Dále se ono tajemství rozvíjí u Micheáše. „A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem vIzraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných. I když je Hospodin vydá vplen do chvíle, než rodička porodí, zbytek jeho bratří se vrátí zpět k synům Izraele.“ (Mi 5, 1-2) U Izajáše: „Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel.“ (Iz7, 14). Dívka zde znamená pannu nebo mladou vdanou ženu.

V písních o personifikovaných městech bychom také mohli hledati jiné významy. „Zaplesej, siónská dcero, zahlahol Izraeli! Raduj se a jásej z celého srdce, dcero jeruzalémská.“ „Král Izraele, Hospodin, je uprostřed tebe, neboj se už zlého!“ „Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, bohatýr, kterýzachraňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá.“ (So 3, 14-18) „Plesej araduj se, siónská dcero, neboť už přicházím a budu bydlet uprostřed tebe, jevýrok Hospodinův.“ (Za 2, 14) Nejvíce snad v Izajáši 54, 1-3 a 66,6-9: „…Dříve než ji přepadly porodní bolesti, porodila… Dříve než ji zachvátily porodní křeče, povila pacholíka. Kdoslyšel kdy něco takového?...“

V NZ se s Marií setkáváme častěji, v Mt 1, 16-18, a v o něco výsostnější pozici v Mt 2, 11 – klanění mudrců – uznání jí jako matky krále. U Mk 6, 3 je jen odkaz k jejímu mateřství Ježíše. Dále se tu s ní setkáme ve 3, 31-35, kde není pojmenována, je však myšlena, ovšem nijak výsostně. „Kdo činí mou vůli, to je můj bratr, má sestra i matka“ (Mk 3, 35).Teprve u L 1.-2. kapitola se o ní mluví poměrně hodně. Ve zbytku je však o ní zachováno mlčení, je tu jen obdobná zmínka jako v Mk 3, 35, a to L 8, 21. L1,28 „Plesej a raduj se, sijónská dcero...“je analogické k Za 2, 14. Gabrielův pozdrav. „Buď zdráva, ke charitomené (milostí zahrnutá, plná)“ vyjadřuje, alespoň dle některých exegetů, právě onen stav výjimečné milosti, která trvá od počátku, podle jiných nastupuje teprve teď. Rozhodně „kdy“ z toho není explicitně zřejmé. Z Lukáše nám Marie vychází jako ona sijónská dívka, pokorná služebnice Hospodinova, žijící uprostřed prostého chudého lidu. Jan o ní mluví jako o „ženě“, což by dovolovalo interpretovat jako vědomou aluzi na Evu. Nejprve o ní mluví při svatbě v Káni…„Co ode mne chceš ženo?“ „Co to ode mne žádáš?“ (doslova: „Co mě a tobě.“). Jako by ho zde vybízela k činnosti. Dále na Kalvárii 19, 25-27 „Ženo, hle, tvůj syn!“ Můžeme ještě pomyslet na analogii s ženou z apokalypsy z 12. kapitoly, ovšem ukazuje se, že autor měl spíše na mysli Boží lid. Pavel se o Marii nezmiňuje mimo Ga 4,4, kde o Ježíši řekne, že je narozený z ženy.

Je tedy zřejmé, že dogma o neposkvrněném početí v Písmu svatém nenachází jednoznačnou oporu. „Žádné z mariánských dogmat nestojí, jak jeformulováno obsahově, plně v Písmu svatém. To platí jednoznačně o Neposkvrněném Početí…“ „Nemohou se odvolávatani na přímé slovo Písma, ani na nepřímé, z něhož by mohly být odvozeny jednoduchým postupem, nýbrž jsou výsledkem úvahy (meditace), která není bez spojení s Písmem, ale přece jen velmi nepřímým způsobem.“ Právě „sensus fidelium“ (smysl pro víru) „sehrál důležitou roli při rozvoji mariánské nauky, zejména pokud jde o proces, který vyústil v dogmatická prohlášení Mariina neposkvrněného početí a slavného nanebevzetí.“ Jde tedy o jakýsi cit, který ve sporných otázkách zkoumá, která ze sporných stran více odpovídá Božímu záměru. Podstatou je víra v působnost Ducha svatého a v jeho dar proroctví. „Věřící rovněž vnímali, že sama Boží svatost vyžadovala, aby stvořená bytost předurčená býti milovanou dcerou třikrát Svatého (srov. Iz 6,3; Zj 4,8), Matkou Svatého Božího (srov. Mk 1,24;Sk 3,14) a svatyní Ducha svatosti nebylanikdy, a to ani na sebemenší okamžik, vydána vládě satanově, a proto od prvního okamžiku svého početí byla ozdobena milostí Ducha svatého.“ Jak říká druhý vatikánský koncil: „Kristus veliký prorok (…) vykonává svůj prorocký úřad nejen prostřednictvím hierarchie učící jeho jménem a mocí, ale též  prostřednictvím laiků; proto je ustanovuje svými svědky a vybavuje smyslem pro víru a milostí slova.“ (LG, čl.35)

Další zvláštností posledních dvou mariánských dogmat je jejich symbolická řeč. Zatímco dříve byla dogmata chápána více jako historické skutečnosti, pak zde nalézáme korespondenci s křtem, jak jsme o tom mluvili, a u nanebevzetí s posmrtným životem. „To má důvod v tom, že bezprostředním podnětem pro definici nebyla teologický nutnost, nýbrž mariánské klima doby papežů Piů.“ Vycházejí spíše z potřeb života a liturgie církve.

V cestě k uznání a především pevné formulaci dogmatu o neposkvrněném početí stálo v prvé řadě všeobecně uznávané dogma o univerzalitě dědičného hříchu, a tedy i nutnosti spásy pro všechny. Dogmatu o neposkvrněném početí bránila i víra, že dědičný hřích se přenáší biologickým plozením a tedy že pouze Ježíš, jsa zplozen Duchem, je bez hříchu. Marie nemohla být uchráněna, maximálně očištěna již v lůně. Tyto teologické problémy předurčily velmi trnitou cestu k formulaci dogmatu.

Nicméně se obecně přijímala zvláštnost milosti, která byla prokázána Marii, totiž že byla zvláštním způsobem omilostněna a očištěna – k tomu dal podklad Řehoř z Naziansu, ovšem zde byl předpoklad prvotní poskvrny. Křesťané cítili, že Marie byla poctěna větší milostí než Jan Křtitel, který byl již od narození posvěcen (L 1,41), a tedy i Maria byla posvěcena dříve než ve chvíli zvěstování. Paschasius Radbertus vysvětluje toto posvěcení ze svátku, neboť stejně jako se slaví narození Ježíše a Jana, tak se slaví autoritou celé církvei narození Marie, a to by se neslavilo, kdyby i její narození nebylo posvěceno již v mateřském lůně. V anglické liturgii se svátek Početí Marie slavil vletech 1060 až 1066, a pak byl obnoven v roce 1127, tam je přímý odkaz na Protoevangeliem Jakubovo (Pontifikál canterburský). Později zasáhl do diskuse Anselm, jenž kromě toho, že přiřkl Marii přívlastky redemptrix, salvatrixa reconciliatrix, také poukázal na nutnost rozšířit Ježíšův spásný čin mimo konkrétní historickou dobu – do minulosti, což pak rozvinul Duns Scotus. Dále osvobodil dědičný hřích od biologické danosti a vrátil mu jeho personální charakter.

Eadmer, Anselmův žák, použil přirovnání ke kaštanu, kde v trnitém obalu je zralý a čistý plod, tak jako Marie v Anně. Známá jsou také jeho slova: „Decuit, potuit, voluit. Si igitur voluit, fecit.“ Rozumějme, posvětil ji od narození. Bernard z Clairvaux naopak znamenal zdržení, neboť dozvěděv se o svátku Conceptio Mariae, vyslovil svůj protest. „Královská Panna nepotřebuje žádnou zvláštní poctu.“ Bernarda nepřesvědčilo ani slavné zjevení, kdy se Panna zjevila Helsinovi, slíbíc mu záchranu, když 8. 12. místo narození bude slavit její početí.

Zatímco teologové jako Bernard, Petr Lombardský, Alexandr Haleský, Bonaventura, Albert Veliký a Tomáš Akvinský neposkvrněné početí spíše popírali, tak prostí věřící ho hájili často až do krve. Z řádů se stavěli proti především dominikáni a pro karmelitáni, kteří slavili svátek Neposkvrněného početí od roku 1306. Z papežů Sixtus IV. roku 1483 prohlásil, že jedno ani druhé není bludem. Alexandr VII. stanovil r. 1661 liturgii svátku. Klement XI. rozšířil svátek r. 1708 na celou církev.

Ještě v 19. století byly menší teologické potyčky. Jako popud dalšího zkoumání by se dalo brát zjevení tzv. „zázračné medailky“ 17. listopadu 1830 v Paříži. Na medaili byla Maria představována jako Neposkvrněné početí s nápisem okolo: „Maria, bez hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k tobě utíkáme.“ Pařížský arcibiskup dal tuto medaili razit, a ta sešířila. Rozšířilo se tedy úsilí o vložení „Immaculata“ do mariánské preface, o což usilovali i dominikáni. Marian Spado vydal spis, kde tvrdí, že Tomáš Akvinský chápal Mariin dědičný hřích jen z hlediska debita, a nikoli poskvrnění samého. R. 1843 kardinál sekretář vydal práci, kde vyhledal pro nové dogma podklady z Písma. Ta byla přeložena do mnoha jazyků. 16. června 1846 nastoupil papež Pius IX. Jsa velkým ctitelem Panny, byl rozhodnut dovršit několik staletí trvající debatu o Immaculata. Slíbil dát Neposkvrněně počatou za patronku USA. Dopisy s žádostí o dogmatizování se množily. R. 1847 vyšla kniha Giovanniho Perroneho s titulem Je Neposkvrněnné Početí Marie Panny dogmaticky definovatelné? Tvrdí, že dogma je implicitně zjeveno v Písmu (Gn 3,15). 1. června 1848 svolal papež komisi 19 teologů kteří měli vyslovit své dobrozdání. To vyšlo v roce 1852, a sice ne jednoznačně ve prospěch dogmatu. Pius IX. zatím (r. 1849) vydal encykliku, kde žádal biskupy o jejich stanovisko a dovolil jim zavést novésváteční oficio. Valná většina byla pro dogmatizaci. Někteří však byli proti nebo se zdrželi. Například G. Andreas Bizzaris papežovi vzhledem k situaci v Německu radil, aby vydal pouze mariánskou bulu. Povzbuzen hlasováním biskupů však Pius IX. pověřil Perrona, aby zhotovil návrh definice.

Autor textu dogmatu připustil, že Iz 7,14 a L 1,28 nestačí, ale Gn 3,15 představuje východisko. Nejdůležitějším se jevila existence kultu, prohlášení papežů a souhlas celé církve. 10. května 1852 papež svolal novou komisi dvaceti teologů, která své prohlášení vydala v „breve esposizione“, jež bylo užito pro konečnou definici. Tu napadl Tizzani, což znamenalo další projednávání. Po sedmi dalších návrzích se konečně definice ustálila. Na prvním místě stálo „factum ecclesiae“, jak to nazval sám Pius IX. To znamenalo zhodnocení „smyslu víry lidu církve jako síly zdůvodňující dogma.“ (Legem credendi statuat lex orandi. Zákon víry nechť je určován zákonem modlitby.) O svátku Neposkvrněného početí roku 1854 byla definice zavedena. Následovaly velké oslavy v katolické církvi po celém světě, ale i teologické, ekumenické a politické kontroverze trvající až dodnes. Neopominutelný význam mělo toto dogma pro cestu k dogmatu o Nanebevzetí Panny Marie.

Bibliografie

Bible,ekumenické vydání z r.1985, ČBS 1991

Michel, Jean-Claude, Kdo jsi Maria?, Karmelitánské nakl., Kostelní vydří 1995

Beinert, H. P.W., Učení o Marii, Matice Cyrilometodějská, Olomouc 1996

Matka Páně, (MPMA), Karmelitánské nakl., Kostelní vydří 2003

Minařík, P.M.,Mariánská Dogmata, (M.D.), Karmelitánské n., Kostelní Vydří 1991

Maria a církev, Rahner, Hugo, Refugium, Olomouc 1996