Martin Vaňáč

„Ať se tedy marnotratní synové vrátí ke společnému otci, který je s láskou obejme, nevzpomínaje už bezpráví, kterého se kdysi dopustili proti Apoštolskému Stolci.“ (Pius XI., encyklika Mortalium animos z 6. ledna 1928) Tak znělo klasické vyjádření tzv. ekumenismu návratu, který katolická církev – po hlubší sebereflexi, pod vlivem vývoje ekumenického hnutí i po zkušenosti společného utrpení v době II. světové války – opustila. Nic na tom nemění skutečnost, že to někteří katolíci nevědí nebo vědět nechtějí.

Německý kardinál Joachim Meisner byl hlavním celebrantem slavnostní bohoslužby ve spišské katedrále sv. Martina v neděli 10. listopadu 2013. Ze zpráv o jeho návštěvě mě zaujaly dvě věci. Jednak připomněl svůj plánovaný odchod z úřadu arcibiskupa, jednak vyjádřil svůj dlouholetý vztah ke spišské diecézi, kam pravidelně dojíždí 43 let a do Německa se prý vrací povzbuzený ve víře.1

Mimořádnou pozornost katolického mediálního světa vzbudil rozhovor s papežem Františkem, který byl zveřejněn ve čtvrtek 19. září 2013. Ve stejnou dobu byl publikován jezuitskými časopisy v 16 zemích světa ve 12 jazykových verzích. Stal se ukázkou toho, co může znamenat, že František je prvním papežem z Tovaryšstva Ježíšova. Nápad vznikl v červnu na setkání šéfredaktorů jezuitských časopisů a byl reakcí na obecně známou nedůvěru papeže k novinářům a neochotu poskytovat rozhovory.

S velkou pozorností se očekává schůzka poradní skupiny osmi kardinálů s papežem Františkem ve dnech 1.–3. října 2013. Ustavení tohoto poradního orgánu papeže bylo zveřejněno přesně měsíc po jeho zvolení (tj. 13. dubna 2013) spolu s dvojím úkolem: 1) radit papeži při řízení univerzální církve a 2) promýšlet plán na reformu římské kurie (tj. revizi apoštolské konstituce Pastor Bonus o římské kurii z roku 1988). Tato skupina, některými komentátory nazývána G8 s určitou analogií ke sdružení osmi údajně nejvyspělejších států světa, je složena z nekuriálních kardinálů (tj.

Ani ne dva měsíce poté, co z balkónu Svatopetrské baziliky oznámil protodiakon kardinálského kolegia kardinál Jean-Louis Tauran úspěšnou volbu papeže slavným výrokem „habemus papam“ (máme papeže), může český čtenář zvolat „habemus libros“ (máme knihy), myslím tím knihy o novém papeži v češtině.

První papež z Latinské Ameriky by mohl být příležitostí, aby celá církev věnovala větší pozornost zkušenosti z této části světa, kde podle odhadů žije téměř polovina katolických křesťanů. Jedním z aspektů může být například důležitá role laiků.

Přesně měsíc po volbě nového papeže, 13. dubna 2013, bylo zveřejněno prohlášení vatikánského Státního sekretariátu o ustavení poradní skupiny kardinálů. Jedná se o poradní orgán bez rozhodovací pravomoci, složený z osmi nekuriálních kardinálů (ani italský kard. Giuseppe Bertello, stojící v čele governátu městského státu Vatikán, není součástí kurie).

V nedávné době došlo ke změně v čele hned tří křesťanských církevních společenství, v katolické církvi, v anglikánském společenství a v koptské pravoslavné církvi. Česká média věnovala velkou pozornost jen volbě nového papeže katolické církve, zatímco dvě zbylé volby zůstaly v pozadí. Je to pochopitelné, neboť anglikánů ani koptských pravoslavných křesťanů u nás příliš mnoho není. Přesto si myslím, že stojí za pozornost se trochu podívat na průběh všech tří voleb. Při srovnání je na první pohled zřejmý například rozdíl v délce procesu výběru a množství lidí, kteří jsou do něj zapojeni.

Často jsou opakována slova papeže Pavla VI. z projevu před Sekretariátem pro jednotu křesťanů (předchůdce dnešní Papežské rady pro jednotu křesťanů) v roce 1967, že „úřad papeže je největší překážkou na cestě k jednotě církve“ a papeže Jana Pavla II.

Nedávno zveřejněný list papeže Benedikta XVI.