Kdyby bylo pravdivé tvrzení ateistického psychoanalytika Alfreda Lorenze, že koncil zničil smyslovost bohoslužby a na místo znamení dosadil slovo a neustálé poučování, pak už by nesměl mít žádné místo v liturgii polibek. Skutečně jen málokterý prvek patří do oblasti smyslovosti tolik jako políbení osob nebo věcí. Naproti tomu je třeba konstatovat, že tradice liturgického polibku byla zachována, ba dokonce i nově oživena. Přitom je problematické propagovat v dnešní době líbání předmětů, a dost hlasů volá po odstranění tohoto zvyku. Skutečně je však závazně předepsáno políbení oltáře na začátku eucharistické slavnosti (VPŘM 27; 232) a po závěrečném požehnání (VPŘM 125). Totéž platí pro políbení evangeliáře po přečtení evangelia (VPŘM 95; 232). Biskupská konference ovšem může, v případě, že tento způsob neodpovídá místním tradicím nebo povaze, určit jiný způsob vyjádření úcty (VPŘM 232). To zde nemá být vysvětlováno tak, jako by líbání předmětů byť šlo o oltář nebo o evangeliář snad vzbuzovalo v našem vnímání nějaké pocity odcizení. Těžko se dá zpochybnit, že takový úkon, je-li správně proveden, je smyslovým znamením.
Poslední komentáře