Klemens Richter

Nový řád liturgie svátostí usiluje o to, aby všechna znamení, která provázejí příslušné boží i lidské konání, představil a zhodnotil. Na rozdíl od předkoncilního myšlení, kterému pro platnost nějaké svátosti stačilo minimum, totiž matérie a forma, tedy znamení a k němu příslušná forma udělování, jsou nyní u svátostí stanoveny „hlavní prvky“, které musí při slavnosti zřetelně vystoupit do popředí. Jen v případě nouze je možné, například při křtu, pouze polít křtěnce vodou se slovy „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. Tedy to, co bylo dosud nazýváno matérií a formou, je pro normální slavnost svátostné liturgie pouze částí hlavních prvků. Pro svátost manželství jsou uváděny následující hlavní prvky: bohoslužba slova se zvěstováním Božího slova, sňatek se slavnostní žehnací modlitbou nad nevěstou a ženichem, eucharistická slavnost s přijímáním eucharistických darů a jako „vyvrcholení“ vzájemný slib a prohlášení snoubenců za manžele.

V prvních stoletích byla chápána liturgie svátostí jako slavnost, při níž obec děkuje a chválí Boha za jeho spásné jednání, aby pak prosila o to, aby Bůh také v této slavnosti znovu dal obci svoji spásu. Přitom si obec byla ve víře jistá, že v ní skutečně Bůh spásně působí. K tomu nepotřebuje žádnou formuli udílení, jen třeba při křtu vyznání víry katechumena v trojjediného Boha a polití vodou nebo při svěcení anamneticko-epikletickou konsekrační modlitbu spojenou s vkládáním rukou.

Již na začátku jsme upozornili na to, že pojem „svátostná znamení“ se může vztahovat nejenom na svátosti, nýbrž i na veškeré bohoslužebné slavení. Proto se jeví jako málo šťastné rozlišování mezi slavením svátostí, jimiž se chápe sedm svátostí v užším slova smyslu, a slavením svátostin, jímž se míní liturgické konání mimo sedm svátostí, např. pohřební liturgie nebo žehnání. Svátosti i svátostiny přece obsahují „viditelné a neviditelné prvky; jde přitom o skutečnost, kterou člověk může vnímat a poznávat, která se však nakonec jeho chápání vymyká a zůstává tajemstvím. To, co je viditelné, zjevné a dostupné, je znamením pro neviditelné, skryté a tajemné“ (R. Kaczynski). Rozlišovat mezi svátostmi a svátostinami se začalo až ve středověku z důvodu teologické systemizace. Naproti tomu chápe raná církev slovem „sacramentum“ převážně Boží spásné jednání. Tak je překládán novozákonní, původně řecký pojem mysterion (= tajemství; srov. Ř 16, 25n), který může označovat boží plán spásy jako celek i jako jednotlivé fáze realizace tohoto plánu spásy, v jehož středu stojí Kristus. Vlastním tajemstvím božího spásného jednání je Kristus, z čehož je již zřejmé, že překládání tohoto pojmu českým slovem „tajemství“ nepopisuje obsah pojmu mysterium v jeho plnosti.

K hlavním prvkům liturgické slavnosti svátosti manželství patří slavnostní požehnání nevěsty a ženicha, při němž se svolává Boží požehnání na manželský svazek. To je také proto předepsané pro každé uzavření manželství, ať se odehrává během eucharistické bohoslužby nebo mimo ni.

Již různá označení – jednou jako „požehnání nevěsty“, pak jako „požehnání novomanželů“ – ukazuje na mnohé nejasnosti. To souvisí především s dodnes ne zcela vysvětleným vývojem tohoto požehnání. Křesťané prvních století žádnou závaznou liturgickou formu uzavření manželství neznali, ale přejímali příslušné zvyky svého kulturního prostředí, samozřejmě s vyloučením jednoznačně pohanských úkonů. Přitom jistě židokřesťané zachovávali prvek svatebního požehnání (berachot), modlitbu, která po právně uzavřeném manželství velebí a chválí Boha za jeho stvoření a vyprošuje pomoc pro tento manželský pár. Základní struktura židovsko-křesťanské modlitby je tato: poděkování Bohu za jeho dosavadní spásné konání (anamnese) a prosba o jeho přispění i pro budoucnost (epiklese).

Tu a tam se vyskytují kostely, které používají místo „pravých“ oltářních svící jejich napodobeniny: korpus svíce je z pevného materiálu, na jejím vrcholu se do malého držáku vkládá malá svíčka. K vidění jsou také elektrické obětní svíce: po vhození mince stačí stisknout knoflík – a malá žárovka v podobě plamínku určitý čas „hoří“. Lze toto použít jako znamení?

Má-li liturgická slavnost oslovit celého člověka, pak k tomu také patří výrazové formy těla. To je pro nás také docela samozřejmé u gest jako je stání, sezení, klečení a chůze. V našem prostředí si však dokážeme jen stěží představit, že by při bohoslužbě obce mohl dostat místo i tanec nebo hra. A přesto to bylo v rané církvi široce rozšířené. Pak ale stará církev stále více vystupovala proti liturgickému tanci především kvůli spojení pohanského kultu a tance. Protože je ale tanec výrazem radosti a ke slavení svátků prostě patří, udržel se přes výslovné zákazy v různých formách až do konce středověku. Jeho pozůstatky najdeme ještě dnes, jako ve „skákavém procesí (Springprozession)“ v Echternachu nebo tanec v sevillské katedrále před slavností Všech svatých. Protože lze tanec popsat jako stylizovaný, rytmicky uspořádaný pohyb, lze k němu i dnes přiřadit slavnostní procesí. Radostí poznamenané bohoslužby, s nimiž se můžeme setkat například při setkáních katolické mládeže, končí často spontánním tancem. Obnovená liturgie např. v Africe se zcela vědomě pokouší začlenit domácí podoby tance. U nás v Rakousku je tanec vyhrazen především pro bohoslužby dětí a mládeže, a to s oficiálním doporučením, obsaženým ve „Směrnicích pro bohoslužby s dětmi“. Tanec se s oblibou používá jako odpověď na čtení, ale také k přípravě darů, přičemž se tanec často spojuje s hrou.

Postní plátno (,,Hungertuch“, hladové plátno) – znovuoživení zapomenutého znamení

K obnovenému chápání eucharistie patří, že svatostánek nemá být používán jako zásoba při udělování sv. přijímání během eucharistické slavnosti. Protože „prvním a původním účelem uchovávání eucharistie... je udílení eucharistie nemocným a umírajícím (viaticum); uchovávání slouží v druhé řadě k udělování komunia mimo eucharistickou slavnost a k uctívání našeho Pána Ježíše Krista“ (úvod k „Podávání eucharistie a eucharistické úctě mimo vlastní slavnost“, č. 5). Uctívání je tedy až důsledkem nezbytného uchovávání pro umírající a nemocné, neboť toto ,,vede k chvályhodnému zvyku uctívat nebeský pokrm, uchovávaný v chrámech“ (ebd.). Proto tedy mají být konsekrované hostie ,,uchovávány jen v počtu, dostačujícím pro komunio nemocných a ostatních věřících mimo mši. Mají být častěji vyměňovány.“ (ebd. 7) Drží-li se obec tohoto pokynu, nesmí být ve svatostánku uchováván větší počet hostií určených pro podávání přijímání během eucharistické bohoslužby.

Střed bohoslužby slova 11. neděle v mezidobí cyklu C představuje zpráva o setkání Ježíše s hříšnicí, která pomazala jeho nohy olejem (L 7, 36-50). Nabídnout hostům vodu a olej k pomazání bylo ve starém Orientu znamením pohostinnosti. Fakt, že toto farizej Šimon ve svém domě Ježíšovi nenabídl, ukazuje na téměř nepřátelské jednání. Pomazání vonným olejem je pro nás stejnou samozřejmostí, jako tomu bylo v Ježíšově době: mažeme se olejem po osvěžující lázni, před opalováním; používáme vonný sprej nebo krém (řec. chrisma, olej k pomazání, křižmo), než jdeme na nějakou slavnost. V liturgii se používá pomazání při slavení křtu, biřmování, svěcení a ovšem při pomazání nemocných.