Dopis evangelickému bratru faráři

Dopis lze datovat do první poloviny 90. let. Obsahuje jakousi “liturgickou závěť” autora, který zde vydává počet ze své liturgické činnosti v posledním údobí svého života.

Vážený a v Pánu milovaný spolubratře,

prosím mnoho, abyste mi odpustil, že nemohu z mnoha důvodů, zvláště zdravotních, jet odtud z Ústí až k Vám na Šumavu a účastnit se Vašeho ekumenického setkání, které chcete věnovat liturgické obnově. Ostatně asi v téže době (záleží na zdejší nemocnici) budu nucen se podrobit operaci šedého zákalu; to víte, jsem na světě již tři čtvrtě století a smrt, které vládne Pán života, si mne také jinými chorobami připravuje pro sebe.

Možná, že by Vám trochu mohl pomoci můj samizdat z r. 1985, “Pokus o katolickou liturgiku”, který je dedikován mému příteli profesoru Vaší fakulty dr. Janu Hellerovi; určitě jeden exemplář vlastní a jsem přesvědčen, že Vám ho rád zapůjčí. Prosím, abyste br. profesora ode mne srdečně pozdravoval. Vyřiďte mu laskavě, že ho moc prosím za odpuštění dávného neurotického odmítnutí dalších styků. Bylo to zaviněno tím, že bohužel nepochopil, a asi ani pochopit nemohl, v jak nebezpečné situaci jsem tenkrát znovu byl a do jak bezvýchodné situace se kvůli mně (a také kvůli některým jiným disidentům a neopatrným a povídavým přátelům) dostala paní primářka, která mi vede domácnost. Ono po mém podpisu Charty 77 (vždyť jsem byl už předtím od propuštění z koncentračního tábora pod stálým policejním dozorem) byly styky s přáteli v jejich zájmu nežádoucí. Jistě ví, že se nám nakonec podařilo uprchnout z Prahy sem na sever do tohoto jakoby nejen lidmi, ale i Bohem zapomenutého kraje, tady se užStátní bezpečnost starala spíš méně, protože ta pražská, tím, že nás z Prahy vypudila, si přece jen alespoň částečně provedla svou.

V té mé knížce by bylo dnes asi nutno ledacos spravit a upravit, ale možná, že by Vám přece něco řekla některá místa a některé stati. Ovšem jistě dosud platí mé poznámky o biblických čteních ve shromáždění (např. str. 11-14). Změnilo se jen to, že už byl slušně vydán lekcionář v několika dílech, v němž bylo užito ekumenického překladu bible. Tím ovšem také nemohu být a nejsem spokojen; naopak: když slyším čtení písma v našich kostelích, jsem znovu a znovu popuzen. Výhrad mám bezpočet; některé uvádím ve svých textech (např. str. 182 nn.). Také svou kritiku “římské” liturgie u nás bych dnes jistě zmírnil. Už se např. nikde eucharistická modlitba nepřekrývá písní. A znám tady katolické spolubratry (je jich vůbec zoufale málo), kteří dělají co mohou a věrně káží slovo boží, přestože nemají odvahu něco měnit na oficiálně schválených textech a ritech. A jejich církvičky jsou často vroucně zajedno s naším Pánem, i když by se jejich liturgický projev zdál leckterému pražskémuintelektuálovi primitivní a kýčový. Sám považuji za velikou a nezaslouženou milost boží, že mohu s povolením litoměřického pana biskupa a milovaného bratra provinciálního ministra svého řádu menších bratří po tolika letech samoty a mlčení slovem božím, chlebem života a kalichem spasení posloužit alespoň malému shromáždění věřících, většinou stejně starých a unavených, jako jsem já, třebas v polorozpadlých a vyloupených kostelích. Jen kdyby mi více sloužilo zdraví. (Nedávno jsem dokonce prodělal těžký IM.)

Rád bych se také ekumenicky stýkal se spolubratry jiných křesťanských církví, jen kdyby bylo s kým. Snad opravdu aktivní jsou jen jehovisté, a s těmi ovšem nemohu mít nic společného, i když je mi to líto. A oni také při své agresivitě a výlučnosti o něco takového vůbec nestojí. Jejich propaganda je tu pro křesťanství krajně nebezpečná, neboť jejich katastrofickým předpovědím lze tady uvěřit náramně snadno.

Jinak tady bují náboženský subjektivizmus s pochybným pseudocharismatickým zaměřením, který je jen zdánlivě biblický. Jeho hlasatelé (přečasto ziskuchtiví samozvaní cizinci z Nového světa) slibují především uzdravení a spásu těla a začas mají dokonce pochybné úspěchy mezi zdejšími uštvanými lidmi, žijícími v nepředstavitelně smrtonosném životním prostředí. A u většiny dusí slovo boží trní těžkých starostí o život svůj i o život svých blízkých. A jejich chvíle odpočinku jsou, jak ani jinak nelze, vyplňovány zábavou bez velkých nároků.

Navíc tento kraj dusí kletba neodpuštěných neodčinitelných zločinů. Velká část jeho obyvatel jsou děti a vnuci těch, kteří v letech 1945-6 pomstychtivým, krutým způsobem vyhnali z domovů německy mluvící spoluobčany, jejichž předkové na pozvání českých panovníků kultivovali pomezí českého království. Dokonce si poskvrnili ruce krví většinou nevinných bývalých hospodářů, jejich žen a nemluvňátek. Okolní lesy skrývají hromadné hroby obětí pogromů, a leckdo o těch místech asi dosud ví. Proto se těmito údolími, městy a vesnicemi dodnes plíží strach. Mnoho opuštěných usedlostí s krásným hrázděným zdivem a starobylých kostelíků často zasvěcených patronům mé vlasti, se rozpadá ve zříceniny; a lidé, kteří bydlí v uloupených domovech, tento strach vdechují. Jsem nesmírně rád, že mám byt v novém, i když ošklivém panelovém domě na sídlišti, kde před několika lety byly jen pastviny. Ještě donedávna se do blízkosti tu a tam zatoulaly ze zvyku ovce nebo kozičky. Dnes tu potkáš jen opuštěnoukočku a okolní kopce jsou tiché; i ptáci se většinou odstěhovali.

To však neříkám, abych soudil; vím, že “co nemožné je u lidí, je možné u Boha”, a že “velké jsou naše hříchy, ale větší je milosrdenství našeho Boha”.

Chci-li tady veřejně předsedat shromáždění, musím se samozřejmě maximálně přizpůsobovat oficiální liturgii své církve; jinak bych znepokojoval a mátl nejen věřící, ale i zdejší spolubratry duchovní. Pro sebe považuji za dosud vzorové modlitební texty, jak je uvádím ve svém Pokusu o katolickou liturgiku. Jsou to ostatně většinou původní návrhy pro nový český misál (s výjimkou eucharistické modlitby), na nichž jsem sám po dlouhá léta spolupracoval. V enarxi používám textů misálu s výjimkou závěrečné orace (kolekty). Úvod ke zpytování svědomí samozřejmě improvizuji. Po dostatečně dlouhé chvíli usebrání se společně se všemi vyznávám z hříchů textem Confiteor. Lítost vzbuzujeme tropovaným kyrie rovněž z misálu: “Byls poslán uzdravovat duše, Pane...” Následuje ujištění o odpuštění:

Perikopy podle oficiálního Řádu čtení čtu z Bible kralické; tato kniha s výjimkou večeře Páně leží u mne stále uprostřed stolu Páně. Samozřejmě odstraňuji v textu méně srozumitelné archaismy a opravuji chyby podle hebrejského nebo řeckého čtení. Po prvním nebo jediném čtení se sám modlím nahlas celý žalm. Kromě Velkého postu intonuji před evangeliem trojité velikonoční Aleluja, které po mně opakuje celé shromáždění. Jak jen mohu, nahrazuji nicejskokonstantinovské symbolum apoštolským vyznáním víry; v naší jazykové oblasti byly zavedeny v poslední době (nevím, zda po konsultacích s ostatními církvemi) tyto varianty: “... pod Ponciem Pilátem... /... sestoupil... /společenství svatých, /odpuštění hříchů, /vzkříšení těla/a život věčný. Amen.” Text našich přímluv je na str. 53.

Při přípravě chleba a vína pro večeři Páně musím užívat modliteb, jak předpisuje nový misál; jejich vzorem jsou žehnání užívaná při židovských rituálních hostinách. Upravuji si je tak, aby byly co nejblíže původnímu textu:

Samozřejmě vynechávám výzvu: “Orate, fratres” a modlím se hned nahlas vždycky tutéž modlitbu “super oblata” (upravený text z deuterokanonidckého dodatku k Danielovi:

Užívám text své eucharistické modlitby. Jsem ovšem nucen k některým úpravám. Hned na samém počátku se musím vzdát mesiánského titulu pro našeho Pána “služebník Hospodinův”. Dělám to z ohledu na ty, kdo nejsou příliš obeznámeni s Deuteroizaiášem, neznají původní text Skutků apoštolských a tím méně dobrořečení z Didaché. Proto místo “skrze tvého služebníka Ježíše” říkám “skrze našeho Pána Ježíše Krista”. Je skoro vyloučeno, abych vynechával zpěv Sanktus. Proto po slovech “… a zjevil slávu vzkříšen.” se modlím:

Na venkově zpíváme Sanktus z kdysi oblíbené “mešní” písně z konce 18. stol.”Bože, před tvou velebností”. Ve 4. verši nahrazujeme “Každý tvor ať s uctivostí…” slovy “Církev tvá ať s uctivostí…” Po Sanktus se musím modlit 1. epiklezi. Je to ostatně dávným zvykem jak v liturgii alexandrijské, tak římské, která je nám nejblíž. Proto po Sanktus už se spjatýma rukama se zaklesnutými prsty (jinak se modlím eucharistickou modlitbu s rukama rozepjatýma) navazuji na Sanktus takto:

“Neboť když přišla hodina…” se už modlím dál se sepjatýma rukama. Samotná instituční slova přebírám přesně z českého misálu. Při slovech nad chlebem držím jeden z chlebů těsně nad paténou skoro ve výšce obličeje, stejným způsobem kalich. Proto je zbytečné, abych obojí ještě obrácen k lidem pozdvihoval. Po instituci nemohu vynechávat aklamaci. Modlíme se ji všichni. Používáme prvního formuláře z českého misálu “Tvou smrt zvěstujeme…”; je nejstarobylejší, převzatá z liturgií syrských. Kvůli této aklamaci musím upravit začátek anamneze takto:

Modlitbu Páně, k níž vyzývám prostě: “Pomodleme se, jak nás naučil Pán Ježíš:” se modlím společně se shromážděním rovněž s rozpjatýma rukama, embolismus nemohu vynechat, ale závěrečnou doxologii “Neboť tvé je království…” říkám se všemi znovu s rukama rozpjatýma, abych alespoň takto naznačil, že tento starobylý text teď už jaksi k otčenáši patří. Na doxologii sám odpovídám amen. (S rukama rozpjatýma se modlím jen výzvu “Vzhůru srdce” před eucharistickou modlitbou, samotnou eucharistickou modlitbu a modlitbu Páně s doxologií. Jinak ani při liturgických pozdravech, ani při žádné jiné modlitbě ruce nerozpínám.) Pozdravení pokoje musím zařadit až po Otčenáši s texty podle misálu.

Při večeři Páně musím používat nekvašených “hostií”. Opatřuji si alespoň hostie co nejsilnější, bez ražby, jen velké, které lámu na čtyři nebo pět dílů. Při lámání se shromáždění modlí nebo zpívají, jak je u nás zvykem, Beránku Boží. Před samotným stolováním se modlím nad paténou a kalichem nahlas přípravnou modlitbu:

Žádám, aby stolující při přijímání stáli v polokruhu kolem stolu Páně, a nestavěli se ve frontě jeden za druhého, jak se u nás nevhodně zaužívalo, nevím proč.

Musím většinou podávat eucharistický chléb do úst; v tom jsou zatím naši biskupové bohužel neoblomní, takže podávání na ruku by tady bylo cosi nevídaného a zarážejícího. Pokud mi někdo ruku nastaví, jsem samozřejmě velmi rád.

Z kalicha při mé službě přijímají teď už všichni a vždycky; zvykli si rychle a s radostí. Sám přijímám naposled všechno, co zbylo na paténě a v kalichu se slovy: “Tělo Kristovo (Krev Kristova) kéž mne zachová k životu věčnému.” Nezbude nikdy mnoho, protože se tady počet přijímajících dá lehko přibližně odhadnout. Závěrečnou modlitbu po dostatečné chvíli ticha obyčejně improvizuji; někdy podle potřeby si ji vyberu ze své knížky.

Po závěrečné modlitbě přejdu před stůl Páně a ohlásím co je potřeba. Potom dám všem požehnání a rozpustím shromáždění. Při úvodu k požehnání samozřejmě nad lidi ruce nevztahuji. Když jsou přítomní věřící východního obřadu (to je tu časté), mají radost, když si mohou zazpívat alespoň před úvodem k požehnání trishagion:

Při službě Boží zpíváme alespoň dvě písně. Po úvodním obřadu zpíváme píseň, která se hodí k slavnosti dne, nebo některou z písní obecných; samozřejmě celou. Před večeří Páně (před přípravou chleba a kalicha) obyčejně “Jezu Kriste, štědrý kněže”, alespoň strofy 1., 2., 3., 5., 7. a 10. Sám při zpěvu sedím a celou píseň zpívám s ostatními. Užíváme knížky Mešní zpěvy, tištěné v Římě 1989-90, i když mám k úpravě některých starých textů výhrady. Na staré nápěvy, pokud nejsou příliš těžké, si lidé dost rychle zvykli. Kancionály Mešní zpěvy leží před bohoslužbou na pultech lavic. První píseň vybíráme tak, aby měla dobrý modlitební obsah, a vyhýbáme se písním romantickým a kýčovým, kterých je i v té příručce také několik.

Nakonec prosím: “O byste mne maličko posnesli v nemoudrosti mé!” To víte, jsem starý člověk, a staří lidé jsou povídaví. A já jsem tolik rád, že se můžu svěřit se štěstím, že mohu zase církvi veřejně sloužit. Vždyť jsem byl přinucen navenek mlčet přes čtyřicet let, a z nich jsem měl státní souhlas k “výkonu duchovenské služby” jen sotva čtyři roky po Pražském jaru 68.

A ani nelituji, že ti, kterým sloužím, jsou jen hrstka a ostatkové Izraele. Jsem v tomto kraji už víc doma, než jsem býval v Praze; nakolik ovšem může být vůbec někde doma křesťan, o němž je psáno, že je ve světě cizincem a poutníkem. A v tomto kraji, který jsem kdysi považoval za místo svého exilu, chtěl bych také jednou umírat; jistěže ve velké úzkosti, ale s milostí boží ve víře v našeho ukřižovaného a vzkříšeného Pána Ježíše Krista.