Čas rození, čas umírání

Kázání Bonaventury Bouše nad rakví prof. Dr. Karla Weniga v kostele sv. Václava na vinohradském hřbitově v Praze 14. prosince 1970

Když se dcera aktivního ateisty prof. Karla Weniga Helena stala v šedesátých letech křesťankou, nechal ji otec navštěvovat kurzy ateizmu vedené tenkrát prof. Machovcem. To ji však od víry neodradilo. Duchovní zázemí ji poskytl Bonaventura Bouše, který si našel vztah i k jejímu otci. Toho též před udivenou akademickou obcí PF UK na začátku husákovské normalizace pohřbíval. Rentgenoložka MUDr. Helena Wenigová, která před několika lety předčasně zemřela, se řadu let o nemocného Bonaventuru Bouše vzorně starala.

Text: Jan 3, 1-3. 6. 8-11. 13. 16-17. 19-21

Vážení hosté, drazí přátelé,

rád bych začal vzpomínáním. Měl jsem čest být dlouhodobým přítelem zemřelého pana profesora; a bylo to jistě překvapující přátelství a byla to jistě překvapující náklonnost tohoto poctivého skeptika s nádhernou ironií ke mně, františkánskému mnichu. Ale jsem přesvědčen, že jsem si dobře rozuměli. Hovořívali jsme spolu dlouhé dobré chvíle a neshodovali jsme se v názorech, aniž bychom se snažili přimět jeden druhého k nějakému kompromisu, a přitom jsme oba cítili, že jsme kdesi hluboko zajedno v pravdě, kterou oba poznáváme jen zčásti, která je mnohem větší, než můžeme tušit, která nás naprosto transcenduje. A oba jsme vášnivě milovali život, a oba jsme věřili, že život je silnější než smrt. Křesťan nazývá pravdu svým Bohem a věří, že smrt byla přemožena ukřižovaným Ježíšem Kristem. To byl tedy nejvnitřnější základ našeho srdečného vztahu: úcta k pravdě a láska k životu. A pro toto společenství mi dal pan profesor právo, abych mu držel ruku při jeho bolestiplném umírání, adává mi právo, abych ho pochoval podle řádu církve, které si vždycky vážil a s kterou nikdy nepřerušil spojení.

Vím dobře, že by v této chvíli nechtěl, abych o něm mnoho mluvil; vím, že by na mně chtěl, abych především a prostě konal svou povinnost a potěšil vás i sebe slovem božím:

Pro každého člověka přichází čas, kdy leží v umírání a ruce má prázdné. A nemůže si pomoci, a nemohou mu pomoci ani ti, kdo jsou kolem něho a kdo ho milují. Může jen vytrvávat a čekat. A také ti, kdo jsou kolem, mohou jen čekat. Je v tom největší smutek a úzkost, ale není to čas bez naděje, protože je rovněž psáno:

Křesťan zajisté věří v Boha, který není Bohem mrtvých, ale živých. Věří v život a ví, že smrt je jen jednou z událostí života. Věří, že tento umírající a tento mrtvý, který je od nás daleko, je v ruce boží. Že ruce Boha živého ho neopustili ani za branami smrti. Křesťan vždycky očekává: I když čeká na smrt, očekává život. Neboť věří v život a ne ve smrt. I když ví, že poznává jen z části, očekává, že jednou pozná, jakož i poznán jest. A že toto poznání bude světlo; ne tma smrti, ale život.

Moji milí, slyšeli jsme v evangeliu, že Ježíš řekl:

Tento náš drahý člověk byl slabý a hříšný. Ale činil pravdu, a proto šel ke světlu. A v této víře je naše útěcha a síla: ve víře, že pro něho je už zjevné, a že také pro nás bude jednou zjevné, že v rukou Hospodinových jsou časové naši a že náš život a naše umírání a naše smrt byla cesta k světlu pravdy, kterou je Bůh, a k plnosti života ukřižovaného a vzkříšeného Pána Ježíše Krista. On budiž požehnaný na věky. Amen.

Poznámka (B. B.): Nevyváženost pohřební řeči omlouvá kazatel oficiální přítomností profesorů a docentů Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v čele s jejím spect. děkanem a účastí žáků a přátel, kteří byli překvapeni církevními obřady při pohřbu.