Osudy Matthewa Foxe

Pozvolna rozpoznáváme, že se kolem nás, za naší účasti a také s námi děje zásadní proměna. Učíme se žít křesťanství v kontextu, pro nějž byl pro nedostatek lepších nápadů vybrán název postmoderna. Už bylo odpřednášeno a vydáno mnoho úvah na toto téma: popisy a analýzy, diagnózy, prognózy a přání. Nezastupitelnou hodnotu mají ale konkrétní lidské osudy. Křesťanem žijícím naplno postmoderní spiritualitu je Američan Matthew Fox. Jistě je to jen jedna podoba křesťanské cesty v tomto věku. Je ale podnětná a vyzařující.

Chceme-li sledovat jeho životní příběh, poslouží nám sám životopisnou knihou Vyznání s příznačným podtitulem, který bychom mohli přeložit: Jak jsem se stal postdenominačním knězem. Fox již jako dominikán a katolický kněz působil široce přes hranice vlastní denominace. Byl a je autoritou pro křesťany různých vyznání a pro lidi, kteří jdou po odlišných duchovních cestách.

Po spisech věnovaných autorsky nebo editorsky dějinám západní spirituality se Fox uvedl jako autor s novým, jedinečným viděním křesťanských témat roku 1988 knihou Prvotní požehnání. Její název reaguje na jedno z problematických schémat západního křesťanství, známé pod názvem prvotní nebo dokonce dědičný hřích. Fox pochopitelně nepopírá, že člověk chybuje, že se odcizuje svému poznání. Ani to, že hřích na počátku lidských dějin ovlivnil situaci všech. Ale jinak rozkládá důrazy. Východiskem úvah, spirituality a práce mu není hřích a vina, nýbrž lidská důstojnost a svoboda. Na začátek klade počáteční boží požehnání přicházející spolu se stvořením. Vede to k odvážné, spontánní, kreativní duchovnosti.

Ve stejném roce vychází Foxovo rozsáhlé dílo Příchod kosmického Krista: Uzdravení Matky Země a zrod globální renesance. Vyrovnává se tam s klasickým křesťanským antropocentrismem. Nepokládá za správné nadále vytrhávat člověka ze spojitosti se vším živým a chápat ho jako osobní protějšek neosobní přírody. Bůh se prostřednictvím vtělení spojuje s celkem tvorstva. Cesta spásy je solidární se všemi živými tvory. Nabízí hluboký spirituální základ křesťanské morální ekologie.

Třetím pilířem Foxovy tvorby je Spiritualita stvoření: Osvobozující dary pro národy Země (1991). A právě kolem této spirituality počítající a spolupracující s tvorstvem se točily další autorovy zájmy. Psal, učil a kázal o naší odpovědnosti za Zemi a její obyvatele. Formuloval na základě podrobného zkoumání křesťanských mystiků, zejména Mistra Eckharta a Hildegardy z Bingenu spirituální cestu pro nás lidi přelomu staletí a tisíciletí. Dokázal spojit mystiku s revoluční odvahou. Byl a je razantním ochráncem menšinových skupin a všech utlačených a marginalizovaných. Prorocké poslání křesťanů je podle něj právě spojením mystiky a angažovanosti. Tím překvapivě inspiruje nastupující křesťanskou generaci.

Objevovat nové cesty myšlení a praxe není levné. Matthew Fox na svou odvahu také doplácel. Napřed dostal z Říma příkaz ročního mlčení. Váhal, má-li poslechnout, ale vzal to jako příležitost k cestování, odpočinku a rozjímání. Vzdal se vedení Institutu pro spiritualitu stvoření, i když jeho netradiční kursy dále pokračovaly. Přerušil přednášková turné, nic nepublikoval. Studoval a připravoval se další etapu práce a bojů.

Když se v nové etapě svého díla nepodrobil diskrétním radám a doporučením, byl bez valné možnosti obhajoby vyloučen z dominikánského řádu. Tehdy se od něj odvrátili i někteří dosavadní přátele, vše nasvědčuje tomu, že ze strachu o vlastní uplatnění. O atmosféře v církevních kruzích svědčí to, že další blízcí, včetně některých dosavadních řeholních představených, mu projevovali sympatii, ale jen v hlubokém soukromí.

Fox se při vší své otevřenosti cítí být křesťanem a katolicitu pokládá za významnou dimenzi církevního života. Oceňuje ji jako mnohost v jednotě, jako kontinuitu církve v prostoru a čase. Intenzivně vnímá proud slavných duchovních dějin křesťanského Západu. Miluje liturgii a mnoho udělal pro její otevření a zpřístupnění její krásy mnohým. Přesto byl nakonec z římskokatolické církve vyštván. Tato církev zase jednou zakryla svou tvář milující starostlivé matky a znovu, ke své vlastní škodě, se ukázala jako diktátorská mocenská instituce a jako spojenkyně mocných a bohatých. ¨

Postdenominační podoba Foxova kněžství neznamená, že by chtěl být bez konkrétního společenství. Spočinul nakonec v církvi, která zachovala katolickou tradici, i když se nevyhnula potřebné reformaci. Jde o anglikánskou tradici a Fox samozřejmě nepřehlíží její slabiny. V amerických poměrech reprezentuje tento proud Protestantská episkopální církev. Je to církev důstojnosti, kontinuity, tradice, ale zároveň církev otevřená a tvůrčí. Vůči svým kněžím (a koneckonců všem svým členům) zachovává džentlmenskou důvěru. Pro zachování víry a zbožnosti tam nepotřebují zpravodajské služby a vyšetřovací úřady. Je možné tam žít v konkrétním společenství a přece být se všemi a pro všechny. V tom Fox zůstává katolický.