Nové víno do nových měchů

Tento název mne napadl při čtení textu: Národní syntéza Synody o synodalitě - Za církev synodální: společenství, spoluúčast, poslání.¹ Název, který použil pro svou stať Louis Evely,² vychází ze synoptických evangelií: Nikdo nelije nové víno do starých měchů. Jinak to nové víno měchy roztrhne, víno se rozlije a nádoby se zničí. Nové víno se má lít do nových měchů. (L 5,37n., obdobně Mt 9,17n.) Národní syntéza vcelku věrně a odvážně popisuje situaci české katolické církve. Je třeba ocenit všechny, kteří se na synodálním procesu podílí. Národní syntézou je učiněn nezbytný první krok k nápravě, nikoli však dostačující. Dalšími kroky, jak tuto situaci řešit či kdo se na řešení bude podílet, se již Národní syntéza příliš nezabývá. Předpokládá, že se tak bude dít ve stávajícím systému farností, diecézí, seminářů, které se mají nějak „obnovit“. Jako bychom nové víno již měli, ale chystáme se je lít do starých měchů.

Papež František vícekrát zmínil, že velkým problémem dnešní církev je klerikalismus. Národní syntéza se na jedné straně k této myšlence hlásí, na druhé straně tvrdí že kněz „je jedním z konstitutivních prvků společenství věřících“.³ Domnívám se, že tomu tak není a že tato teze je projevem klerikalismu. Společenství věřících je konstituováno především pokřtěnými, kteří jej chtějí vytvářet, kteří jsou ochotni za něj nést odpovědnost, kteří jsou ochotni sdílet svou víru s ostatními. Ordinovaná služba není při vytváření společenství věřících nezbytná.

Pokud bude hlavním zájmem biskupů a většiny věřících mít dostatek dobrých kněží, tak se situace nepohne. Kněží se ve stávajících strukturách budou hledat těžko. Na zdobrovolnění celibátu, i kdyby přišlo hned, je podle mého názoru již pozdě a počet zájemců to příliš nezvýší.

Daleko větší důraz než na kněze, by měl být, soudím, kladen na „církvetvorné laiky“, kteří ke své víře potřebují druhé, kteří chtějí být církví (často biskupům a kněžím navzdory). Těm poskytovat formaci, vzdělání a pokud kolem sebe vytvoří společenství jim svěřit i nějakou službu. Není to ovšem jednoduchá cesta. Je málo lidí, pro které je církev takovou prioritou, aby se zavázali ji věnovat svůj čas a nezanedbávali svou rodinu, své zaměstnání.

Něco málo o tom vím. Žiji v křesťanské obci,⁴ kde velká většina tužeb obsažených v Národní syntéze je již dlouhá léta naplněna,⁵ a přesto není tento model všeobecně uplatnitelný pro nároky, které klade. Náš nedávno zemřelý biskup Jan Konzal⁶ ale říkával, že „levněji to nejde“.

Na synodálním procesu se nepodílíme, i když nám to bylo (z akademické sféry) nabídnuto. Narážíme na nekompatibilitu poznání, co je vlastně církev. V katolické církvi u nás zcela převládá klerikální či „semiklerikální“ předporozumění. Nedokážeme svou vizi sdělit slovy. Když Jan Konzal před 10 lety, podle mého názoru nejpregnantněji z toho, co jsem od něho slyšel, formuloval v příspěvku „Proč neuhýbat úvahám o nové vizi církve“⁷ základní teze obnovy církve, ohlas v sále byl nulový. Popsat, jak situaci řešit nevíme, jedině se pokoušet „nové měchy“ objevovat a zažít.