Vzpomínky na Otu Mádra

Morální teolog, publicista a organizátor církevního života Oto Mádr (15. února 1917 - 27. února 2011) byl komunisty v politickém procesu odsouzen na doživotí a strávil 15 let v žalářích. Po roce 1968 mohl dva roky přednášet na CMBF v Litoměřicích. Po propuštění z fakulty působil jako administrátor v Praze-Modřanech a poté dva roky v pohraničí, v Dolním Žandově u Chebu. Odtud se po dovršení penzijního věku (a odebrání státního souhlasu) vrátil v r. 1978 do Prahy.

Na pokyn Josefa Zvěřiny a jeho prostřednictvím jsem mu poslal ještě do Žandova dva dopisy, abychom se dohodli na zahájení kursu morální teologie pod jeho vedením. Vyžadoval poměrně detailní vstupní informace. Jeho výuka byla vynikající. Neustále dával otázky, nutil myslet. Rád používal překvapení. Např. nám beze slova ukázal fotografii z nějakého časopisu, na které byla eucharistické slavnost na nudistické pláži. Všichni účastníci, vč. ministrantů, byli v nudistickém „oděvu", jen kněz měl předepsaný liturgický oděv... Měli jsme za úkol situaci zhodnotit z různých hledisek.

Oto nás naučil orientovat se i v zapeklitých případech, které nejsou nikdy černobílé a přesto je často třeba zaujmout stanovisko a začít jednat. Sám jsem např. řešil problém týkající se chování ke komunistickému režimu. Jiří Reinsberg mi předtím radil „dělej to jako ostatní, ale nenauč se to". Oto Mádr mi vysvětlil, že nejde něco špatného dělat, aniž by to člověka nepoznamenalo.

Při učení Oto vycházel z textu své „Mravouky", kterou sepsal pro katechetický kurs, a tento text pro naši potřebu upravoval. Psaní mu činilo velké potíže, nad každým slovíčkem se dlouho zamýšlel. Bohužel se nepodařilo ho přimět k sepsání speciálního druhého dílu jeho skript, protože velmi brzy začal dávat přednost samizdatu a církevnímu politikaření.

Nám studentům Oto zásadně vykal (na rozdíl od Josefa Zvěřiny i jiných). Mělo to až komické rysy a bylo to nakažlivé... Jednou se mne výjimečně, když jsem ho někam vezl, ptal na soukromou věc. Věděl, že stavím, tak řekl: „Pavle, jak vám jde stavba?" Odpověděl jsem: „Byla taková zima, že mi zmrzlo pivo." Oto se zděsil: „Vy Pavle, ale pivo nepijete, to snad vaši pomocníci!" Nezmohl jsem se na jinou odpověď než: „Ano, pane doktore."

Oto přišel poprvé do již druhé studijní skupiny, kterou tvořily čtyři manželské páry. Hostitelka se ptala, kdo chce čaj, kdo kávu. Oto procedil polohlasně mezi zuby: „jedy" a zeptal se: „a jaký máte čaj?". Když se dozvěděl, že normální, tak se zeptal: „a jasmínový nemáte?" Neměli, tak požádal o teplou vodu...

V roce 1979 začal Oto vydávat Teologické texty. První číslo jsme tiskli a distribuovali. Zprostředkoval jsem setkání Mádra se Zahradníkem, který jezdil po celé republice a distribuce se ujal. Mádr však nevěděl přesně, kam texty distribuujeme, tak raději zvolil jinou tiskárnu. Mádr vyžadoval naprostou oddanost, pak byl ochoten udělat pro člověka cokoli. Musel být o všem informován, ovšem on sám žádné informace kromě nezbytných příkazů nepodával. Velmi se tak lišil od Zvěřiny. Ovšem jejich vlastnosti se vhodně doplňovaly.

V říjnu 1981 mi Oto svěřil evakuaci tajné tiskárny samizdatů na faře v obci Hoštka v okrese. Litoměřice. Nad P. Radimem Hložánkem, který zde působil a tiskl, se stahovala síť StB. Oto byl mistr konspirace. Pokyny mi dal ústně, přezkoušel mne, zda si vše pamatuji. Pak se vší silou opřel do skříně a naklonil ji. (Při jeho tělesné konstituci to byl nadlidský výkon.) Než jsem se vzpamatoval, abych mu pomohl, tak nohou vykopl z pod skříně obálku a z obálky vyndal polovinu roztrženého děrného štítku (v té době rozšířené datové médium). Druhou polovinu měl Radim Hložánka a tak jsme se vzájemně identifikovali, neboť jsme se neznali.

Oto chtěl být šéfem celého podzemí a velmi mu vadilo, že zde jsou ještě jiní. Setkání Mádra se Zahradníkem bylo velmi srdečné. Ovšem záhy Oto začal velmi ostře vystupoval proti Davídkovi a Zahradníkovi (ačkoli mu předtím oba pomáhali, Davídek např. tím, že mu v těle vynesl z kriminálu ampuli s texty). Domnívali jsme se dokonce, že Mádr je autorem samizdatu o „údajných biskupech" Davídkovi a Zahradníkovi, kvůli kterému se v r. 1983 dostali do vězení Zahradník, Beran a Netuka. Autorem je však ve skutečnosti František Mikloško, který tak činil v linii nacionalistického biskupa Korce.

Často jsem Otu někam vozil. Nikdy mne nebral k jednání. Jednou v pozdních večerních hodinách si přál do Hostivice za P. Karlem Bobou. Boba zprostředkovával kontakty davídkovské podzemní církve s německým episkopátem. Oto ovšem nevěděl, že o tom vím. Čekal jsem v autě asi hodinu a půl a už mi bylo zima, tak jsem vystoupil. Skrz dvojitá okna jsem slyšel „velmi ostrou výměnu názorů". Oto se vrátil do auta, aniž by se o jednání zmínil. Zato si Karel Boba při první návštěvě na Otu stěžoval, že „se plete do věcí, do kterých mu nic není".

Oto neustále testoval „co jsme zač". Dlouho jsem se mohl odvolávat na Zvěřinu, díky kterému jsem se s Otou seznámil. To však přestávalo stačit a Oto nás podezíral, že jsme napojeni na biskupa Davídka. To jsem však v klidu popřel, neboť až do r. 1989 mi o tom nebylo nic známo. Setkání s biskupem Zahradníkem proběhlo tak, aby se Oto nedomníval, že se známe. Oto si určitě všechno ověřoval, ale stále se neměl čeho chytit. Zkusil i konspirační hru. Ve vážném rozhovoru mi nabídl zprostředkování kněžského svěcení. Namítl jsem mu, že jsem ženatý. On řekl, že to nevadí, že je to v intencích biskupa Pavla. (Asi myslel Hnilicu, ale neptal jsem se, protože bych dal najevo, že o tom něco vím.) Odpověděl jsem mu, že se mi to nezdá, a to ho rozčílilo. Myslím, že toto jeho chování, spolu s tím, že jsme se dostali díky další Mádrově tiskárně do zájmu StB, vedlo naši autoritu v r. 1985 k příkazu přerušení všech kontaktů.

Na jaře v r. 1990 jsem se setkal s pražským pomocným biskupem Antonínem Liškou. V té době byl kardinál Tomášek již velmi starý a generální vikář Jan Lebeda nemocný. Liška si mi stěžoval na Mádra, že jej obchází a dává Tomáškovi k podpisu různé dokumenty (jako příklad uvedl jmenování Aleše Opatrného pastoračním referentem arcidiecéze). Liška Mádra blíže neznal, tak jsem mu přednesl jeho charakteristiku. Navrhl jsem mu, zda by se nedalo prosadit uplatnění Mádra na fakultě, aby se věnoval tomu, co umí, a nepolitikařil. Liškovi se to líbilo.

Posléze jsem se ptal Mádra při návštěvě redakce Teologických textů, zda by nechtěl učit. Řekl mi, že tam už mají Jiřího Skoblíka. Kontroval jsem, že amatéra tam už mají, ale také by tam byl potřeba odborník a že by se to dalo zařídit. Oto zjevně potěšen se rozzářil a řekl: „Vy mafiáne." Na to jsem odpověděl: „Všemu, co jsem se naučil, jsem se naučil od vás, pane doktore." Události však nabraly jiný směr. Liška se sice stal na čas správcem arcidiecéze, ale pak byl ustanoven v Českých Budějovicích. Mezitím se podařilo prof. Matějkovi katolickou teologickou fakultu natolik obrnit, že nástup Mádra nepadal v úvahu.

Fakulta se, alespoň částečně, začíná měnit. Beze změny však zůstala katedrála, kde měl Oto Mádr pohřeb. Liturgický život katedrály by přitom měl být vzorem pro ostatní chrámy. Ačkoli byla již koncem šedesátých let minulého století navržena architektem prof. Sokolem pokoncilní úprava liturgického prostoru katedrály, nebyla realizována. Současné uspořádání je vhodné spíše pro divadlo, než pro liturgii. Oproti době před dvaceti a více lety pouze výrazně ubylo hráčů tohoto divadla - ministrantů (zřejmě seminaristů). Viděli jsme honosné vnější uctívání evangeliáře, ale slyšeli jsme kázání, které se netýkalo biblických textů. První biblické čtení bylo přečteno bez přípravy lektora, bez vnitřního porozumění textu. Stále jsme přijímali pouze pod jednou způsobou (ačkoli nebyl žádný důvod, proč volit tento nouzový způsob - služebníků bylo dost a přijímajících málo). Stále jsme přijímali ze zásoby, která byla před začátkem přijímání přinesena, ačkoli je to v přímém rozporu s liturgickou konstitucí posledního koncilu.

Arcibiskupu Dukovi se podařilo vyřešit vlastnictví katedrály, věřme, že se mu podaří řešit i to, co se děje uvnitř. To ovšem nezáleží jen na něm. Přítomné oslovil prosbou: „Nedopusťte, aby mohykán pravých svědků Kristových, náš drahý zesnulý Oto Mádr, se stal posledním mohykánem."